Vyrobí vesmír
Turecký med / se láme kladivem, / zatímco uvnitř stánků kručí víly,
Turecký med / se láme kladivem, / zatímco uvnitř stánků kručí víly,
Vyrobí vesmír
I.
Vyrobí vesmír. Rozumíte, celý.
Uvnitř se to třeba drolí, ale to se zalepí,
omítky, okapy a výmluvy, a jak ty drží!
II.
Vyrobí vesmír, celý pod lopuchem si ho hýčká,
s ropuchami a ciráty,
s měsícem a sliby, všechno je tam,
všechno krásně kyne,
krvácí a bolí.
III.
Je šťastný. Šeptá si: mám vesmír.
Je z toho celý zpitomělý,
jarem ve svém vesmíru, na to nepomyslel,
od toho se předem neodříz.
Udělej mi báseň
Udělej mi báseň
na hranici noci, v ústí dne,
tam, kde jsme slabí ve slovech,
vezmi to, co zbyde ze snu
a zalij horkou vodou.
Až na samém kraji šálku
otevře se sedmý lístek
do klučičích bunkrů — a tam chci!
Udělej mi strofu
z tajné mise potoků, z ticha
za vesnicí. Chci vidět
na posedu nalezenou placatici
a štěstí z pytlačených candátů.
Udělej mi verš z dávné alchymie dětství,
udělám ti za to kámen
s klíčem ke ztraceným pěšinám.
A ten ti dám.
Před půlnocí
Před půlnocí je možné uvidět,
jak se měsíc doprošuje světla. Jenže svíčka
přitahuje příliš, a pak:
co když lze se nespálit?
Spálí se každý. Spálenina měsíce
se táhne k Sardinii —
Balzám. Něco vyslovit, co do svítání
všechno vyhojí.
V muži
Ležím v muži: trochu mě to tlačí
tam, kde v sobě
láme kámen.
Na dům? Na most, na sochu rodiny —
Tam se spolu posadíme. Muž,
v něm já,
sledujeme dění,
obrůstá to mechem rychleji,
než to dokážeme opucovat narychlo
posháněným nářadím.
Zevnitř muže se hodně jedná o ženy,
učím se je urovnávat, neplést,
hlavně pak na kterou platí co.
Trochu muže tlačím, když mu před očima
život běží. Promiň, říkám, jsem jen
kousek kůry,
který voda vyplaví.
Jarmareční
Přijmout kýč
a přijmout se za to.
Největší věci jsou celkem malé,
sledovány z útrob labuti
drncající v sedmi metrech
nad městským parkovištěm.
Kamerový systém zachytí pohled,
kterým se mazlíš s langošem —
Podobně dojímá
jen nejchudší ze světských
na stráži u skákacího hradu.
Turecký med
se láme kladivem,
zatímco uvnitř stánků kručí víly,
filosofky, vědmy s amulety z chalcedonů
tiše se modlí za probůh aspoň
klidnou neděli.
Jde dál
V těch nocích
dřepěli jsme na hranici poznaného,
viděli jsme: tady, aha, svět —
A tam? Vnitřní dítě bez workshopu
o vnitřním dítěti;
na hranici poznaného
sedne s luskem v ruce, vyloupe lusk,
jde dál.
Sto let republiky
Jakmile si básník uvědomí,
že může všechno,
může všechno.
Nad plačící krajinou zhmotní těsto
na kváskový pecen. Básník peče
na květnatých řečech,
až kolem rozbahněné cesty z pukliny
v krajnici pomalu vylézá nová země.
Bude to, ó hrůzo, nejspíš monarchie,
jak se dohadují v hlavních zprávách.
Básník je vladař, je kejklíř,
za zásluhy udělí si řád puklé bulvy,
řasami pak zmámí dámy,
podrážky lakýrek změní v ryby,
před půlnocí zase ukonejší davy —
Z hloubi hrdla vydá prohlášení
konejšivým předením. Hned poté
padne vláda. Tvrdí básník, a proto
je to pravda.
Libí se mi všednost, maličkosti, věci, zdánlivě bezvýznamné okamžiky, které se nedají nahradit ani zopakovat. Každodennost jako iluzorní repetice.
Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)
Pokud se vám zamlouval Milan Ohnisko coby mistr zkratky a hořkého aforismu, zvykněte si, že dávkování se v nové sbírce změnilo.
Tohle mám ráda na filosofii – že se snaží dotknout toho, co člověka překračuje v čase a ve zkušenosti, a nějak to uchopit a zpřítomnit.