Vytváření dvojníka patří mezi základní charakteristiky lidství vůbec. Odehrává se záměrně i nezáměrně. Zdvojení doprovází mnoho psychických nemocí, při nichž se děje zcela mimovolně; podobně k němu dochází i u extatických, mystických či psychedelických stavů. Práce s figurou dvojníka může být ale také programová, může být součástí spirituálních, psychologických i uměleckých technik. Výstava Dvojník (Galerie hlavního města Prahy, dům U Kamenného zvonu, kurátorka Kristýna Jirátová, přístupná do 5. 4. 2026) upozorňuje na to, že zdvojení leží vůbec i v základu uměleckého vyjádření. Umělec od sebe odlišuje autora, k němuž se nějak vztahuje; toto zdvojení se přitom může snadno zamotávat a vyvolávat nutnost znovu se v celé situaci zorientovat. Pozoruhodné pro čtenáře Tvaru může být to, že výstava ukazuje téma zdvojení nejen ve výtvarném, ale také v literárním díle, které je přítomné v citacích na stěnách i v akustických ukázkách.

Výstava Dvojník přibližuje umělecké reflexe vznikání dvojníka, jeho pozvedání se k tvaru i vzmáhání se k moci. Dvojník se může stát jak symptomem palčivého psychického rozštěpení, tak prchavým zrcadlovým utvrzením se o vlastní totožnosti. Proto se také může stát nebezpečně mocným hybatelem, jenž disponuje silou zvrátit pevné pořádky dosavadní reality. Právě tohoto nebezpečí si v současné společenské situaci chceme všimnout. Jádrem posouzení dvojníkovy povahy je různý stupeň jeho zhmotnění. Rozlišujeme tu tři stupně zhmotnění bez tělesa, o něž jde proto, že dvojník nenabývá hmoty spojením s realitou rozprostraněného tělesa, ale na základě psychického či autorského aktu. Tato hmota svou pevnost nezískává vazbou na prostorovou materii, ale silou rozdvojení. Dvojník je hmotný bez tělesa – jako faktor duševního prožívání, jako stín či zrcadlový obraz, jako digitální avatar.

První stupeň představuje dvojníka jako figuru vzniklou psychickým rozdvojením. Takový dvojník zcela postrádá vlastní hmotnou podstatu a veškerá jeho moc vychází z napětí vůči původci. V realitě je to dvojník nepostřehnutelný vnějším pohledem – výtrysk vnitřního rozetnutí, produkt duševního či spirituálního konfliktu identity s egem. V uměleckém vyjádření tohoto stupně zhmotnění je vnímající konfrontován s dvojníkem jako událostí rozdvojení. Organické tělo původce se v zachyceném okamžiku zprůsvitňuje, aby odhalilo vrstevnatost emočního rozkolu, který zdvojením opanuje mysl. Ukazuje to například dílo Petry Orieškové Bez Názvu – Dáma se psem (1966) či fotografie Františka Štorma Dialogy s tmou (2022–25). Původce je tu rozpolcován svým mentálním stavem, tato fragmentace však nezachycuje rozpad, nýbrž mnohočetnost jeho subjektivity. V interakci s takovými díly dochází k razantnímu otevření empatického pole mezi vnímajícím a vnímaným, přičemž selhání jazyka umocňuje vizualitu k vytvoření až prvotního sou-citu se zdvojením.

V druhém stupni zhmotnění bez tělesa se dvojník již rozvíjí do prchavě viditelné látkové podstaty a získává podobu stínu či odrazu v zrcadle. Dvojník se etabluje coby obrazový efekt, který již netřepí hmotnou schránku původce, je však stále podmaněn jeho podobou. Zaniká při momentu doteku původce s povrchem, na kterém se odražený dvojník nachází, jak nad tím rozjímá malba Jakuba Janovského Duch (2024). Dialog se stínem či odrazem je poetickou existenciální hrou, sebe-reflexe se stává potvrzením vlastní existence. Jenže stíny či odrazy v zrcadle někdy nepodléhají očekávané optické koherenci a vychylují se ze svých předpokládaných stop. Taková zkušenost vytváří napětí, narušení představy o stabilním originálu. Klíčovým dílem v rámci výstavy se stává obraz Adrieny Šimotové Zrcadlo (1962), křehký, roztříštěný portrét ženy a jejího odrazu v zrcadle. Snad právě interakce s vlastním dvojníkem způsobila tříštění, snad se pohled zlomil právě na povrchu zrcadla a původce sám sebe tápavě hledá v rozmlžených střepinách. Taková destabilizace poukazuje na potenciální sílu dvojníka odštěpujícího se od svého původce a situuje vnímajícího do pozice ontologického váhání, v němž jej neúprosně spoluzahrnuje do vnitřně znejistěného systému uměleckého díla.

Poslední stupeň zhmotnění bez tělesa se objevuje v digitální oblasti. Původce tu vytváří dvojníka jako svého avatara, jenž se od něj ale následně emancipuje tím, že se podřizuje silám nezávislým na původci. Poukaz na tuto emancipaci ještě z analogové doby lze nalézt na portrétu Rrose Sélavy od Mana Raye (1921). Alter ego proslulého autora Marcela Duchampa disponuje nejen vizuální podobou, ale rovněž autorstvím, jež mu umělec přiděloval napříč svou tvorbou (pseudonym zrozený z fráze Eros, c’est la vie). Tato emancipace je však spoluautorská, zatím ještě nemanipulovaná nekontrolovatelnou mocí algoritmů. Svět digitálních technologií zdánlivě nabízí zisk nesmírné svobody v podobě avatarů, formovaných svými původci, avšak v pružné síťovině webu nepodřízených materiálním limitům. Tento optimismus lze vnímat v art brut díle Ladislava Svobody Khalifa, Jasmine, Carli, Scarlett (2025), zobrazujícím virtuální bytosti, s nimiž se stýká jeho avatar, jejichž kontury se vynořují a opět mizí v ornamentu digitálního světa. Plynulost digitální podobizny je však pouze zdáním, které se snadno zvrhává do mnohem pochmurnější podoby dvojníka. Utopická autonomie slibovaná digitálním avatarům i jejich původcům je ve skutečnosti striktně regulována. Nová budoucnost vyprodukovala dvojníka, jenž je ryze turbokapitalistickým subjektem a cílem politických manipulací. Avatar je užívaný coby nástroj pro předjímání trendů myšlení svého původce a zpeněžovaný díky emoční závislosti na kontinuálním přístupu k virtuálnímu světu. Úplná autonomie dvojníka ve třetím stupni zhmotnění bez tělesa zde začíná anihilovat, přepisovat svého původce. To je reflektováno v díle Digitální modlitba (2021) Karolíny Netolické, temném obraze, v němž jediným zdrojem osvětlení jsou telefonní obrazovky ozařující uniformní masu postav, kterým již avatar přemazal singularitu. Umělecká díla pracující se třetím stupněm zhmotnění dvojníka konfrontují vnímajícího s tím, že je samotný součástí téhož systému manipulace. V cirkularitě pohledu sebe a svého vlastní avatara nám technologický aparát v kapse těžkne a zavibrováním připomene, že svůj obraz již nemáme ve své moci.