Jakube, jak přemýšlíš o literatuře? Vím, že jsi vášnivý čtenář, máš vystudovanou literaturu a učitelství. Čteš česky i anglicky. Přijde mi, že o lidech dost napoví, co čtou.

Pro mě jsou knihy a literatura především médium, které dokáže zprostředkovat různé zkušenosti a pohledy na svět. Vidím v tom možná, nechci říct až didaktismus, ale možnost se čtením posunout nebo něco změnit. Vnímám tam jednoduše společenskou i politickou funkci. Literatura je pro mě něco, co může fungovat jako odraz různých realit a různých zkušeností. Je pro mě osobně důležité, aby to, co čtu a píšu, reflektovalo zrovna tohle… Aby to něco předávalo. Dřív jsem se ale hodně zaměřoval na formu. Zajímalo mě, jak je kniha psaná, stylisticky vytvořená. Teprve pak jsem se začal dívat po tom, o čem je.

Když mluvíme o didaktičnosti, to slovo má často pejorativní konotace.

I mně je didaktičnost často vytýkána. Asi tu výtku i chápu. Může mít negativní dopad na text. Ale já si nekladu za cíl někoho poučit, vzdělávat. Nemám potřebu se nadřazeně dívat na čtenářstvo a říkat si, že jsem tu od toho, abych někoho posunul. Pro mě osobně je důležité, aby mé knihy nabídly něco nového.

Trochu mi přijde, jako by literární kritika často nechápala, že literatura nemá jednu konkrétní funkci. Když se podíváš do historie – a nemyslím teď jen románu –, různé eposy tu didaktickou funkci měly.

Ano, měly. I v mýtech bylo ponaučení. 

Napadá mě, jestli to tak nevnímáme, protože si hýčkáme tu středostavovskou představu, že literatura je umění samo pro sebe?

A to je třeba zrovna výsek literatury, který mě dnes už tolik neoslovuje. Číst něco jen proto, že je to estetické a formálně inovativní. Zajímá mě spíš ta tematická novost, když se kniha dotýká něčeho, co nemám prozkoumané, o čem se toho moc neví. Ve výsledku pro mě pak ani není tak důležitá estetická a formální funkce. Koukám se primárně na obsah.

Americký básník Robert Creeley říkal, že „forma je pouze prodloužením obsahu“.

Tak. Nechci říct, že bych na formu rezignoval, ale je pro mě vždy podřazená obsahu.

Na tvých knihách je specifická propracovaná struktura. Je zajímavé, jak pracuješ s linií vyprávění. S tím, kdo vypráví, o čem, jakým způsobem. Jak nad kompozicí přemýšlíš?

Hlavním motivem Medúz je hledání – vypravěčka pátrá, ať už po Monice, po své diagnóze, nebo po vlastní identitě. Říkal jsem si, že kompozici musím vystavět tak, aby ono hledání kniha napodobovala. Na začátku se někam vydáš a myslíš si, že jsi na správné cestě, jenže nejsi, musíš se vrátit časem zpátky, poohlédnout se, pak se zase na chvíli vrátíš do přítomnosti. Přišlo mi, že si Medúzy o střídání minulosti s přítomností říkají, právě v tom střídání je skrytý motiv hledání. Zároveň jsem potřeboval čtenáře tím hledáním provést. Snad i proto to na někoho může působit takové neucelené, zmatené, ale zmatením to pro mě začalo. U první napsané scény jsem si říkal: bude to detektivka, bude to o tom, co se stalo. Ale pak jsem zjistil, že nechci psát detektivku, zajímal mě spíš samotný motiv hledání, chtěl jsem ho využít jinak.

V tomhle mi možná Medúzy přišly o něco zajímavější. V Srpnech jsi ale stavěl zase na nedůvěře. Kdybys v nich rozbil čas podobným způsobem, asi by to napětí z nedůvěry zaniklo.

V Srpnech mi šlo hlavně o gradaci. Věděl jsem, že potřebuju v knize zachytit manipulaci, která postupně roste, nenápadně se stupňuje. To by pomocí nějakého jiného vyprávěcího postupu, třeba právě nechronologického vyprávění, nefungovalo. Připadalo mi, že být zakotvený čistě v přítomnosti a posouvat se jen pomocí časových skoků dopředu je funkčnější. Naproti tomu u Medúz jsem potřeboval, aby bylo vyprávění změtí činů a různých mikropříběhů. Ta kniha má pět částí a každá z nich má pro mě svůj vlastní příběh, pointu i strukturu. V každé z nich se řeší něco jiného, ať už jde o chození po doktorech, ztrátu identity vypravěčky, nebo dovolenou v Řecku, kde se vypravěčka ocitá na pokraji šílenství. Medúzy jsou složené z různých úseků, které alespoň pro mě dávají dohromady zajímavý obraz jedné ženy, která si něco prožila. A je teď na nás si to poskládat. 

