Martine, kdy ses rozhodl, že se budeš věnovat psaní?

Když bych si měl vzpomenout na úplné začátky, tak na základní škole, když jsem se naučil psát. A ještě předtím jsem si kreslil. Mám schované sešity někdy tak z druhé třídy, vymýšlel jsem si příběhy o Mickey Mousovi. Miloval jsem animované příběhy, jejich postavičky. Zásadní okamžiky, kdy jsem už jako dítě věděl, že chci psát, byly dva. Na prvním stupni jsme měli přísnou učitelku, a když jsme něco provedli, třeba si kopali na chodbě míčem, museli jsme za trest zůstat po škole. Jednou nám řekla, že za trest budeme psát sloh. A já si říkal, sloh? Co to je? Začal jsem psát a byl to ten moment, kdy jsem si uvědomil, že mě psaní naplňuje. A zároveň jsem v těch zhruba deseti letech dostal od maminky prázdný sešit po dědovi, takový ten starý, s tvrdými deskami. Připadal mi jako kniha, a když jsem do něj zapisoval své vlastní příběhy, vymýšlel si postavy a děj, připadal jsem si jako spisovatel. Už v té době jsem si uvědomoval, že je to můj sen. Tehdy jsem se ale ještě rozhodoval, jestli se stanu spisovatelem, nebo ilustrátorem, protože kreslení mě taky bavilo.

Jaké další vlivy si zpětně uvědomuješ?

Od maminky a babičky jsem byl vedený ke čtení. Každé Vánoce jsem pod stromeček dostával knížku. Doma to tak máme dodnes. Máma mi četla, takže výchova v tom mém zájmu o literaturu určitě sehrála zásadní roli. Nemůžu říct, že bych měl konkrétní spisovatele, které bych adoroval nebo se jim chtěl přiblížit, nebo kdo mě ovlivnil z české nebo světové literatury, i z historické, když si vzpomenu na maturitní četbu. Já to všechno do sebe nechávám nasáknout a teď z toho čerpám. V dětství a dospívání jsem četl vlastně neustále. V knížkách jsem hledal informace, poznatky, fakta. Zajímaly mě příběhy o slavných vědcích, o antice, historii. Mými vzory se stali vědci. Když jsem byl starší, začal jsem číst v angličtině, abych se v ní zlepšil. Anglický jazyk se mi moc líbil a dodnes pro něj mám slabost. A zase k tomu přispělo rodinné zázemí, dá se říct. Po své pratetě jsem podědil knížky v angličtině, detektivky Agathy Christie, a díky tomu jsem se rychle zlepšoval v angličtině. Četl jsem opravdu neustále.

A poslouchal jsi rap…

K němu jsem se dostal díky tomu, že jsem vyrůstal na sídlišti, kde žili i mí spolužáci a všichni jsme měli tenhle společný zájem poslouchat rap. Jeden z těch mých spolužáků mě inspiroval k postavě Trana v mé novele Já, Tran a všechno ostatní. On se zase zlepšoval v angličtině tím, že hrál hry na playstationu a taky i díky poslechu rapu. Stejně jako já byl samouk, ale takovou podporu, jako jsem měl doma já, neměl.

Rapové texty zase poskytují jinou jazykovou vrstvu než klasické detektivky.

To je subkultura, která mě ovlivňuje dodnes. Pořád poslouchám rap, tedy ten americký. Tenkrát to byl trend doby, který nás jako mládež ovlivnil a myslím si, že pozitivně. Samozřejmě jsme si uvědomovali, že jsou to vulgarismy, ale důležitější bylo, že jsme dokázali vnímat určitý kontext, nějaký druh revolty. Pro kluky z maloměsta, kde nejsou takové možnosti, to bylo dobré i v tom, že jsme se díky němu naučili anglicky, ale nejspíš se i setkali s odlišným postojem k životu, než jaký jsme kolem sebe mohli vidět. Rapeři se nám líbili, mluvili k nám, jejich způsob mluvy a myšlení nám připadal přístupný. Na rozdíl od toho, co nám říkali rodiče nebo učitelé ve škole. To pro nás tenkrát nemělo velkou váhu.

V tvé zmíněné knize hraje důležitou roli právě jazyk. Jak sis ověřoval, že bude přístupný právě dnešním náctiletým?

