Dopoledne

Vyjadřuješ se dlouhými větami
Příběh na dvacet stran
o něčem nevyvinutém

Horko rozpouští odhodlání
gesto dopoledního ticha

Liknavě povláváš na nábřeží
zatímco z druhého patra padá
poslední kapka

Moře

Praskání se odráželo od stěn
Ve zlověstné ozvěně tlel nejširší z kmenů

Čelem k bezbřehým strastem
vyplulo těleso

Neuháněj
v žadonícím moři trav
nedojdeš klidu

Neděle

Šel jsem ulicí
na zemi ležela neděle a plakala
nezvedl jsem ji

Ubíral jsem se totiž
dost podivným směrem
pryč od sebe
pryč od ostatních
pryč od chuti a barvy

A plačící neděle se v takových přímo vyžívá

Když mě snědli

Přísahám vám, že namouduši netuším, jak a komu se to povedlo, ale přišel jsem jednoho dne domů a zjistil jsem, že jsem snědený. Cítil jsem to snědení na ramenou a na zádech. Nevím, jestli mě snědli schválně, omylem, nebo jen z čiré radosti, ale pročpak bych se o sebe chrtil, buněk mám na rozdávání…
Když ostatní uviděli, že mě někdo snědl, začali za mnou chodit se zdvořilými dotazy, zdali bych jim taky kousek nedal. A co bych nedal?! To se ví, že ano. Takhle jsem půjčil oční víčko někomu, kdo ztratil to svoje a nutně potřeboval zavřít láhev od piva. Cítil jsem se prospěšně. Dal jsem taky nohu, a ještě jedno koleno a tak dál.
Trochu jsem se ostýchal jim poskytnout ruku, to jsem bez-
ostyšně na okamžik zaváhal. Ale ta chvíle ticha připadala mi nevhodná, a tak jsem tu ruku tedy uctivě svěřil do jejich vlastnictví. A jak byli rádi!
Taková ruka zastane kus práce – napůl nakrmí, trochu poklidí, sem tam něco posbírá. Pohladí, když není zbytí.
Mrzelo mě občas to snědení, ale copak bych pro své bližní neudělal?
Začal jsem tedy rozdávat i zuby. K čemu je mít, když se někomu můžou hodit…
Přišel dráb a snědl mi dolní čelist, což mě poněkud zaskočilo, takže už jsem mnoho nenamluvil, ale dodnes jsem s ním pro tu čelist za dobře.
Když mi snědli břicho, upadl jsem v truchlení.
Když mi snědli krk, zabublalo to.
Když mi snědli nos, začal jsem se lidem dívat do očí.
Když mi snědli i tváře, začali se lidé dívat do očí mně.
A když mě dočista celého pozřeli, blaženě jsem se v nich zatetelil.

Věštba

Šero se vyplížilo z města
Začíná nový, zamračený den
Chrastavce pro tebe už odkvétají
Noc nás zanechává bez dechu

Na ostrůvku v klidné řece věštíme z ptačích kůstek
Na zábradlí hřadují dravci
A jak praví věštba
jejich nezměrný hlad jednou pohltí svět

Jaro

S voňavým podbělem v hrsti
procházím krajem kvetoucích jehněd
a jako augur věštím z poštolčího letu

Jaro pulzuje v zurčení vod
v barvách tiše se vkrádajících
v tlukotu v hrudi

Město

Když mám otevřená všechna okna
žiju s městem
Vnímám jeho tep
uháním s jeho rychlostí
A naštěstí tu ještě zpívají ptáci
Město je strohé
předvídatelné
Směsice hluku křiku řinčení kolejí
a pár ostrůvků klidu ve kterých si měšťané libují
Ty cáry útržky ticha
ty mi nestačí

Okorávání

Krajina v paměti nešedne
okorává
Jezero se slévá s pěnou
s granátovým džusem
s mozaikou z Elne

Dávno jsem přešel nudný jazz
zůstal viset v platanech
Jen zpustnul
jako já
Pyreneje vydaly mléčný tón
mlha jim sebrala vrcholky
ale z kapsy mi vypadly ještě na letišti

Noční plavba

Provázím tě když zapadáš
nažloutlý měsíci
Když usedáš na má muka
jako ranní rosa na stébla trávy
Provázím tě pod obzor
za ohyby všech věcí
za šedivá města včerejška

Nemám teď domov
jsem prázdný jako džbán
kaňon, jímž jen protékáš

Za šírání procházím orobincem
brodím se vodami skelného jezera
V tichých vlnách odráží se volání kormoránů

Sním o neduživých dálavách
za jedním dvěma kopci
A ty se zjizvenou tváří zatím putuješ kolem světa
vlídně, ale s očekáváním