Nové sloveso být

Je to dost prosté aby to bylo záhadné
Je to tu jako noha židle
Tužka. Sklenice vody přichycená k talíři
Tečka. Zbloudilá čárka
Stále záhadnější
Nikdy metaforická
Je to stažená zástěna
Odkrytá postel démantový kroužek
Jediná sirka
A stačí zapálit střelný prach
Houpačka malá černovlasá holka
Je to přenosný Michelangelo pro můj kufr
Van Gogh v koupelně
Kořist opuštěná pro stín
Jediný moučník pro odpoledne
Jsem to já v tomhle odpoledni z listopadu
Jsi to ty v jedoucím citroënu na bulváru des Italiens
Je to Stendhalova kniha o lásce
Kopretina narcis žonkylka
Jsem to znovu já za oknem
Jímž sleduji jak se snáší tma. Do ohniště.

(2011)

Tento text z pozůstalosti francouzského básníka nedávno vyšel ve zvláštním „bloku“, který mu loni – v dvojčísle 1075/76 – věnovala revue Europe. V bloku vyšel rovněž následující „dopis“, jejž autor napsal před smrtí s žádostí, aby byl v den jeho pohřbu čten jeho ženou, Japonkou Fusako; k tomu pak v den pohřbu, 28. prosince 2015, také došlo. Stejně jako báseň svědčí dopis o autorově mimořádné otevřenosti, neméně vůči různorodosti světa než vůči druhým lidem, mezi nimiž nacházel podobně různorodé přátele se vstřícným zájmem o to, co měl každý z nich jedinečného.

Drazí přátelé,
nemám rád „poslední slova“. Tahle jsou první, která vám adresuji po tom, co jsem odešel do prázdnoty. Abych vám poděkoval, nejenom za všechno, co jste pro mne udělali a co uděláte, ale i za všechno, co jste dovršili a co dovršíte beze mne, někdy i jako pokus o nemožné. Tím, že žijete svůj život, že tvoříte, sníte, myslíte na to, jak myšlení obnovovat, a také – jak je to ovšem nezbytné – jak měnit svět.
Zvláštní: třebaže tvrdím, že už neexistuji, vy mi začínáte chybět! Bez vás bych život byl opustil dřív. Bez vás by můj vlastní život byl jen nepřítomností. Méně bych se byl smál a méně pracoval. Vaše přátelství posílilo to, co jste tak laskavě nazývali mou „energií“. Byl bych měl méně rád stromy, květiny, psy, koně, kočky, ptáky a oceány. A byl bych méně cestoval, méně se setkával s dalšími přáteli, kteří tu dnes nejsou, ale na něž myslím stejně jako na vás.
Nebudu už vám moci vracet, co jste mi všichni dali: lásku k životu, lásku ke svobodě, pozornost k tomu, co je skutečné a živé mimo mne. Dělejte proto, jako bych nezemřel. Smrt, popravdě řečeno, je pouze stupidní iluze živých. Žil jsem díky nespočetným mrtvým. Žijte i díky mému pohřbení pod zem. Slova a věci jsou poklad, který nám je tu a tam společný, ať jsme mezi lidmi přítomní, nebo ne. Míjející oblaka to dobře vědí, ona, která k nám sama mluví v krásných mírových bouřkách.

Pozdrav a bratrství. Váš přítel

Alain Jouffroy