Téma cest a procházek představuje jednu z konstant literární tvorby Jiřího Dynky (1959). Objevilo se také v jeho předchozí sbírce Matka měla ráda třešně (2023), kterou spolu s Tamponádou (2006) řadím k autorovým nejlepším básnickým počinům. Soubor aktuální otevírají tyto verše: „Na začátku nemám slov ‒ / nezmůžu se na slovo.“ (s. 7) Jak se však brzy ukáže, lyrický subjekt má co říct, a i když se některé motivy často opakují, jejich nápadité variování činí četbu intenzivní. Frekventovaný obrat sbírky „z cesty mluv…“ tu můžeme chápat doslova, jako řeč vyrůstající z cestovatelské zkušenosti, a nikoli v obvyklém obrazném smyslu, tedy jako mluvení nesouvislé či nesmyslné.

Chůze dodává mluvčímu životní rovnováhu, rád se vydává na nová místa a navštívené lokality reflektuje. Snaží se vystihnout jejich atmosféru, nespoléhá se však na pestrou obraznost vyrůstající z podmanivé imaginace. Směřuje spíše k věcnému vyjádření, lakonickým momentkám, kterým jsou cizí sentimentalita i patos. Této tendence si lze povšimnout při kolínských, píseckých, pražských i olomouckých pozorováních. Do nich vstupují jak náboženské motivy, například kolínská synagoga, svatovítská silueta či Bible, tak profánní realita v podobě toaletního papíru, popelářského vozu, pražských psů, bezdomovců, pistáciového dortu nebo olomouckých tvarůžků.

Opakované připomínání míst, kupříkladu Kmochova ostrova v Kolíně, paradoxně neprohlubuje exponovanost těchto lokalit, naopak je včleňuje do proudu všedního života a tím také funkčně relativizuje jejich jedinečnost. Současně je evokována jejich statičnost a trvalost oproti lidské mobilitě a konečnosti: „Vida – Kmochův ostrov, / když my už tu nebudeme!“ (s. 17) Citovaný úryvek básně lze interpretovat jak ve smyslu tendence k neustálému pohybu, příjezdům a návratům, tak pomíjivosti člověka.

Domov se jeví jako určitá kotva, cestovatelský pobyt na druhé straně jako osvěžení každodennosti, i proto se objevuje výzva směrem k partnerce, aby si výlet prodloužili: „Zůstaňme ještě chvíli! / Před sebou beztak neutečeme.“ (s. 74) Lyrický subjekt se v Kolíně i v Písku ujišťuje, že je „vlakové spojení s Prahou nepřerušeno“ (s. 17 a 35), nicméně v textu „Pragovka art district“ přiznává:

Nezvykl jsem si být velkoměšťákem. Moje duše
byla počata v lázních Luhačovicích.
s. 29

Vzpomínka na rodiště není v kontextu Dynkova díla ojedinělá, prochází rovněž sbírkami Tamponáda (2006), Poběžme natrhat růžové kakosty (2012), Kavárny (2015) a Matka měla ráda třešně (2023).

Některé básně nám poodhalují privátní svět mluvčího, nejde však o konfesijní lyriku. Pohybujeme se spíše na ose mezi odkrýváním a skrýváním. Básník se v tomto aspektu jeví uměřeně, naznačuje podstatné, je mu však vzdálen jakýkoliv exhibicionismus. Tato zdrženlivost odpovídá celkovému věcnému a nepatetickému tónu sbírky. Dovídáme se o partnerce, jež je v textu pojmenována a oslovována jako Lesana, tedy postava z mytologie, lesní víla. O jejich vztahu toho příliš nezjistíme. Muž se jí třeba opakovaně ptá na to, co budou „v Kolíně dělat zítra“ (s. 14‒16), ale zdá se, že odpovědi na tyto spíše řečnické otázky nejsou podstatné. Neslouží k navázání rozhovoru, nýbrž k navození atmosféry.

