Sešly jsme se v kavárně Národní technické knihovny, protože tady pracuješ. Co přesně máš na starost?

Pracuju na Fakultě stavební ČVUT a jsem na oddělení PR a marketingu. Starám se o komunikaci fakulty navenek, spolupráci s médii a o spoustu dalších aktivit uvnitř fakulty.

Jak dlouho už to děláš?

PR dělám už přes dvacet let, tam jsem zběhla od novinařiny, kterou jsem vystudovala. Nejdřív jsem byla v soukromých PR agenturách, pak ve velké firmě a tady na fakultě jsem dva a půl roku. Ač nejsem technik, i v PR agenturách jsem se specializovala na stavařinu. Technika mě baví, zajímá, je pro mě osahatelná a zajímavá. Mám ráda jemné detaily a věci, které je potřeba pochopit a trochu si s nimi hrát. Tady na fakultě je to pro mě příjemné a inspirativní. Mám to tu ráda.

Ty ale dojíždíš, a docela z daleka, viď?

Z Nymburka, vlakem. Jedna cesta ode dveří ke dveřím mi trvá hodinu a čtvrt. Mám díky tomu čas číst, dělat si poznámky, promýšlet spoustu věcí. Bydlíme ve vesničce u Nymburka.

Tvoje první knížka Koho vypijou lišky sestává z kapitolek o padesáti slovech. Hodně jsi jich napsala právě ve vlaku, je to tak?

Skoro celou jsem ji napsala ve vlaku a i web pribehynapadesatslov.cz, díky kterému vznikla, jsem objevila ve vlaku. Začala jsem tam taky publikovat a postupem času mě napadlo, že by možná mělo smysl spojit ty minipříběhy do většího textu – a vznikly Lišky. Na padesátislovné příběhy byl ve vlaku ideální čas, leckdy jsem je tam zvládla vymyslet, napsat i zkorigovat.

Tak to jsi rychlá!

Jak kdy. Některé texty byly hotové během dvou tří minut, s jinými jsem se mořila i týden. Nejhorší bylo pořád počítat slova. Když se Host rozhodl knížku vydat a při editaci jsme různě doplňovali a ubírali slova, počítali jsme všichni. To bylo peklo.

Textový editor ti je přece spočítá automaticky.

To jo, nicméně původně jsem ty texty psala rukou do bloku a počítala fyzicky.

Patříš k autorům, kteří raději píšou rukou?

Ne. Jsem ale zvyklá neustále si psát poznámky, zaznamenávat vjemy, věty a odstavce, které mě zrovna napadnou, a často mám po ruce jen blok a tužku. Doma to pak přepisuju, a když pak píšu soustavně, tak na počítači. Jsem škrtací typ, přepisuju odstavce, navíc mám nečitelný rukopis. Někdy váhám, co jsem to vlastně napsala.

Máš v zápiscích systém?

V počítači mám složku, která se jmenuje Zbytky a trosky, a tam jsou různorodé kousky textů. Někdy je to odstavec, jindy stránka. Občas si tu složku otevřu a něco použiju.

Takže dokážeš pracovat se staršími poznámkami a zabudovat je do nového textu? Nepotřebuješ okamžitou inspiraci?

Nemám s tím problém. Jsou to věci, u kterých si říkám – to se mi bude později hodit, a vím, že bych to jinak mohla zapomenout. Třeba si nechám od hajného v lese vysvětlit, jak funguje solisko – tohle jsou tak fascinující věci! –, a doma si to rozepíšu, ale už literárně.

Když pak začínáš psát, máš už v hlavě celý příběh?

Koncept mám, bez něj by to nešlo. Někdy se ale stane, že mi postavy prostě utečou. Začnou si dělat, co chtějí, a v podstatě mi říkají – zapisuj to. Znamená to, že postavy dostaly život, a myslím, že z toho pak jsou ty vůbec nejlepší příběhy. A pak mám takovou zvláštnost – abych měla u většího celku jistotu, že ho dopíšu, musím mít hned na začátku hotové čtyři atributy: název, úvodní citaci, první větu, a je to divné, ale vždycky mám předem napsaný i poslední odstavec knihy. Když mám tyhle čtyři věci, tak vím, že se to dítě narodí. Pokud si u něčeho z toho jistá nejsem, psaní raději odsunuju. Prostě to čeká.

Máš teď něco takhle předpřipraveného?

Momentálně tři věci a jsem z toho velmi nervózní.

U všech máš všechny čtyři atributy?

U dvou ano. Začínám si s tím hrát, ale vzhledem k tomu, že teď zrovna mám tenisový loket v akutní fázi, jde to pomaličku. Pracuju na třech povídkách, které jsem slíbila do časopisů, a laškuju s větším celkem.

Říkáš, že si postava někdy začne žít svým životem. Jak se to přihodí?

Prostě ožije. V textu je najednou tak živoucí, že si přetvoří i jazyk. Už nemusím přemýšlet nad tím, co říká a jak, všechno najednou plyne. I pro mě je to zvláštní, výjimečné. V Místech se mi to stalo s novinářkou Terezou z povídky „Praga mater urbium“ a s knězem Eliášem. Ten pro mě byl hodně těžký, protože jsem se snažila, aby i liturgie byla z hlediska „odbornosti“ v pořádku.

Konzultovala jsi to s duchovním?

Ta povídka byla konzultovaná hodně.

Nestýská se ti po postavách, když povídku dopíšeš?

Po některých ano – zrovna po těch dvou, které jsem teď jmenovala. Bylo těžké a zároveň silné je psát. Jsou to naprosté protiklady.

Kde všude už jsi vlastně publikovala?