1.

Pusíku?!! Pusíčku? Hergot, Puštíku! Puškine! Puchu! Pukavče! ÁÁÁÁÁÁÁ!!!

Kocour řval, jako kdyby mu řezali ocas. Navíc tupým nožem. Tím, který strážný Vasja už tři měsíce slibuje nabrousit, ale pořád se k tomu nemá. Teď se s ním dá sotva uříznout kus salámu, natož kočičí ocas. O tom salámu se Kocourovi zdá už sedm nocí. Dneska taky. Co je dneska za den? Pátek. A co se člověku zdá v noci na pátek, to se splní. Alespoň podle té blondýny z dvaasedmdesátky. Té blondýny, co se právě rozhodla dát Kocourovi – kdepak kus salámu, ale jméno!

Jméno! A ještě k tomu tak pitomý: Pusík! Jako by snad nebyl Svobodný Kocour, ale nějaká peršanka s rozpláclým čumákem a růžovým obojkem! Jako by byl nějaký maltézák nebo krysařík, co se třese na pavoučích nožkách, a když na něj někdo prdne, tak omdlí!

Kdyby měl Kocour ve zvyku se mýt, už by letěl k nejbližší vodě, aby ze sebe tu hanbu smyl. Ale Kocour takový zvyk neměl a neměl ani žádný zdroj vody, a tak jen zakroutil kulatou palicí a znechuceně se otřásl.

Kocour byl bílý s rezavým ocasem. „Byl“ je klíčové slovo. Matně si pamatoval doby, kdy mu máma pokládala na záda těžkou (jak ta byla těžká!) packu, otočila si ho zády k sobě a umyla ho od hlavy k patě. Kocour na dětství vzpomínal nerad. Oslabovalo ho to a tak nějak zdomácňovalo. Máma odešla už kdysi dávno na Velké Smetiště, kde žijí nejedlé a laskavé létající krysy a kde párky rostou rovnou na stromech. Pak odešel i táta. Kocour zůstal.

Jo, zůstal! A už tu žil celou věčnost! A cítil se tu skvěle! Bez všech těch ohavných jmen, přezdívek a jiných přívlastků! A mýt se vůbec nepotřeboval, akorát by si pokazil kamufláž! Přesně tak. To není žádná špína, ale ochranné zbarvení.

„Rád bych viděl, jak si tihle sněhobílí Pusíci a Peršánkové seženou něco k večeři, aniž by si u toho umazali packy. Cha! Mimochodem, je načase se do toho pustit,“ pomyslel si Kocour. Otřel si špínu… tedy ochranně zbarvený bok o břízu a zvedl se.

V tu chvíli bříza zařvala.

„Írrrá!“ řvala bříza. „Írrrááááá!!!“

Kocour tady v podstatě slyšel už ledacos. Křik a nářky na něj žádný zvláštní dojem nedělaly. Když Arina z izolačky křičela na Olju z vedlejší cely, domácí krysařík by dostal infarkt. Když matky z vycházkového dvorku volaly na dozorce, z bříz padalo listí a usychalo za letu. Ale aby řvala přímo bříza? Něco takového kocour neslyšel ještě nikdy.

Ta bříza byla vůbec nějaká divná. Smrděla. Odporně smrděla barvou po celém dvoře. Už ráno ji až po korunu natřeli na bílo. Holky z pracovní čety, tady zvané pracantky, byly nějaké rozhozené a vzteklé, natíraly rychle a ledabyle, a dokonce Kocourovi ani nepřinesly žádnou pozornost. Patlaly bílou barvu z kýblu na kmen, tiše se dohadovaly o „páté směně“ a „veliteli“ a pak odešly. Kocour se chtěl okamžitě od té smradlavé břízy vzdálit, jenže v tu chvíli zrovna vedli kolem tu ženskou z dvaasedmdesátky a ta k němu… natáhla… ruce… a tím svým protivným hlasem…: „Pusíku!“

Kocour padl na zadek, zavyl, vycenil zuby – prostě dostal amok. A tak tu sedí už třetí hodinu a dává se dohromady. Dal by si kousek salámu, sakra.

„Írrráááá!“ zaječela znovu bříza.