Primárně jsem si dal cíl, že chci napsat knížku, kterou bych sám chtěl číst, když mi bylo sedmnáct. Až v druhém plánu bylo, aby to bylo čitelné nejen pro dnešní mládež, ale i pro dospělé. Proto i ten použitý jazyk je mix žargonu dnešní mládeže i té z doby mého dospívání. Mým cílem bylo, aby se čtenář v textu neztratil, aby mu rozuměl bez ohledu na to, kolik mu je let. Zaměřil jsem se na to, aby bylo v textu zřejmé, kdo mluví, k jaké vrstvě patří, jestli je vzdělaný, nebo z nižší vrstvy. Slang jsem čerpal ze sociálních sítí, na ulici poslouchám, jak dnešní dospívající mluví, a připadá mi, že to není zase tak odlišné od toho, jak jsme před deseti mezi sebou mluvili my. Dnes je trend oddělovat generace, hodnotit je, škatulkovat, podle mě je ale mládež pořád stejná.

Každá se vymezuje vůči předchozí generaci.

Ano, a jakmile se nějaká subkultura začne stávat mainstreamem, v tu chvíli se pro mladé stane nezajímavou. Je to přirozený proces. Psal jsem ten příběh tak, že jsem chtěl mladé lidi poučit, ale zároveň jsem psal knihu, která jim bude přístupná nejen jazykem, ale i rozsahem, protože těžko můžu chtít, aby se v dnešní době krátkých videí na TikToku koncentrovali na něco delšího. Tou knížkou jsem jim chtěl dát něco, s čím se budou moct ztotožnit – hrdinu, který poznal chudobu a ví, jak se s ní vyrovnat, aniž by ho zdeptala. Chtěl jsem jim vyjádřit podporu, že v tom nejsou sami. Bylo mi jasné, že takových knih, v nichž se hrdina potýká s depresí, je spoustu, a proto jsem se nesnažil o osvětu, ale chtěl jsem tahle témata pro mladé ve věku 15+ uchopit tak, aby vnímali, že pro mě samotného jsou důležitá, že vím, o čem píšu. Pro mě bylo zásadní je ukázat, i na krátkém formátu navrhnout nějaké řešení a v rámci možností je vyřešit. Ta knížka neměla ambici v tak krátkém stostránkovém formátu probrat je do hloubky.

Chtěl jsi tedy upozornit společnost, aby se problémům dětí z chudých vrstev věnovala?

Mým cílem bylo ukázat konkrétní děti samoživitelek nebo děti ze smíšených rodin. Nikdo se jim v literatuře nevěnoval. Můžeme číst romány pro mládež, ale postavy jsou z privilegovaného prostředí, byť mají problémy, řeší psychické zdraví, ale jsou v ideálních podmínkách, kde bývá řešení snadné. Samozřejmě není, ale je o dost lehčí než v případě dětí, které se nacházejí v těžších sociálních podmínkách. Na jednoduché dějové lince, zápletce o vniknutí na cizí pozemek, jsem chtěl ukázat, že co by pro děti bohatých rodičů bylo snadno řešitelné, tak pro chudé může znamenat neřešitelný problém, který se nabaluje, až je postupně úplně semele. 

Jak tě ovlivnily romské kořeny, romská kultura?

Snažil jsem se v té své knížce vyjádřit, že minoritní etnicita v dětech se smíšenými kořeny často není, protože neměly možnost se s ní ztotožnit, stát se součástí své etnické skupiny či skupin. Nejsou součástí majority, ale ani nezapadají mezi minoritu. Podle mě jsou ti hlavní hrdinové tzv. budoucností národa, chodí do školy, zajímají se o vědu, ale kvůli tomu, že nejsou přijati ani jednou komunitou, jsou odkázáni k samotě. Považuju za zázrak, když se takové děti chytnou dobrého, a ne špatného, protože je strašně jednoduché dostat se do party, kde jsou drogy, alkohol. Tenhle svět nástrah bylo pro mě taky důležité ukázat – že tady jsou a záleží na vůli jedince, pro co se rozhodne.

A ty jsi naštěstí chtěl patřit k lidem spřízněným se zálibou ve vědě.

Takhle jsem o tom nepřemýšlel, ale je to dost možné. Chtěl jsem taky ukázat, že ve finále si každý vytvoří vlastní komunitu a nemusí patřit do uzavřené etnické komunity či společenské třídy, která ho nepřijímá.

Takže jsme zpátky u subkultur… Nedefinuje nás to, kam a komu jsme se narodili, ale k jakým zájmům tíhneme.

