Drahá Virginie,

dnes jsem dostala pozvání, abych se zúčastnila konference s názvem Gender – jeho historické a současné kontextualizace s přihlédnutím k feministické avantgardě. Teď tu sedím a zkouším psát referát. Vážný teoretický text zkouším napsat! Jenže já se bojím počítat příklady s množinou mužů a množinou žen. Jsou to kvadratické rovnice o dvou neznámých, které nemají řešení. Představila jsem si Váš pobavený výraz: pravý koutek úst se nadzvedl ještě o něco výš, vidím ironický úsměv… ale moment! Vy jste také psala teoretické eseje. Tak proč najednou ten vědoucí posměšný pohled?

Nějak musím začít, nedám se odradit výrazem Vaší tváře, tak například: cítím hlubokou vděčnost ke všem ženám, které usilovaly o rovnost pohlaví před zákonem a o rovné příležitosti mužů a žen. Proboha! Co to je za sentimentální sople? Feminismus se stal dnes humanitní vědou! Existují instituty genderových výzkumů, katedry genderových studií, genderové metodologie, genderové prognózy, genderové vědecké kariéry, na pořadu dne je gender jako sociální konstrukt. Krátce: gender research hýbe světem. Ó, jak blažení jsou ti, kdož chápou muže a ženy jako sociální konstrukty. Pro mě to jsou do sebe zapletení hadi.

Mimochodem, v našich civilizačních končinách se tyhle požadavky, za které jste tolik bojovala, dávno staly de iure realitou. Jenže de facto se všechno vrbí trochu jinak, situace se dost nečekaně hrotí, tak nějak divně se váhy rovnosti pohlaví kolébají na vlnách doby. Vidíte ten můj slovník? Copak já můžu psát vědecký text? Ne, jenom si prosím nemyslete, že snad… já si vážím vědy, spíš exaktní než humanitní – ta druhá mě někdy naplňuje úzkostí, připadá mi, že v sobě nese odrazy pokřivených zrcadel. Když já píši takzvaně vědecký text, i to se stává, mám vždycky pocit provinění. Připadá mi, jako kdybych například Vaší větě

jsem přeci šťastná, tedy jen nebýt toho pocitu, že kráčím po chodníčku přes propast

rozuměla přibližně takto: podmět nevyjádřen, přísudkem je tvar slovesa býti v čase přítomném, nebýt pocitu je infinitivní konstrukce podmínková, po chodníčku přes propast jsou příslovečná určení místa. Teoretický text občas, vlastně často, transformuje živá slova a vůbec všechno živé, jak to říct… prostě jako když připíchneš špendlíkem mušky na papír; s dvaceti čtyřmi znaky abecedy, s tím skvělým fénickým vynálezem zachází jako s bodáky. Myšlenky strnou, slova zkamení a pak je teprve vědec skládá do ornamentů vět a zasazuje do cementu své teoretické studie, aby se už konečně nehýbaly, netřepaly, nerozlétávaly se, aby živé přestalo být nepolapitelné, aby postálo, byť chvíli, v logice jeho vědecké mozaiky. Což o to. I zrcadlo teorie odráží svět a čemusi učí. Nevím sice úplně čemu, ale budiž. Horší je, když tyhle polomrtvé mušky znovu ožijí, promění se v masařky, v takové zombie se promění a rozletí se do světa a tento svět pak je žit (příčestí trpné) lidmi. Teorie se stane podivnou skutečností. Rozhořčený teoretik by se teď určitě zeptal: „A vy snad víte, co je to skutečnost?“ Odpovím mu Vašimi slovy, protože bych to lépe nesvedla:

Co je skutečnost? Zdálo by se, že to je něco velmi těkavého, velmi nespolehlivého – hned to najdete na prašné cestě, hned ve zmačkaných novinách na dlažbě, hned zas v prosluněných narcisech. […] Přepadne vás, když se pod hvězdným nebem vracíte domů, a učiní zamlklý svět skutečnějším než svět řeči – a pak je zas najednou v autobuse v hluku Piccadilly.

Možná bych ale mohla alespoň napsat o chýši z chvojí, kterou si postavila Anna Palmerová v lese, aby nemusela žít se svým manželem. Nebo bych mohla zkusit popsat výraz očí Milady Horákové ve chvíli, kdy ji k trestu smrti odsoudila jiná žena, příslušnice pokrokové avantgardy, když už mám v referátu k avantgardám přihlížet. Asi bych to nedokázala. A hlavně se to ode mne nežádá. Dobře. A co přečíst na konferenci nějaký úryvek z Vaší knihy místo svého referátu? Třeba tenhle:

Ale co jsem to udělala se svým životem? pomyslela si paní Ramsayová, když zaujala místo v čele stolu a zadívala se na všechny ty talíře na ubruse […] Na druhém konci se usazoval její muž, celý nějak shrbený a s vráskou na čele. Kvůli čemu? Nevěděla. Nevadil jí. Nechápala jen, jak k němu mohla někdy něco cítit, jakou náklonnost k němu mohla chovat […].

To asi také není dobrý nápad.

S úctou Vaše

M. S.