Zmínil jsi rozpad identity. S tou ale pracují obě knihy. Jde v nich o identitu a o to, jak na ni externí vlivy působí.

To je pro mě celoživotní téma. Identitu hodně ovlivňují vnější vlivy, ať už to jsou vztahy, společnost, nebo trauma. Zamýšlím se nad tím už od začátku psaní a nevím, jestli nad tím někdy přestanu přemýšlet. Identita je všude. Kam se podívám, tam se vloží, přímo vkrade. Přitom je pro mě identita taková… ani ne proměnlivá, jen mi dlouho trvalo uvědomit si, kdo vlastně jsem já, nějak s tím pracovat. Myslím, že se právě tohle objevuje i v těch postavách.

Máš na mysli, že je těkavá?

Ano. Není to stálá věc, není ohraničitelná ani nedotknutelná.

Identita je pro mě dost spjatá s psaním. A ty v Srpnech akt psaní přímo tematizuješ. Hrdinka Daniela píše román, čtenářstvo si ho může dokonce přečíst, což funguje jako další rovina textu. V Medúzách vypravěčka sice román nepíše, zato si utváří svědectví, zaznamenává ho tužkou na toaletní papír, aby si nacvičila příběh. Jak přemýšlíš nad aktem psaní v románu? Je to skoro až klišé.

Je to klišé. 

Ale zároveň to může být zajímavé.

Občas mi to také přijde jako klišé. Ale přesto mě vždy zajímá, když nějaká postava sama píše, dává mi to možnost podívat se na psaní z jiné perspektivy. Jde o psaní uvnitř psaní. Nedíváš se, jak nad psaním přemýšlí jen konkrétní autor, ale i nějaká fiktivní entita, člověk, kterého autor vytvořil. Může do něj vložit stránky sebe sama, třeba ty, které nechce ukázat úplně napřímo. To jsem dělal u Daniely v první knize. Fascinovalo mě, že se můžu podívat na psaní i z jiné perspektivy než z té svojí. Že můžu vzít něco pro mě velmi osobního a dát tu zkušenost někomu, koho jsem si sice vytvořil, ale kdo by k tomu celému mohl přistupovat jinak. U hrdinky Medúz to bylo obdobné. V obou případech jde o nějaké svědectví. I to je pro mě nakonec důležitá funkce literatury, zaznamenávat události, které by jinak byly nezaznamenané. Nevšimli bychom si jich. Srpny i Medúzy jsou moje svědectví promítnuté do postav, které zase využívají psaní jako možnost zapsat své vlastní svědectví. 

Svým způsobem si ale na stránkách knih ty postavy utvářejí vlastní identitu. Nakonec i skrz lhaní, které s psaním fikce a příběhů souvisí. Myslím teď hlavně na vypravěčku Medúz, která si svou výpověď vymyslí.

Připadá mi, že psaním nevytváříš svědectví pouze o vnějších věcech, ale i o sobě samém. To dělají mé hrdinky. Myslím, že vypravěčka v Medúzách ještě víc, i mně samotnému se stává, že když píšu, objevím v sobě něco, o čem jsem do té doby netušil, že to v sobě někde mám. Což nás zase vrací k identitě. Prozkoumávám ji prostřednictvím psaní.

Což je možná další funkce literatury. Taková archeologická.

Když si vybírám knihy, často přihlédnu k tomu, co přináší za svědectví. Chci vědět, čeho byl svědkem jak autor, tak samotné postavy. 

Dobře, ale co pak pro tebe vůbec je silné svědectví a dobrá kniha?