Určitě, důležitější je naše volba, kam se v životě rozhodneme jít, že chceme dělat to, co nás baví, co jsme se naučili. Můžeme vytvářet komunity lidí, kteří to mají stejně, sdílí naše zájmy. Když nás to netáhne zpátky do uzavřené etnické komunity, nemusíme si dělat násilí.

Od dětství jsi chtěl patřit mezi spisovatele. Jak sis jejich život představoval? Co tě na něm lákalo?

Nejspíš samota. Spisovatel píše sám, má svobodu, nemusí chodit na devátou do kanceláře, může si tvořit, co ho napadne, a nemá v tom limity. Vždycky jsem byl šťastný, když jsem měl prostor k tomu, abych psal, kreslil a byl jsem ve svém světě. Bavilo mě to, měl jsem svoje výsledky, zlepšoval jsem se. Tu samotu mám rád. Ze školy jsem samozřejmě znal jména a životní příběhy spisovatelských ikon, ale tušil jsem, že realita je jiná, což se mi potvrdilo. Když autory člověk pozná zblízka, pochopí, že ta moje představa byla jen jakýsi ideál, ale že v reálném životě taky chodí do práce, třeba někam do redakce, a že mají rodiny, které je nenechají ve vytoužené samotě.

Kdybys byl pořád jen sám, kde bys hledal inspiraci?

Nemyslím to tak, že by pravý umělec musel žít jako poustevník, ale tu práci vykonává sám, bez vedení, a ve svém volném čase je naopak dobré pohybovat se mezi různými i věkovými skupinami, mezi lidmi různých zájmů. Sám to na sobě pozoruju, že čím více se otevřu, tím více mě to inspiruje. Například konkrétně pro mé psaní nejen životní zkušenosti, ale i film, současná literatura, všechno mě nějakým způsobem inspiruje k tomu, jak své myšlenky co nejlépe zformulovat a podat současnému čtenáři.

Máš za sebou debut, který zaujal porotu Magnesia Litery. Tím pověstným prubířským kamenem bývá druhá kniha. Jsi připravený naplnit očekávání literární obce?

Moje první kniha byla jen taková ochutnávka, jednohubka, protože to, co bude následovat, co chystám, to bude skutečná pecka, lahůdka. Já ani nečekal, že tato kniha určená dospívajícím vzbudí takový zájem, vyšla v nízkém nákladu a ta odezva mě šokovala. Kdybych to býval věděl, tak bych asi používal jiné výrazové prostředky. Například bych velmi šetřil vulgarismy. Vadí mi, když je musím číst nahlas. Záměrně si proto při autorském čtení vybírám jednu kapitolu, kde naštěstí nejsou. Já takhle na veřejnosti nemluvím, v pubertě to bylo samozřejmě jiné, v tom je kniha určitě autentická. Ale stydím se i kvůli tomu, že ji četla rodina z maminčiny strany. Tu knihu sami objevili, já jsem jim o ní neříkal, ale jsem moc rád, že ji přijali a gratulovali mi k ní.

Takže zažíváš, jaké to je, když se protne autorské ego s realitou a čtenáři si ztotožňují tvou fiktivní postavu vypravěče s tebou jako autorem…

Každý autor se s tím potýká. Musí objasňovat: To nejsem já. Ti zkušenější čtenáři to vědí, ale třeba rodině jsem musel některé pasáže v tomto ohledu vysvětlovat.

Původně jsi příběh zasadil do amerického prostředí. Uvažovali jsme nad tím, že české čtenáře spíš osloví příběh ze zdejšího prostředí.

Je to tak, ty o tom víš vlastně nejvíc. Koncept už jsem měl v angličtině, v amerických reáliích, kde pro mě fungoval. Ale když jsem ho převedl do těch českých, začal fungovat ideálně. Myslím si, že příběhu hodně přidalo, že ho prověřil čas. Ale samozřejmě by mě zajímalo, jak by fungovala v angličtině, tak třeba se dočkám překladu.

Tematizuješ smíšenou identitu? Ve Státech ale asi není tato rodinná zkušenost tak zvláštní jako tady…

To jsem si taky myslel, až do loňska, kdy vyšel film Jedna bitva za druhou. Běloch v něm má dceru s černoškou a je kolem toho velké haló. Věděl jsem, že Paul Thomas Anderson natočí film podle knižní předlohy Thomase Pynchona, což je jeden ze současných nejvýraznějších amerických spisovatelů. Tu knihu jsem četl, v originálu se jmenuje Vineland. Překvapilo mě, že z ní ve filmu zůstala jen malinká inspirace, ale to téma míšení a otázky otcovství ve filmu rezonují silně, což mě dost překvapilo, když snad každý Američan má nějakým způsobem smíšený původ.