„Zmlkni! Poleno nemá co mluvit!“

„Sám seš poleno, blbečku!“

„To jsem to dopracoval,“ pomyslel si rezignovaně Kocour. „Nejdřív mi vlepí přezdívku a teď se tu hádám se stromem. Asi bych měl vyrazit na marodku, ať mi prohlídnou palici.“

Kocour slýchal, že tu někteří schválně předstírají, že jsou blázni, aby se dostali do nemocnice, a ne… kam je odsud vlastně posílají, když jim tu skončí doba pobytu? Kocour se o to ze zásady nestaral. Někam je prostě posílají. Někoho na pět let, někoho na deset. A někoho i domů, ale jen výjimečně.

Jednu takovou simulantku viděl ještě jako kotě na vlastní oči. Tiskla se na mříže v okně a hlasitě mňoukala. Dlužno říct, že to znělo celkem přirozeně. Máma s tátou tehdy ještě neodešli na Velké Smetiště a často si mezi sebou něco vyjasňovali, takže ta ženská měla dost příležitostí něco okoukat. Ale stejně jí neuvěřili, zůstala tu trčet ještě skoro rok a pak odjela. Někam.

„Írrrááá!“ s novou silou zakvílela bříza a Kocourovi se nad hlavou ozvalo podezřelé praskání. Jako by strom padal. Kocour vmžiku odskočil skoro tři metry od stromu a přitiskl se ke zdi vycházkového dvora. Tam položil ocas na zem, zapřel se všemi čtyřmi packami do asfaltu a zvedl hlavu. A vtom ho uviděl. Toho, co řval a předstíral, že je bříza.

Rozhodně to byl pták, ale nějaký hodně zvláštní pták.

Za prvé byl bílý, a bílí ptáci se tu jaktěživ nevyskytovali.

Za druhé neseděl na stromě, nevznášel se nad ním ani pod ním neposkakoval jako každý normální pták, dokonce i když byl bílý. Visel na kmeni břízy, jako by k němu byl přilepený. Což, jak se ukázalo, nebylo vůbec jenom jako. Ten pták se skutečně přilepil ke kmeni a úplně s ním splynul, proto měl Kocour dojem, že to řve sám strom. A teď s hrozným praskáním odtrhnul jedno křídlo a snažil se odtrhnout i to druhé. Od zobáku až po ocas byl pokrytý čerstvou, smradlavou bílou barvu. Pták ještě jednou zakřičel to svoje írrrááá a odlepil druhé křídlo. Teď vypadal jako obrovský strašidelný motýl, co sedí břichem na stromě a máchá křídly ve vzduchu.

„Tak moment,“ zabručel Kocour. „Kdo – je – to – Ira?“

„Ira jsem já, ty idiote,“ vykřikl pták a pokusil se odlepit břicho.

„Tak proč sakra voláš sama sebe, ty idiotko?!“

„Protože je to moje jméno! A jsem na něj hrdá!“

„No, jestli nemáš nic jinýho, tak to chápu,“ znechuceně řekl Kocour a otočil se ke stromu, řekněme, zády.

Mimochodem, přilepený pták je ideální oběd. Ale takhle divného, a navíc smradlavého ptáka by Kocour nesežral, ani kdyby umíral hlady. Horší je už jenom pangas, kterým tu krmí lidi. Škoda, že si na něj vůbec vzpomněl, ještě se mu udělá zle.

„Nepotřebuješ nějak pomoct?“

Fakt by měl vyrazit na marodku. Právě totiž nabídl pomoc smradlavému, vzteklému, nabarvenému ptákovi.

On, Svobodný Kocour, který už s mateřským mlékem nasál hlavní pravidlo tohohle místa: „Každý sám za sebe!“

Ale tuhle ohromující myšlenku už nestačil domyslet. Pták vítězoslavně zakřičel, trhnul sebou a s praskotem spadl z břízy. Zatraceně. Je na mém území. Teď jí budu muset vysvětlit, co a jak, a zároveň zjistit, co je zač. Už to nebyla otázka dobročinnosti, ale obecné bezpečnosti – a Kocour se pustil do vysvětlování.

2.

Tak si to pojďme říct na rovinu:

Vrána Irča byla blbka.

Anebo ne – radši to vezmeme pěkně po-
pořádku:

Blbka Irča byla vrána.