Recenzovaná sbírka tematizuje tělesnou lásku a erotičnost, které dlouhodobě náleží k charakteristickým rysům Dynkovy poetiky. Rovněž intimita patří k cestovatelskému pobytu, přičemž autor ji naznačuje jemně, s nádechem jazykového humoru: „dělat dotyky (nejvyšší jakosti) / na Lesaně.“ (s. 73) V olomoucké Vile Primavesi se stáváme svědky mužova erotického snu: „seděla mu na stehně (obkročmo). / Odchlipovala rty. Nedělala cavyky.“ (s. 65) Vrací se tu motiv erotické touhy po mladých dívkách navzdory staršímu věku, tedy aspekt patrný již v předchozí sbírce. Ani v té aktuální nepůsobí nijak lascivně, je naopak evokován ve svém existenciálním rozměru:

Mladočešky. Slast z kvantity,
není toho, kaštanových květů, nikdy dost.
Rudý soumrak se leskne na pleších. Staročechů
neututlatelné tělesné potřeby. Být zase mužem!
s. 25

Do řady textů vstupuje velikonoční symbolika, jež v kontextu celého díla vytváří plodné napětí s obrazy soudobého světa. Básněmi často projíždí jídlonoš na skútru či na kole, s typickou azurovou nebo purpurovou krychlí na zádech. Představuje ztělesnění dnešní doby, kdy mnozí lidé dávají přednost dovážce jídla před cestou do restaurace a posezením v ní. K dalším znakům dneška patří vyvěšené ukrajinské vlajky v mnoha městech a na nejrůznějších místech. Upoutávají sice na první pohled svou krásnou modro-žlutou kombinací, avšak ve skutečnosti jsou smutnou připomínkou rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu, trvající již od února 2022. Setkáváme se nimi také v Písku: „Čtenáři budou zaskočeni, že v Písku neprodávají zmrzlinu, / nejlepší z nejlepších, od Zlatého zmrzlináře. Nad Otavou, / pane Mabille, nad stříbrnými splavy modro-žluté, / všude visí cizozemské vlajky.“ (s. 33) Autor tu zároveň dovedně pracuje se skutečností, že vlajka malebného jihočeského města shodou okolností obsahuje stejné barvy, jen v jiném rozložení. V citované pasáži tak dochází nejen ke spojení nostalgické krásy a melancholie, ale i k promyšlené básnické výpovědi.

V jedné z píseckých básnických momentek lze postřehnout profanaci vyjádření, vzniklou spojením líbeznosti ornamentu a místa pro fyziologickou potřebu: „naštěstí se tu těšíme z krásy / růžičkami malované záchodové mísy, / kam konal svou potřebu básník Heyduk“ (s. 35). Záměrná depoetizace se pak projevuje i ve slově „zdrhnout“. To se dostalo do názvu sbírky, čímž se potvrzuje básníkův antipatetický sklon, a objevuje se tu ve dvojím směřování – vycestovat z Prahy, místa bydliště, do Českého ráje, i opustit ponuře působící Bruntál. Lyrický subjekt vystupuje v roli reflektora, lakonického glosátora a požitkáře, který se jednak dokáže těšit z příjemného, jednak vyjádřit nelibost z nevalného jídla, ať už jde o guláš, nebo moravské vrabce.

Jiří Dynka slovy neplýtvá; zdá se, že každé z nich má důkladně promyšlené. Připadá mi jako racionální typ básníka. Nenechává se unášet senzuálními vjemy ani emocionálně strhnout snadno se nabízejícími velkými slovy, ač „řeč nás chce přemluvit k rozjařenosti“ (s. 24). Návštěva nových měst subjekt inspiruje k psaní veršů. Ty posléze podnětně zachycují prostředí, aniž by sklouzávaly k banální popisnosti. Neobvyklé asociace, jakou představuje třeba badminton na sněhu, obohacují obraznost sbírky a zesilují její účinek. Podobně jako v jiných Dynkových básnických souborech dochází prostřednictvím nápaditých aluzí k navázání intertextových vztahů s díly světové literatury – zde konkrétně s Eliotovou Pustinou, Singerovou Starou láskou a Camusovým Cizincem. Tímto aspektem básník potvrzuje, že si je vědom širších kulturních horizontů, jež umí ve své vlastní tvorbě efektivně zužitkovat. I z tohoto důvodu hodnotím sbírku Zdrhnout CZ jako významný počin v rámci současné české poezie.