Obávám se, že rasismus vůči Afroameričanům je stále dost silný. Ty jsi čerpal z vlastní zkušenosti člověka s dvojími kořeny, která je zde stále spíše výjimečná, a tudíž žádaná. Uvědomoval sis, že částečně romský původ může být tím, co ti otevírá dveře?

Já to tak nevnímám, cítím naopak, že když je knížka dobrá, tak je jedno, jestli je autor Rom, nácek, nebo cokoliv jiného, protože když by byla špatná, nikdo si ji nepřečte a nebude na ni taková odezva, nevznikne taková vlna zájmu. Já si myslím, že jedna forma interpretace je obsáhnout v rámci ní autora, druhá je úplně ho vyčlenit a číst samotný text, což si myslím, že dělá většina čtenářů. Pro mě jako autora je takový přístup ideální, tedy mě jako autora vůbec neřešit. Ideální by bylo, kdyby byl romský autor posuzovaný stejně jako český autor, tedy bez ohledu na svou etnicitu. V podstatě jsme všichni Češi, tedy státní příslušností, akorát se odlišujeme etnicitou. Vzpomněl jsem si na začínající autorku Majku Kukačkovou, které v loňském roce vyšel debutový román Pažitková smyčka. Původem je Vietnamka, ale v rozhovorech říká, že na tom nezáleží, a ani ve svém díle svůj původ neřeší. Tenhle přístup se mi líbí. V knize vietnamské téma částečně má, ale ona sama sebe považuje za Češku. Říkám si, kdo má právo řešit etnicitu mimo dílo? Chápu, že se to tematizuje v díle, ale mimo něj, tedy v životě autora, to je z mého pohledu rasismus.

Jenže pokud je společnost rasistická, minoritní autoři využívají literaturu k tomu, aby se vůči rasismu vymezili, a třeba i tím, že svou etnicitu exponují. Zároveň ukazují, že i přes ztížené podmínky uspěli, s čím se přitom museli potýkat. A recenzenti či porotci potom takový hlas chtějí podpořit, aby byl jeho dopad větší.

Já to takhle nevidím. Podle mě jednotlivci nemají sílu změnit názor rasistů na minoritu, protože jejich názory jsou součástí jejich ega, a to nemáte šanci změnit. Ani reálně nemůžou pozdvihnout celou komunitu, to je nemožné. Je to obrovský tlak na takového jednotlivce a je špatné takhle to na nich nechat. Zájem o takové knihy vzbuzuje především téma, které se zabývá jiným než českým etnikem a dává nějakou barvu v tom vyloženě bílém prostředí, když to vyjádřím metaforou. Lidé jsou rádi, když ve filmech, v divadelních hrách, v knihách mohou poznávat někoho jiného. Třeba právě Vietnamce, Roma. Vizuálně i tematicky jim dávají barvu, protože české filmy, obzvlášť české komedie jsou pořád stejné, stejný humor, stejné trapno. Ale když je tam například Rom, poznávají něco jiného. Spíš je otázkou, jak dobře autor umí etnikum zobrazit, jak dokáže dobře pracovat s předsudky, jak je umí bořit, zobrazit bez stereotypu. A lidi baví, když vidí stereotypy i to, jak je někdo boří.

Znamená to, že pokud menšinu popisuješ, měl bys ji velmi dobře znát? Když bude Vietnamka popisovat život vietnamské komunity, ale přitom v ní nikdy nežila a nepoznala její kulturu, nejspíš to žádné obohacení přinést nemůže.

Spíš si myslím, jako v případě zmiňované Majky Kukačkové, že boří ten stereotyp už tím, že píše česky. Říká tím: jsem Vietnamka, ale považuju se za Češku. Boří tím představu, že když je někdo minoritního původu, měl by se touto etnicitou prezentovat. Mělo by to být běžné, ale bohužel stále není. Když uvidíme někoho afrického původu, který o sobě říká, že je Čech, tak bychom se tomu neměli divit.

Samozřejmě že by se ke všem občanům České republiky bez ohledu na etnicitu mělo přistupovat stejně, problém však nastává v situaci, kdy se ve snaze, aby do majoritní „zapadli“, vzdávají své kultury, nenaučí se mateřštinu, nepoznají svou historii.