Jsem v tomhle hrozně nesystematický. Zajímá mě jednak to, co mi kniha předkládá za problém, jestli mě osloví a jestli je pro mě něčím nová. Nebo jestli přináší něco neprozkoumaného, dívá se na věci z jiného úhlu pohledu. Fascinují mě vztahy. Vnímám různá klišé v zobrazeních vztahů. Pokud ale na vztahy kniha nahlíží trochu jinak, jsem schopný ji brát, i když není stylisticky výborná. Zároveň mám rád knihy, které mě ani tak nezajímají tématem. Líbí se mi styl psaní konkrétních autorů a autorek. Mám moc rád Hilary Mantel, a to ani nejsem čtenář historických románů. Ty její jsou ale podivné a nemají ucelené téma. Líbí se mi, jak na věci nahlíží z perspektivy jazyka. Věci, o kterých píše, pojmenovává jinak, než jsem zvyklý. Dovoluje mi podívat se na věci z jiného úhlu. Jde o nečekaný pohled, co mě překvapí.

Jak v tomhle kontextu vnímáš angažovanost v literatuře? Hilary Mantel v textech až tak politická nebyla, ale v osobním životě naopak ano.

Myslím, že to oddělit nejde. Texty Hilary Mantel sice nejsou explicitně angažované, i když někdy – třeba v jejích povídkách – tam jsou záblesky politického názoru. Pro mě osobně je angažovanost důležitá. Nedokážu už oddělit autora od díla, nedokážu si přečíst dílo někoho, o kom vím, že je proti lidským právům. Do díla se to nakonec vždycky nějakým způsobem promítne. My v česku angažovanost vnímáme hrozně negativně. Jako by to znamenalo, že někým chceme manipulovat, vytvářet propagandu. Ale podle mě jde jen o vyjádření názoru, nevím, proč by k tomu literatura nemohla být dobrým místem. Připadá mi důležité nemlčet. 

Přijde mi, že identita, o které jsme mluvili, s angažovaností dost souvisí. Jaká je podle tebe pak pozice spisovatelstva, ať už angažovaného, nebo ne?

Vlastně nevím. Dlouhodobě nad tím přemýšlím. Dřív jsem spisovatele a spisovatelky považoval za morální vzory. Měl jsem je na piedestalu, vzhlížel k nim. Musím říct, že čím déle se na literární scéně pohybuju, tím míň si to myslím. Když někoho potkáš, ty iluze popraskají. Mrzí mě, že v Česku, a asi ani jinde, není spisovatelství brané jako plnohodnotná profese. Člověk musí být spisovatel a ještě něco – třeba já jsem spisovatel a copywriter. Psaní se dělá někde bokem, je to koníček. Nedávno se mě kdosi zeptal, jestli se psaní dá brát jako práce, nebo je to koníček. Pro mě jde vždycky o práci. Doufám, že se tohle vnímání postupně promění. Zároveň myslím, že by spisovatelé měli zastávat i veřejnou funkci. Vím, že jsme na to hákliví. Ale tím spíš, v jakém stavu je dnes svět, by spisovatelé měli stát za lidskými právy, mluvit o nich. Nezůstávat komfortně jen v tom, že tvorba není politická. Myslím, že politická je, vždycky bude. Nakonec i rozhodnutí nebýt politický je svým způsobem též politické.

Osobně mi přijde, že negativní přístup k angažovanosti pramení z toho, že názory v knihách nejsou v souladu s názory kritiků.

A většinou se angažovanost kritizuje především u textů levicových autorů a autorek. Jindy ji máme tendenci příliš nevnímat, považuje se to za normální zobrazení světa.

Musím říct, že trochu chápu část kritiky Medúz. Když se v souvislosti s knihou začalo mluvit o „otevírání tématu“ jako o něčem negativním, nevěděl jsem, jak se k tomu postavit. Myslím, že je důležité témata otevírat. Ovšem – a není to nutně případ tvé knihy – často v knihách téma funguje spíš jako taková udička. Zmíníš ho, a rychle pryč k příběhu, moc to téma netematizuješ.

S tím bych asi také souhlasil. Vlastně nemám rád sousloví otevírání témat. Dráždí mě v souvislosti s mými knihami, ale přitom tuhle kritiku chápu, alespoň částečně. Vadí mi, že je mi přisuzováno, že takto píšu. Kdybych totiž chtěl „otevřít téma“ o Crohnově chorobě nebo o gaslightingu, dalo by se to udělat mnohem efektivnějším způsobem než napsáním knihy. Dostal bych se tak i k více lidem. Myslím, že literatura takto přímou moc nemá. Samotnému mi ale šlo o literární zpracování něčeho, co mi přijde zajímavé a co bych si rád přečetl. V české próze jsou podle mě hluchá místa, chybí mi tu spousta věcí, pestrost. Ale není to tak, že bych si řekl: pojďme teď něco otevřít, tak, a teď diskutujme. Nevybírám si téma podle toho, co má potenciál rozproudit debatu. Pro mě je téma vždy identitární věc. Část těch ohlasů asi vychází z toho, jak se o knize mluví nebo jak se propaguje. Sám jsem ale nechtěl, aby Medúzy byly románem o Crohnově chorobě, ani jsem to nechtěl na obálce knihy nebo to komunikovat před vydáním, a vlastně jsem o tom nechtěl mluvit ani v rozhovorech. Teprve později mi přišlo důležité pojmenovat nedostatky v tom, jak necitlivě mluvíme o určitých věcech. Jenže právě tím se ten román stal románem o Crohnově chorobě. Mým cílem ale nebylo ho zploštit.

