windows

rozsypal ses mi po letištní hale
třeba tě sbalím
necudná jako jíst broskev vcelku
jsem duch, co čeká, až ho vyvolají rozhlasem
až ho zavolají k tvé nosní přepážce
milovat tě je jedno z mých nejlepších rozhodnutí
v takové rychlosti se už nelze splést
obrátím se na bok
v prach a v pravdě
„po zaklepání bačkorami vejděte“
papírové zdi shoří ve vlnách našich zvuků
jako se vzedmulo pole naší působnosti
jaké vidím z akademického okénka
papír je zlomyslný materiál
trhá se jako hladina vody ve skleničce
papír je zlomyslný materiál
– co abych se jím, drahý, pořezala

control

dnes už musím
bolí mě lokty, jak se jimi křivě a bez výsledku oháním
jsem tak naštvaná, že bych snědla atlas světa
(má pravačka je sobecká a levačka naivní
a lidé si tvoří svět složitějším, než jaký by mohl být)
z klávesnice vysypu zmatek a protimluvy
protichůdné výkřiky, které člověk míjí účinkem
je to hnus, ale nemám na nic
lepšího
tumáte
diktátor Tumáte
znám to jen z blouznění
nikdy jsem nikoho než sebe nepochopila
brečela bych do omdlení
ale je příliš toho, co je potřeba nepřestat mít pod kontrolou

insert

bezcitný znenadání
z rukávů zvědavost
tvoří se v pohybech střev
v jejich koloniích
který nemaj konce jako slzičkovej čaj
prohřejvající moje cévy
v mym kolonizovanym vnímání sebe sama
utínám životměnící písně v předrefrénu
tohle není nejlepší z mejch ér
(soudě podle toho, jaký léky beru)
mý nápady jsou promiskuitní – toužej kolovat
nepřetvařovat se
nepřetvořit se
v mym kolonizovanym vnímání sebe sama
přeju si nadělat z prezidentů odmocněnce
kdoví, jaký části z nás vyjdou ven
z týhle nechvalně známý únikovky
z kopírky
ze škol
z umaštěnejch webovejch stránek
do kterejch nás někdo zabalil
jako „nesem vám novinky“
jako „je mi to buřt“

drobenka

poruchu osobnosti ohraničím závorkami
znění slov vytahám za vlasy koncovkami
v reklamě na zubní pastu
co s námi dělá tma
pod ofinou jízlivosti
mapy vrásek na dlaních jsou povinná četba
v přihrádkách na drobnosti
nástěnný kalendář, neochvějné to slovní spojení
sykavky bodají svědomí do žeber
v orchestrálním ladění našeho vztahu hraješ na mý nervy
zacházej se mnou jako s otázkou – vznášej mne i pokládej

delete

má svědomitost je provazem, který nemá konce
hlava mi těžkne navzájem podobnými estetikami
všechno se děje ve spirálách
už zbývá jen málo lineárních věcí
hloubíme karpální tunely skrze příležitosti
devalvace pocitů, zapření osobnosti
na obranu před násilím
rozvozová služba mi nechala na plotě
balíček existenciálních otázek
celý život je jen práce s nejistotou
nevědomím
nevědoucností
nevím předem, jakou kdo bude mít náladu
jak rozostří prostředí
kdo obleče situaci
mentálně se cítím plochá
a neosobní jako defaultní tapeta
jako věšák na přihlašovací údaje
vyšinutých vět vinutí
manuály na ústupu
dálnice nezahojených strupů
řidiči emocí dnes jezdí obzvlášť neurvale
s mentalitou v trojobalu
prosby o pomoc mi vysychají v krku
vytváří k životu burcující pouště
některá přesvědčení jsou jako samoty
– nejede přes ně vlak
potřeba odhlučnění
potřeba tancovat
– všichni to zvládají,
tak proč ne ty?

space bar

má naděje na lepší svět visí na vyšisovaném vlásku
lidé se ukládají k spánku po uložení bdících bitečků
oči mi hranatí, pohled kašovatí
znovu načtené stránky dosud nečteného jsou k potrhání
ruší mou pozornost jako šipečka pronásledující svůj ocasatý konec
zevnitř zmastnělý mozek nepřestává přijímat
zvuky matnou, obrazy mizí
mé hemisféry naříkají v příbězích
v podcastu smetanový hlas slibuje Mléčnou dráhu
Slunce křičí na své planetky, ať se chovají na svůj věk
textová zpráva uvízla někde mezi námi
jsem svobodná – konečně jsem zapomněla datum jeho narozenin