To je o přístupu. Je multikulturní přístup, který inkluduje ostatní národy a jejich zvyky, nebo je integrační přístup, kdy je budeme pomalu asimilovat. Záleží na politice země, ale i na vůli člověka, který se rozhodne: Dobře, mám nějaké kořeny, chci se k nim hlásit, nebo naopak nechci a je mi nepříjemné se k nim vztahovat, protože to cítím jako tlak, který nechci snášet. A tím se rozhodne, že se ke svým kořenům nebude znát.

A jak to máš ty?

Měl jsem takové období, kdy jsem své kořeny hledal. Můj táta nebyl v mém životě přítomný a neměl možnost mi předat informace o tom, co znamená být Rom, takže jsem je hledal sám, protože mě i zajímala historie rodu Kanalošů. Zajímal jsem se o zvyky romské kultury, ale to téma jsem svou prvotinou uzavřel. Teď se přikláním k integračnímu přístupu, tedy že je v podstatě jedno, jaké má kdo kořeny. Když jsem člen společnosti, mám se tak vnímat a nikdo nemá právo vyčleňovat mě kvůli mé etnicitě.

A zároveň by ti společnost neměla bránit, pokud chceš svou kulturu rozvíjet.

Záleží, v jaké míře. Myslím si, že je skvělé, když existují etnická muzea, jako je třeba Muzeum romské kultury, kde by měl být prostor například pro člověka, kterého zajímá romská kultura, ať už je jakéhokoliv původu, aby tam šel, naučil se třeba, jak ti lidé fungují nebo fungovali v minulosti. Má mít prostor učit se přijímat kulturu, ale omezeně v rámci muzea či etnického centra. Tato centra by neměla mizet, měla by být podporována, jako jsou zřizována a podporována česká centra v zahraničí, která poskytují i nějaké zázemí Čechům žijícím za hranicemi. Obdobně by měli mít zdejší Romové zázemí v institucích jako Muzeum romské kultury nebo kdekoliv na světě. 

Takže nejen uchovávat hmotnou kulturu, ale i podporovat nehmotnou, což je bez živé komunikace obtížné, jazyk je odsouzen k zániku a s ním i způsob myšlení.

Kultura je živý organismus, stejně jako jazyk, a neustále člověka mění. Romština se pomalu překlápí do češtiny. Češi používají romštinu, aniž by to tušili. Tím, jak se synkretizuje do češtiny, tím se zachová, byť její mluvčí, pokud se nezajímají o etymologii, nevědí, že ta slova pocházejí z romštiny. Například slova jako čorovat [pozn. red.: krást], chalovat [pozn. red.: jíst]. Myslím si, že takto to bude v budoucnu fungovat, i co se týká romské kultury, tedy že prvky romské kultury přejdou do té větší silnější české kultury. Byť menšinová kultura zanikne, některé prvky přežijí, což je přirozený proces, který se stal v případě latiny a ve spoustě dalších kultur a národů. Není to nic špatného či dobrého.

Co se týká tvých inspiračních zdrojů, budeš ve svých dalších knihách čerpat z rodinné historie, nebo to máš taky uzavřené a plánuješ se vydat jinou cestou?

Já už nechci rodinu vůbec zobrazovat. Samotnému je mi to nepříjemné, i mé rodině. Myslím si, že spíš budu čerpat ze svých osobních příběhů, z vlastního života, ze svého solitérního působení, a nebudu vypisovat, co se dělo v rodině. Nepovažuju to za fér vůči rodině ani mně jako autorovi.

Takže tvoje příští kniha už bude určená dospělému čtenáři? Což samozřejmě bude v něčem klást vyšší nároky.

Ano, nedokážu říct, jak to uchopím žánrově, nejspíš to bude nějaký mix, ale bude to román o modelingu. Budu čerpat i ze své osobní zkušenosti, takže to bude autofikce.

Opět chceš upozornit na společensky přehlížené téma? Čeho se společnost dopouští na mladých lidech, jak jim po-
křivuje vnímání sebe sama?

To ani ne, spíš bych chtěl ukázat, co si člověk dokáže způsobit sám bez ohledu na společnost. Zase se budu věnovat tématu samoty, ve které se člověk dokáže skoro až zničit.

Ale zároveň tě nejspíš nemine téma vlivu algoritmů sociálních sítí, vůči němuž jsou dospívající v podstatě bezbranní.