A že se blbka vrána jmenovala Irča, to už jste určitě pochopili.

Jednou Kocour zaslechl rozhovor dvou žen na vycházce. Ta mladší lítostivě opakovala: „Jsem ve fázi popírání. Pořád tomu nemůžu uvěřit, prostě nemůžu přijmout, že jsem tady.“

U Irči se tahle fáze popírání projevila naplno. Kategoricky odmítala pochopit, že se nachází v Mňauznici. Seděli u kostela už několik hodin. Kolem prorachotil vozík s obědem, pak s poštou, pak s večeří. K večeru už byl Kocour tak unavený, že se ani nerozběhl ke službě vyloudit kousek toho, čemu se tady říkalo plov. A udělal dobře, jinak by Irča zase spustila tu svojí veselou (ne!) písničku na téma: „Tohle že je plov?! To u nás, U Amíra, měli takovej plov, že z něj mouchy chcípaly nadšením a padaly rovnou do něj!“

Kocour matně tušil, že mouchy v plovu asi nejsou zrovna kompliment, ale už neměl sílu se dohadovat.

Irča, jak vráně říkali kamarádi v minulém životě, byla tak hloupá, že na ni úplně ztratil chuť už po dvou minutách rozhovoru. Co kdyby to bylo nakažlivý… Jenže ani odejít od ní nemohl. Pravidla jsou pravidla: když vidíš nováčka, vysvětli mu, co a jak, a poptej se. Nikdy nevíš, kdo se sem může dostat a co může všechno napáchat, když nezná zákony a pravidla. Irča vůbec neuměla poslouchat, ale svůj životní příběh vyprávěla s chutí, a to už dobré tři hodiny.

Ve stručnosti, ne tak, jak to sama vrána vykládala, vypadal příběh jejího bouřlivého života zhruba takto:

Irča se vyklubala z vajíčka na světlo světa přibližně před půl rokem. Překvapivě si při tom dokázala nezlámat zobák, krk ani nohy, nevypadla z hnízda ani se nezadusila prvním červem, kterého jí máma nacpala do zobáku. Další červ už nepřišel. Máma a táta si prohlídli neduživé, skoro holé tělíčko se třemi žalostnými pírky na kulaté hlavičce, přísně přejeli pohledem křivý zobáček natahující se po kousku provázku, který trčel z okraje hnízda – mládě si myslelo, že je to něco k jídlu. Zavrtěli hlavou, když se ptáče pokusilo zakrákat, ale nic než sípavý pískot ze sebe nevydalo. Tenhle živáček rozhodně nebyl ptáče. Tedy – tohle ptáče rozhodně nebude živáček.

„Krripl. Nenaprrravitelnej,“ prohlásil táta a nabral nepovedenou dceru drápem mohutného pařátu. Za okamžik už letěla dolů, bez nejmenší šance přežít ve světě, kde nepřežijí ani mnohem důvtipnější jedinci.

Ale jak známo, blbcům štěstí přeje. Někdy. Tělíčko se zřítilo dolů, ale nerozmázlo se o asfalt, místo toho spadlo rovnou do kýble, který právě v tu chvíli nesla nějaká ženská od popelnic k sousednímu bistru. Ženská vykřikla, vrána zakrákala (když se chce, tak to jde!), pak ji zalila teplá vlna mýdlové vody, a dál už si nic nepamatuje.

Irča – tehdy ještě bezejmenná – se probrala v krabici od bot, v temném a voňavém kumbále bistra U Amíra.

„Já ji zabiju,“ pomyslel si Kocour a otřásl se hnusem. „Překousnu jí ten vychrtlej krk, už se jí z něj odrolila barva, tak to nebude tak hnusný. A pak se vkradu do sprchy a vypláchnu si pusu mýdlem. Už to fakt nemůžu poslouchat!“

„A navíc měli U Amíra vždycky čerstvou fašírku. Naše kuchařka Amina mi ji dávala místo dobroučkých červíčků! A pak už jsem si tu čerstvoučkou, dobroučkou fašírku brala sama…“

„Čerstvoučkou fašírku udělám já z tebe, ty tupá obludo! Okamžitě zavři zobák!“ řval Kocour a prskal kolem sebe. Nejspíš jedovatě. „Chceš do díry? Já už to všechno chápu! Musím ti vysvětlit pravidla!“

