Nic nebylo důležité, vůbec nic
Co ještě najdu ve verších od Adama k Evě,
co sama dám? Párám se s nádobami na vodu,
jsou vznešené, a co bytosti živé z pauz mezi slovy?
Nýbrž ty hvězdy, hvězdy zde zemské (7)
Přisunu se, je to hra, sedmikráska, mochna,
slavičí vejce? Žlutá jablka?
Možná se usměju, vyšlu darovaný svit.
Protne tmu. Hubbleův dalekohled naladím,
objevím tvé oči. Tvé oči? Ano oči!
Napadalo tam světlo, bolestně slzí, nechci to.
Přisouvám se a jsem – zemské hvězdy nadosah.
… čistý a zavřen a zklamán jak v neděli poštovní úřad. (10)
… a žena, když je sama s deskriptivou záhonu šalvěje,
s pračkou na košilky před niternou zpovědí
u dna jednotného pole, kam sestoupila;
je to krása, ve svátečním šeptat do všech stran,
a netřeba se ptát, není, co bych přinášela, ale škrtněte si,
jako sirka Henriho Bremonda nabídnu zážeh;
založím požár v pondělí, úřady budou razítkovat
a žena z prvního verše se propleje ke dnu pole.
Tak spusť tu pračku, obrátím duši jako kapsu, a ty?
Čistý a zavřen a zklamán jak v neděli poštovní úřad.
Náš život uplývá proměnou dál (7)
Jen se nepokoušejte ho zastavit,
ať plyne, letí, ať se topí v proudu,
přidám se, jedu, pokuty platím, vzlétám
a ulítla mi čepice, občas slovo, kaju se,
někdy mě najdeš jen tak na hladině,
plavky na vrbě, sdílím meditaci vody,
snáším přetížení nebesy, v algoritmu proudu
cítím závěry a konce slov, ty polykám,
jsou to andělíčci, bublinky, potkáme se
v jednotném poli na dně…
Proti té síle proudu nemůžeš kráčet… (7)
Nález kočky před trpělivým trsem kapradí
bude zapsán do sbírky organických sloučenin,
a ještě další věci, nezapomeň lehátko s prázdným břichem
pomalé a modré jako domorodý román s tolikerou smrtí,
jsem zas na čekané, nabízím vznos a průnik,
radosti jazyka, naučils mě vnímat je při polibku,
v letním výronu spasitelné krásy, mlčím,
za plotem to kypí, prudce žije, zelená se i na ulici,
možná kapraď, tričko, možná něžná cikánečka
pánským tichem zvučně proniká?
A náhle mnou projde… ten jeho ztemnělý tón (6)
Tón k údivu přesný, jedinečný hluboký tón,
převeden na čísla, na věty nabízí skryté významy,
čtu, slyším a ještě pořád hledám, řeším se, (hřeším),
tón jako ze studny, kočka pije z hrnce, poslouchám,
na stole málo, odsypu popel a drobky a jako vždy se ptám,
odkud ten tón? Nastavím srdce, opět bezděčně jím projde…
Ó, stromy žití, ó, kdy zimní už? (4)
Léto jsou zrezivělé trsy pivoněk,
sestra je stíná, bezhlavě spěchá k podzimu,
budu je bránit, u dalšího se složím,
nechám se ochutnat mravenci a mšicemi,
změřím teplotu slunce v plodonosné zemi,
nedám se odehnat, jako se neodžene léto,
nekončí, ještě vytáhnu zelené tričko,
dírkou z něho uvidím nebe, léto,
neodcházím, srostu, v hlíně jako doma.
Kvést, chřadnout je nám vědomo v týž čas (4)
Nelekám se, navlékám, špatně slyšíš,
ale cože se… jenom vlečeš?
Ano, povídáš dlouze, já věty na tenkou nitku,
perly z Mallorky, pamatuješ? Přetrhla se.
Navlékám dny, vleče se to, a nelekej mě, nevěřím,
počkám tě u vlaku v převleku poztrácených dnů,
ve vleku těch slov, těch vět, svleču je, navleču
na pevnou nitku živoucího světa, si piš,
a potom… co? Co věta, to krok, co den, to věta,
vleču se, neslyšíš?
Neb krása, to není než jen počátek hrůzy, jejž právě že snesem. (1)
Ponechána náhodě, která se uděje ve slovech,
zkoumám planinu své zahrady,
lemována masivem kosmu vnímá vozy za plotem
červené a modré, jednou tu najdou barevný prach,
ale teď kufr a pračce odložený start, i vozu, kterým odjedu.
Tu vběhne kůň, sám, kočka se schová pod lavičku,
muškát spadne z římsy jako dnes v noci, byl vítr…
jen náhodou jsem ho spatřila, nespím,
kůň zůstal na místě, než jsem si ho všimla…
V nás přemíra… Tak žijeme a loučíme se stále (8)
Co ještě najdu ve verších od Adama k Evě,
co sama dám? Párám se s nádobami na vodu,
jsou vznešené, a co bytosti živé z pauz mezi slovy?
Pro ně uklízím stůl, jim stelu na haldách knih,
pro ně prostírám zahradu s byty mravenců a vos,
je to rozměr dnešní neděle, zahrada a stůl,
neutratím a nerozměním ho na drobné,
možná na Miłosze, Rilka a Pessoa s náprstkem kávy.
Budou se vzpouzet, unikat, budu se za nimi dívat.
Zbudu si.
Viz jen, já žiji. A z čeho? (9)
Nic nebylo důležité, vůbec nic,
snad věrnost lásce a cizí děti
jako vražedné nástroje,
přicházely a postupně šly dál,
byla jsem důležitá pro tebe,
přišels a zůstal a děti se vracejí,
ty cizí děti, které jsi měnil v lidi,
to bylo důležité, co já teď s tím,
ani jediné jsem nezměnila v člověka.
ten Mirek Fišmeister – to je výborný básník
jojo, výborný – možná úplně nejlepší
i když – já těm jeho básním moc nerozumím
já taky ne
ale to nevadí, ne?
nevadí
Zarosteme
ve snech lišejníků.
Už nebudou jména, jen
ty a ty
a těla obrostlá pampeliškami
na loukách z asfaltů.
číst přesně tak
jako se to psalo
ranní světlo šptá
polední bdí
odpolední dbí
večerní ní
někomu to možná vadí
mně to nevadí
doufám že ti nevadí
na stromě zavěšenej lustr
docela velkej
Myslím, že už se nikdy neuvidíme,
ale co je tato naše malá lidská tragédie
oproti široce roztažené náruči Pacifiku
tlukoucího pod našima nohama?
loupeš i tuhle báseň,
hledáš to živé, to nevyslovené,
nedotknutelnou zářící tmu
táhnoucí se mezi slovy
až k červeným denivkám
na konci deštivého léta.