Myslím si, že nároky na tělo, jak by mělo vypadat, máme už od antiky. Existují nějaké estetické ideály a vždycky budou bez ohledu, jaká je společnost, jaká je doba. Pro mě spíš bude důležité téma, jakou drahou se člověk pocházející z nižší společenské vrstvy vydává, když chce dojít k nějakému vyššímu postu, penězům, bohatství. Ve francouzské autofikci se tvrdí, že vzdělání pomáhá dostat se výš, vymanit se z chudoby. Já sám mám osobní zkušenost a tu chci tematizovat v této své další knize, že to není pravda. Byť je to ideál, ale bohužel realita je taková, že chudý člověk má často jen své tělo.

Takže budeš prodávat tělo, upravovat ho k ideálu, vykořisťovat.

Co jiného člověku zbývá. Témata padlých žen byla a jsou v literatuře častá. Člověk v chudobě kolikrát nemá co jiného nabídnout. Pokud má vůli, tak tělo je jediné, co má, co může ovládnout k tomu, aby dosáhl nějakého finančního přijmu a vymanil se z nižší vrstvy. Hrdina do těla investuje, proto aby uspěl, musí někde ubrat, tak ubírá jídlo, kontakty. Je osamocený, ale má cíl, jenže ničí sám sebe, aniž by si to uvědomoval. Témat bude v knize určitě víc. Myslím si, že na mém debutu lze poznat, že dokážu psát odlehčeně, tak, aby ani těžší téma čtenáře takzvaně nesemlelo. To je myslím jeden z důvodů, proč má knížka úspěch. A tento přístup chci využívat i při psaní o dalších těžkých tématech. Autorům se často nepovede uchopit je tak, aby čtenáře od čtení neodradili. Využívám tuto dovednost, kterou jsem se naučil, aniž bych taková témata zlehčoval.

Zároveň ale potřebuješ dosáhnout nějaké hloubky, emočního účinku na čtenáře.

V tom podle mě spočívá umění psát knihy. Vypointovat scény tak, aby nebyly ani moc, ani málo, a spisovatel byl schopný to své sdělení předat.

Kde se v tom psaní vidíš za pět deset let?

Chtěl bych vydávat pravidelně, neustále. Doufám, že se ze mě nestane spisovatel, který vydá jednu dvě knížky a skončí. Chtěl bych vydávat už kvůli tomu, abych mohl zůstávat v kontaktu se čtenáři, protože mě baví o knížkách diskutovat. Miluju literaturu. Opravdu chci psát, co to půjde.

Dostal ses na shortlist Magnesia Litery. Jak bys chtěl tuhle příležitost uchopit? Co od ocenění a té pozornosti, která je s ním spojena, očekáváš?

Já doufám, že tím, že jsem se dostal na shortlist, mě autorská i čtenářská obec budou brát vážně a budou o mém díle přemýšlet tak, že má nějakou kvalitu, kterou se ve svém díle snažím udržovat, a že mě čekají nabídky povídek, článků, esejů, scénářů.  To je věc, kterou nemůžu úplně ovlivnit, protože literární časopisy mají samozřejmě těch potencionálních zájemců a přispěvatelů hodně. Když je člověk no name, když nemá zavedené jméno, tak nemá v podstatě šanci, ale tahle nominace mi může pomoct, aby se v literární obci zviditelnil a dostal šanci publikovat. Jsem tomu otevřený a moc mi tato zkušenost chybí. To spisovatele řekněme vytrénuje a čtenáři ukazuje, že je aktivní, neustále na něčem pracuje a pořád drží kvalitu svého díla.

A co říkáš tomu, že literární časopisy bojují o přežití? Bez státní podpory skončí tyto příležitosti a zničí se provázaný komplex literárního světa, péče o češtinu a její rozvoj.

Jsem člověk, který si ze všeho snaží brát něco pozitivního. V tomto případě vidím v jednání politiků signál, že kulturu vnímají jako hrozbu. Že se ji snaží ovlivnit, omezit, ale já vidím, že kultura má větší vliv na život člověka, než má politik. Proto se politici bojí, co může z kultury vzejít, třeba i ve formě kritiky vlády. Vím, že bez podpory státu budou následující roky těžké. O to radši jsem, že Magnesia Literu podporují firmy, které si uvědomují, v jaké jsme situaci. Podle mě kulturu nemají financovat státy a politici, ta kultura má být nezávislá, ideálně by se měla uživit sama. Lidé by měli přispívat institucím, autorům. Pokračování státních dotací by samozřejmě bylo fajn, ale teď by se o finanční podporu měla snažit i samotná společnost. Musíme se s tím smířit a brát to tak, že to další období bude náročné.