„… a dělala z něj takový kuličky, jako knedlíčky, akorát bez mouky a bez soli a pepře, protože slaný a pálivý nesmíme, jsme přece ptáci, a proč se vlastně vztekáš?“

„No jo, proč se vlastně vztekám?“ napadlo náhle Kocoura a s úlevou se otřepal. Vždyť ji ani nemusím zakousnout. Stačí se zdejchnout. S její duševní způsobilostí a instinkty k přežití beze mě v Mňauznici vydrží tak dvacet minut. Už se tam krčí za přístřeškem a olizují se. Sežerou ji, ani nemrknou. S barvou i bez. S barvou bude dokonce lepší, pěkně křupavá. Já jsem udělal, co se dalo!

„Proč ses válela v barvě, ty slepice? Zastesklo se ti u toho tvýho Amíra po ruských břízkách a chtěla sis jednu obejmout?“

„Chtěla jsem být bílá.“

„Cože?“

„Bílá vrána. Duší a srdcem jsem bílá vrána. Chtěla jsem, aby to jako… ladilo. Zevnitř i zvenčí. Chápeš, ne?“

„A dost,“ řekl si Kocour hlasitě. V duchu, ale hodně hlasitě. „Ta je fakt nenapravitelná.“

„Tak poslouchej, řeknu ti to naposled. Tady jsi v Mňauznici. Jak ses sem sakra dostala, to jsem fakt nepochopil, a upřímně je mi to úplně fuk. Tady platí Pravidla. Vezmu to bod po bodu, jako pro takové obzvlášť výjimečné případy, a mizím.“

Vrána pootevřela jedno kulaté oko a malátně na Kocoura pohlédla. Evidentně ji vytrhl z úvah o vlastní výjimečnosti.

„Já stejně nic nechápu. Radši se tě zeptám, až na to přijde, a ty mi poradíš, jo?“ zabrebentila mile Irča.

„Jo jasně.  A pak za tebou doběhnu a zas ti poradím. Kdo si myslíš, že jsem? Nějaký chodící véřetko?!“

„Cože?“

„Nic. VŘ. Prostě Vnitřní řád. Chovanci mají svůj, my Svobodní taky.“

„Já myslela, že chovanci jsme my…“

„Myslet znamená houby vědět. Zkrátka: lidi se tu dělí na chovance a zaměstnance. Chovanci žijí ve svých klecích, vodí je sem a tam, všechno mají zakázaný a jsou k ničemu. Myslej si, že Mňauznice je tu kvůli nim, ale to jen proto, že jsou pitomci. Každej tu na ně kašle, to brzo zjistíš, jestli se toho dožiješ. Všechno řeší Zaměstnanci. Ti přicházejí a odcházejí z Venku. Mají taky svoje problémy – někdo víc a někdo míň, ale to tě nemusí zajímat. K nikomu z nich se nepřibližuj, nekálej jim na hlavu, nekraď ženským sponky. Známe se…“

Z neduživého keře za kostelem se ozvalo tiché, ale velmi zřetelné syčení. A pak to začalo.

Kocour se přikrčil, vztyčil ocas a trhnul hlavou.

„Můžeš aspoň trochu lítat?“

Irča hrdě přikývla a mávla křídly. Z nich Kocourovi napadaly odporné šupinky zaschlé barvy rovnou do tlamy. Zatímco Kocour kýchal, Irča se vznesla – aspoň ona by to tak nazvala – asi dva metry nad zem, plandala tam ve vzduchu jak pytel smradlavých ponožek a hrdě se rozhlížela kolem. Pak žuchla zpátky na zem.

„Tak co! Jak to vypadalo?“

„Nádherně. A teď zalez támhle pod střechu a tiše tam seď, dokud ze sebe všechno to svinstvo nedostaneš.“

„Ale já bych se chtěla ještě trochu nabarvit! Ne?“

Sykot v křoví zesílil. Teď v něm jasně zaznívaly tóny veselého smíchu. Veselého pro ty, co se smáli. Ten, komu se smáli, by to tak vesele neviděl, kdyby nastražil uši a poslouchal.

„Už jsem ti řekl všechno. Jestli se chceš barvit, tak do toho, ale já ti u toho asistovat nebudu. Čau.“

A Kocour odešel. Prostě se sebral a bez dalšího slova odešel.

