Byla jsem zvědavá. První kniha Barbory Bažantové (1989) určená dětem. Jinotaj. Krásný název. Zvukomalebný, tajemný, s příslibem kouzel a skrytých významů. Na omak je kniha starosvětsky drsná a ve své textilní nahotě, bez papírové košilky, sebevědomě přímá a otevřená. Tmavě zelená barva listí na konci léta s energicky červenou barvou titulu a anotace na zadní straně obálky obléká drobný svazek do lákavého šatu.

Listuji a nechávám na sebe dýchat všechny ty syté, zemité, kořeněné barvy ilustrací Anny Kulíčkové. Grafička Anna Poláková jimi umně proložila příběh a s velkým grafickým citem vše rámovala prázdnými barevnými stránkami. Ty stránky jsou však prázdné jen zdánlivě, ve své nevyřčenosti nesou příběh na oranžových, červených a zelených ramenou tak, jako pasparta nese obraz k očím lačného diváka. Díky nim příběh vystoupí a hlasitě promluví, nejsou jen výplní, jsou součástí příběhu, dotvářejí náladu, podtrhují kulturní výpověď Jinotaje. Barvy naladí čtenáře, který knihu zatím jen prohlíží, a následně umocní jeho zvědavost, když se začte a vstoupí do příběhu v místě šedivě usedlém, nepříliš naplněném žhnoucím optimismem a pohledností.

Co je krása? V Jinotaji je krása skrytě jedním z velkých témat. „Všechno a všichni vypadali skvěle. A skvěle, pozor, to neznamená nutně krásně, nebo je potom otázka, co to je krása a jestli může být třeba i trochu strašidelná, anebo naopak k pousmání.“ (s. 62) Celý příběh je pobídkou hledat krásu tam, kde ji naše oči, přivyklé rychlému těkání po povrchních obrazech, často nedokážou zachytit. Krása je někdy ukrytá v ryzí přirozenosti, v energii proudící z činů motivovaných srdcem, z umění vznikajícího pod rukama těch, kteří ještě donedávna netušili, jak svou tvořivou sílu probudit. Krása Jinotaje spočívá v opravdovosti prezentované slovy pohádky, v níž se ve zcela přirozeném a srozumitelném tanci sezdají prvky folklorní s prvky magicko-realistickými. Nahlížíme do příběhu, který se klidně mohl stát (a taky že stal!), ale klidně mohl vzniknout jen v něčí hlavě (a taky že vznikl!).

Bez znalosti formálních okolností vzniku Jinotaje se noříme do pohádkových kulis, kde dobro vítězí nad zlem, kde síla soudržnosti a touhy po svobodě zláme všechna tyranská pouta. Nenacházíme tu jednoho hlavního hrdinu, ale hned celou skupinu. Pro malého čtenáře či posluchače je pohádka o to přístupnější, že si může vybrat, se kterou z postav tvořících toho několikahlavého protagonistu se ztotožní. Ten tepe odhodláním a vírou v dobro, měl za to, že přišel kraj Jinotaj navštívit, ale pochopil, že byl vyšší mocí seslán, aby ho zachránil. Skupina dětí se z rodného sídliště vydá na pouť za poznáním, jedou až tam, kam jim stačí peníze na autobus. Musí prokázat sílu a obratnost, aby se jim dostalo pomoci v podobě chleba se salámem a dopravy na kouzelné místo. Setkávají se se zakletými, které je nutné vysvobodit, a následně se v cirkusáckém souboji utkají se zlem. Zlý černokněžník je poražen, místo s maringotkami i lidé na chůdách jsou osvobozeni. Přichází úleva a smích, možná i tanec a potlesk.

Se znalostí faktu, že kniha vznikla na základě autorčina působení na táboře dobrovolnické asociace Pojď ven! / Av avri!, který se uskutečnil u litvínovské vyloučené lokality Janov, vstupujeme do kulturně různorodého světa, jehož energie zůstává mnohým z nás skryta. Příběh malé Valiky, Ninji, Placáka, Azera, Šišky a Žanety nás pobízí, abychom se přestali odvracet či alibisticky zhlížet v odrazu své tváře zrcadlící se na klidné, lesklé oblině vlastní společenské bubliny, zvedli hlavu a seznámili se s tématem, které známe, ale o němž nic moc nevíme. Jako bychom si potřásli rukou s dlouholetým sousedem, s nímž se každodenně potkáváme na schodech, ale nikdy jsme si ani neřekli dobrý den.

Společně s dětmi vstupujeme do kraje Jinotaje, opředeného „pavučinami mlhových nití“, a stejně jako ony v něm uvízneme. Zprvu je to dobrodružství a zábava, protože Jinotaj je krásný „sytě zelená louka, šumění jilmů ve větru“, ale když člověk nemůže ven, dobrá nálada se vytrácí, protože

klec zůstane klecí, i když je smaragdová
s. 44.

A tak je třeba se zajetí zlého kouzelníka Jacka postavit. Je na to sice málo času, ale cirkusácký svět „komediantů, kejklířů, klaunů a romistky Kornélie Peterkové“ zapojí veškeré své zdroje a prostřednictvím úchvatného představení prolomí zakletí a Medvěda, Burácelu, Levoka, Šalamouna, Rafu, Ásara, a dokonce i romistku Kornélii Peterkovou osvobodí.

Jinotaj je bránou, jíž se mainstreamový čtenář nemusí bát vstoupit. Je napsaný svižně a příjemně přirozeně, bez zbytečného šroubování a krkolomného hledání formální dokonalosti. Text odlehčený štědrou dávkou přímé řeči působí autenticky a přátelsky. V některých ohledech připomíná lehkou vypravěčskou ruku romských autorů píšících česky. Spisovný jazyk tu a tam ustřelí do obecné češtiny, výrazů v romštině nebo neobvyklých spojení. Celkové vyznění je rošťácky rozčepýřené. Není to však neučesaný ranní rozcuch, je to elegantně upravená kštice se správnou dávkou redakčního tužidla, které jen formuje, ale nezapatlá. Škoda jen těch několika vynechaných mezer či písmenek.

Plynutí textu námi nezmítá v peřejích dramatu ani nás neuspává jako stojatá hladina prohřátého rybníka. Nese nás jako odhodlaná říčka, sympaticky energická, avšak stále bezpečná ke koupání už pro předškolního čtenáře, který se jí může nechat houpat, a přitom pořád dosáhne na dno. Jak hluboko to dno bude, už záleží na něm a jeho zkušenostech anebo na zkušenostech předčítajícího, který mu příběh zprostředkuje.

Nečekala jsem, že mě tak chytí za srdce. Ale chytila. Byla kouzelným představením a já jsem seděla v šapitó a s napětím sledovala, jak se autorce daří

dotknout tří lidských srdcí – jedno to srdce dojetím rozplakat, druhé rozesmát a třetí roztancovat
s. 45.