Mluvíš o citlivém jazyku a také jsi zmiňoval, že bys dnes nechtěl číst knihu autora, se kterým nesouhlasíš hodnotově. Mě samotného ale překvapuje, když spisovatelé, se kterými bych si neměl co říct, napíšou knihu, která je v rozporu s jejich hodnotami. Fascinuje mě ta disonance.

Je to možné, ale já se tím odmítnutím trochu chráním. Neláká mě číst třeba Michela Houellebecqa. Mám vůči jeho knihám už nějaké předsudky a nevím, jestli se potřebuju konfrontovat s věcmi, o kterých vím, že mě rozčílí. Nepotřebuju, aby mě někdo přesvědčoval, jako to některé knihy dělají, o tom, že lidskoprávní otázky nejsou důležité. Přitom chápu, a sám mám rád, když kniha dráždí, když mě přiměje podívat se na věci z opačného úhlu a říct si: aha, možná se na to dívám špatně. Ale jsou autoři, které už číst nechci, nechci jim věnovat pozornost. Nikam mě to neposune. Přitom třeba Margaret Atwood má pro mě též komplikované názory. Jenže když čtu její knihy, v něčem mě vyzývají, odporují mi, a já se na věc nakonec zvládnu podívat jinak. Nečtu knihy proto, abych se utvrzoval ve svém názoru. Jen mám své hranice. Je důležité vědět, kde jsou, kam už nepotřebuju jít.

V souvislosti s Medúzami často mluvíš o vzteku, říkáš, že jsi je psal naštvaný. Dokážeš zpětně říct, jestli to textu ublížilo nebo se to na něm nějak podepsalo? A co pro tebe emoce v literatuře znamená?

Myslím, že vztek text Medúz určitě poznamenal, možná mu ubral na kvalitě, vytvořil slepé skvrny. Ale já nechtěl napsat dokonalou knihu s odstupem. Chtěl jsem napsat subjektivní knihu o ryzím, čistém vzteku, který může být v něčem možná i přehnaný, nefér vůči druhé straně. Mohl jsem tu emoci zpracovat nejdřív v sobě a začít se na věc dívat s větším pochopením pro druhou stranu, naučit se víc odpouštět, přesvědčovat sám sebe, že to nebylo tak hrozné, že bych měl být racionálnější. Ale to jsem nechtěl, Medúzy nejsou můj prostor, jak se z něčeho vypsat. Chtěl jsem napsat svědectví o rozhořčení a frustraci.

Je to frustrace ze systému? Ze zdravotnictví?

Ta frustrace je přítomna jak z hlediska nemoci, tak i přátelství. Mám kolem sebe nějaké vyhrocené vztahy a do mé tvorby se to promítá. Měl jsem také vztek na jídlo jako entitu. K té věci, která je tak velkou součástí našich životů. Nebyl to vztek na zdravotníky, ale spíš abstraktní pocit nespravedlnosti.

Pro mě ta kniha nakonec není ani tak o vzteku. Mnohem víc je to portrét jednoho přátelství.

Vztek je v ní přítomný nejvíc, ale asi to vidím proto, že jsem ovlivněný zkušeností psaní. Vypravěčka se propadá do vlastních frustrací a vzteku, který v různých momentech vrcholí. To jsou pro mě nejdůležitější momenty té knihy, bez kterých bych se neobešel a nikdy bych je nevymazal. Ta vypravěčka se chová vyhroceně a absurdně, nepochopeně, což je myslím důsledek vzteku. Nechtěl jsem ale hledat příčinu. V kurzech tvůrčího psaní se často dočteš, jak má mít každá postava jasnou motivaci. Vše musí být čtenářům jasné. Já u téhle knihy nechtěl nic vysvětlovat.

