Vyšlo 8. 2. 2018
Souvisí
-
Skrze mě znějí dlouho němé hlasy, / Hlasy generací otroků, co neberou konce, / Hlasy těch, co jdou za peníze, hlasy zrůd, / Hlasy nemocných a zoufajících a zlodějů a trpaslíků, / Hlasy koloběhu latence a růstu, / A hlasy vláken, která spojují hvězdy, a mateřských lůn a šťáv otců…
-
Co oči upřeně na sebe pohlížely…/ Tak dlouhou chvíli setrvaly těsně přivinuty/ Nehybně stojíce uprostřed spěchajících chodců// Zatímco vlečné parníky houkaly na mohutné řece/ A co vlaky pískajíce přejížděly sem a tam po železných mostech
-
Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru
-
Whitman, ten vousatý obr s františkánskou duší, mě učí, že svoji sexualitu mohu proměnit ve spiritualitu obepínající mystérium lidství.
-
Dějiny jsou jen převlečený podzim. Samy sebe poznáme až ve šramotu na druhé straně dveří.