[…]

3.

Všichni víme, že když někde něco přibude, zákonitě to jinde ubude.

Ale málokdo zná další zákon vesmíru: když někde přibude nějaká šílenost, tak se nutně ve stejnou chvíli na stejném místě objeví ještě jedna šílenost, ale úplně protikladná. Tenhle zákon platí vždycky, jen je třeba umět si obou těch šíleností všimnout.

Šílenosti jménem Irča jsme si už všimli dostatečně. Pojďme se od ní na chvilku vzdálit, ať si trochu odpočine, nejsme přeci žádná zvířata. A pohlédněme vpravo, kde se u železné brány Mňauznice, schoulená do šedého klubíčka, krčí druhá šílenost.

Jmenuje se Chanel Demna Vivienne Donatella Miuccia. Pro přátele prostě Šanelka. Teď však Chanel Demna Vivienne Donatella Miuccia žádné přátele nemá, a dřív jich vlastně taky moc neměla, jenže celé to dlouhé jméno se k tomu třesoucímu se tělíčku vůbec nehodí. Úplně beze jména však zatím zůstat nemůže. Šanelka totiž není Svobodný Kocour, ale ten nejopravdovější domácí mazlíček. Tedy – bývala.

Šanelka se objevila v Mňauznici přesně v tu chvíli, kdy se Irča s rozpřaženými křídly vrhla na břízu. Jenže zatímco Irča se sem dostala náhle, náhodou a velmi rychle, Šanelčina cesta z bývalého života až k železné bráně trvala dvanáct dní, pět hodin, šest benzínek, čtyři soucitné babičky, dvaadvacet smetišť a nespočet útrap, problémů a ponížení.

Nevíme, jak vy, ale my nenávidíme knížky a filmy, kde se dlouze a podrobně líčí utrpení kočiček a pejsků. Tak si představte sami cestu mladé britské krátkosrsté kočky z reprezentativní vily na Rubjovce až k bráně ženské věznice na opačném konci Moskvy. My se omezíme jen na ty nejnutnější informace.

Takže.

Dřív měla Šanelka všechno to, co Svobodné Kočky nemají. Skvělý rodokmen, čip, tetování, očkování, jídlo čtyřikrát denně, designový pelíšek v každém pokoji třípatrové vily, vlastního veterináře, vlastní paničku, paniččina manžela, jméno delší než jeho Mercedes Maybach. Jaguár paniččina manžela byl ještě delší, ale od toho je jaguár jaguárem, aby byl delší než kočka.

Ale byly i věci, které naopak Šanelka na rozdíl od Svobodných Koček neměla. Například Pochopení-Co-Se-To-Sakra-Děje. A drápky na předních packách.

Drápky jí panička nechala odstranit už jako kotěti, když rostoucí Šanelka začala drápat nový (respektive velmi starý, antikvární) nábytek. Na klinice manželům řekli, že v narkóze to bolet nebude, a že když kočka zůstane celý život doma, tak drápky stejně nepotřebuje. To „nebude bolet“ ať si píšou ti, co mají rádi knížky o trpících kočičkách a pejscích. A jak bude „celý život doma“, to už jste určitě pochopili. Nebude.

Po dvou letech spokojeného života bez drápků jednoho dne odvezli paniččina manžela neznámo kam. A o rok později ti samí – nebo velmi podobní – lidé odvezli i paničku. Tři dny nato Šanelce došly poslední zásoby jídla. Pochopení-Co-Se-To-Sakra-Děje stále nepřicházelo. Šanelka vylezla z okna koupelny pro hosty a rozběhla se. A po dvanácti dnech, pěti hodinách a po všem tom ostatním se ocitla před obrovskou železnou bránou, za níž, jak cítila, byla její panička.

Protože dokonce i bez drápků, navigace, mapy, životních zkušeností a Pochopení-Co-Se-To-Sakra-Děje dokážou kočky někdy překonat obrovské vzdálenosti a najít své páníčky. A taky se dokážou protáhnout pod branou.

Bohužel právě tam jim většinou dojdou síly.

A začne úplný blázinec, na který život prostě nemohl žádnou slušně vychovanou britskou krátkosrstou kočku připravit!

[…]