Myslel jsem, že je vztek spíš médium, skrze něž v Medúzách uvažuješ nad postavami. Na rozdíl od Srpnů, kde píšeš, že „pravda je jen jedna“, v Medúzách pravda přestává úplně existovat, kvůli vzteku o sebe vše drhne.

Sám už nevím, co je pravda. U Srpnů jsem to pro sebe a pro Danielu takto pojmenoval, protože se potřebuje něčeho chytit. To proto si tu větu opakuje. Pravda je jen jedna, jelikož potřebuje, aby pravda byla jenom její, potřebuje uvěřit sobě samotné, ukotvit se. Tohle absolutní tvrzení je pro ni důležité. V Medúzách je ale pravda zase roztříštěná. Nevím, jak moc se dá poskládat. Není jasné, kdo je oběť, kdo agresor. Samotného mě baví zkoumat různé pohledy na postavy, které vyhledávám i jako čtenář.

Přijde mi úsměvné, když se někdo dožaduje vysvětlení, proč jsou hrdinky Medúz kamarádky.

To mě dokáže rozčílit doběla. Slýchám to strašně často. Po otázce, proč píšu z ženské perspektivy, je tahle hned druhá nejčastější. Proč jsou ty dvě kamarádky? Připadá mi, že to je v něčem trochu misogynní představa. Jako bychom nechápali, že by se ženy mohly nenávidět navzájem, ale dál spolu být. Nevím, jak přesně to ukotvit, ale některé vztahy jsou zvrácené, a přesto jde o přátelství. Člověk zvenku ho nepochopí. Možná kdyby šlo o partnerský vztah, čtenáři a čtenářky by nebyli tak zmatení. Ale jejich vztah je neuchopitelný, jde o dvě ženy, a není přitom jasné, jestli jsou jen kamarádky, nebo mezi nimi je něco víc. Lidé často nechápou, proč to vůbec nějaký vztah je. Během redakcí jsem měl možnost tohle dopracovat, ale já chtěl, aby ten vztah zůstal neuchopitelný, tekutý a gumový. Stejně jako medúzy.

Ty dvě si takříkajíc zbyly.

A zároveň vytěsnily další lidi kolem sebe. Jsou tak intenzivně spolu, až si nedokážou přestavit, že by spolu nebyly. Nevím, jestli jde o přátelství. Možná sám dělám chybu, když říkám, že Medúzy jsou knihou o přátelství. Navádí to k určitému způsobu čtení.

K určitému způsobu čtení navádí sám název. Medúzy.

Tam to začalo. Žahnutí medúzy je cosi hrozně nenápadného, ale opravdu bolí. Podobný princip se začal propisovat do rozhovorů postav. A když jsem si nastudoval mýtus o Medúze, objevil jsem v něm silný hororový aspekt. Jsi nemocný a vnímáš své tělo monstrózně, alespoň já to tak vnímal, spolu s aspektem nenávisti a rivality, která je mezi ženami v řeckých mýtech častá. Je to až patriarchální prvek, který je tu s námi od doby, co se mýty vyprávějí, nikam jsme se neposunuli. Připadalo mi zajímavé, že se na vztahu Medúzy s Athénou zrcadlí spousta aktuálních problémů. Třeba porovnávání vzhledu, vztahy s muži, touha té druhé ublížit.

Zmiňuješ body horror, sám čteš i takzvaně žánrovou literaturu. Rozlišuješ vůbec mezi literaturou „literárnější“ a „žánrovou“?

Dřív jsem to rozlišoval. Na školách do nás vtloukali různé poučky, ale dnes se snažím tohle přemýšlení odbourat, vnímám jen jednu literaturu. A nemám potřebu ji rozdělovat na vyšší a nižší, mám rád jak fantastiku a horor, tak i meditativnější, reflexivnější a filosofičtější texty. Ale nevnímám je jako kvalitnější než třeba ty hororové. Pro mě je důležité, aby mě kniha něčím překvapila, a je úplně jedno, jestli jde o práci s žánrem, nebo něco jiného. Čtu teď i takzvaně brakovou – což zní hrozně – literaturu, v tomhle případě tu romantickou, která je často považovaná za něco podřadného. Třeba Spalující rivalita. Ano, není to formálně jako Virginia Woolf, ale pro mě je to překvapivé a něco mi  to předá. Nemám potřebu nahlížet na literaturu shůry. Všímám si ale, že u českých čtenářů a především kritiků je tohle snobství ještě zakořeněné, různě se ventiluje. K autorům žánrovek, kteří svou tvorbu kvůli tomu vnímají více kriticky, se to samozřejmě dostává. Připadají si tak nedocenění. Třeba na Magnesia Liteře se prý po vyhlášení fantastiky šuškalo, že „teď se konečně dostaneme k těm skutečným kategoriím“. Myslela se tím poezie a próza.

Problematické mi přijde vůbec ty kategorie dělit. Když se podíváš do zahraničí, třeba dánské spisovatelky Solvej Balle nebo Olga Ravn píšou knihy ovlivněné sci-fi a fantastikou. Nemyslím, že mají potřebu to od sebe oddělovat.

Anebo Mariana Enríquez. Tu by v Česku nejspíš také zařadili do kategorie fantastika. Je to svým způsobem hierarchie.

V české porevoluční literatuře takové texty na pomezí sci-fi a fantasy existují, často jsou oceňované. Přijde mi ale, že pokud je napíšou muži, jde pouze o literaturu. Pokud ženy, často končí v žánrových kategoriích.

Myslím, že dost záleží i na tom, jak jsou konkrétní knihy prezentované ze strany nakladatelů. Nemám řešení, jen mě to dlouhodobě mrzí… A sám se třeba v české fantastice až tak nevyznám, protože to není tak dlouho, co jsem se zbavil snobství v sobě, té představy, že jen próza a poezie jsou to opravdové umění. 

V loňském roce dostal Bookerovu cenu britský autor s maďarskými kořeny David Szalay s románem Flesh. V knize tuto tělesnou identitu tematizuje a mě napadá, že ji dosud nikdo nerozebíral takto pejorativním způsobem. Jako by mužská identita byla bez přívlastku, kdežto ta ženská…

Spisovatelka Eliza Clark o tom napsala skvělý článek. O tom vítězství se tehdy totiž psalo jako o návratu k maskulinitě, konečně. Bookera prý dlouho ovládaly ženy. Tak to ale podle Elizy Clark nebylo. Od knih o maskulinitě jsme se nikdy neodvrátili, pořád se takové knihy čtou a oceňují. Jsou přijímány až oslavně.

Před pár lety přitom norský spisovatel Jon Fosse dostal Nobelovu cenu. Na Bookera byl také nominovaný.

Něco podobného se dělo i kolem kauzy Statní ceny za literaturu pro Kateřinu Tučkovou. Před ní ji dostalo jen málo žen a já pochybuju, že by takový povyk nastal, kdyby ji tehdy dostal muž. A úplně to samé se dělo kolem nobelistky Han Kang. Její psaní prý není dost dobré, aby si cenu zasloužilo. Mužské psaní ještě stále vnímáme jako nadřazenější. Moje psaní mužské není. Není snadno zařaditelné, jsem queer, ale nepíšu queer knihy, píšu o ženách, ale nejsem žena. Mám pocit, že si mě lidi často potřebují proklepnout.

V tomhle jde svým způsobem také o identitu. Tu přívlastkovou vnímáme pejorativně, stojí mimo centrum.

Myslím, že kdybych byl heterosexuální muž, který píše o mužích, byla by moje tvorba vnímaná více přímočaře. Byla by jednoznačnější. Často se setkávám s tím, že mně coby queer muži, který píše o ženách, lidé nerozumí. Potřebují si nejdřív zhodnotit, kdo tedy jsem, proč píšu to, co píšu. Odpovídám jim, že jsem gay, vyrůstal jsem mezi ženami a tahle témata jsou pro mě osobní. V tu chvíli se objevují náznaky přijetí. Mám pocit, že pro neznámé lidi je pojetí mého genderu komplikované. Muž, který se baví se ženami a píše o nich. To spoustě lidem připadá protichůdné. Moje identita do mé tvorby zasahuje také z hlediska vnímání světa. Často mi někdo říká, že je moje psaní dráždí, že na první pohled nedává smysl. Píšu hodně citově, někomu to může připadat až melodramatické. Píšu prý vyhroceně – to ale souvisí s tím, jak vnímám svět.

To byla tuším i jedna z kritik Ondřeje Nezbedy v Hostu. Pokud je v tvých knihách krev, neteče, ale cáká.

Je to prý exaltované. Asi tu kritiku chápu, ale já prostě svět takhle vnímám. Pro mě krev neteče, ale cáká.

To je krásný závěr. Jsem v pokušení dát ho do titulku.

Jsem asi dramatický člověk, ano.