V Československu vzniklo v sedmdesátých letech několik opozičních hnutí, z nichž jedno představoval i Baltský svaz. Působení svazu v tehdejší československé společnosti nelze nijak přeceňovat, ale specifikum této malé organizace spočívalo v tom, že přímo či nepřímo podporovala pobaltské národy, tj. Estonce, Lotyše a Litevce. Členkou uskupení jsem byla od roku 1983, takže se na činnost Baltského svazu budu dívat spíše zevnitř.

Myšlenka založení Baltského svazu vznikla během setkání dvou dobrých přátel, Vladimíra Macury a Vladimíra Novotného. Zdali se nápad zrodil během návštěvy estonského bohemisty a překladatele Lea Metsara, nebo za tím bylo něco jiného, mi není známo. V každém případě vstoupil 14. leden 1974 do historie Baltského svazu především tím, že všechny další kongresy se konaly zpravidla během druhého lednového víkendu. Leo Metsar přivezl do Prahy několik učebnic estonštiny a Vladimír Macura se začal učit jazyk, který Češi považovali za velmi těžký, a povzbuzoval k tomu i ostatní.

Baltský svaz měl své stanovy, razítko, časopis a hymnu. V únorovém čísle časopisu Terekätt (Zdravice) z roku 1991 se dočteme, že Baltský svaz byl založen jako ilegální organizace, která byla tak tajná, že do dnešního dne není jasné, kdo byl vlastně jejím členem. Svou roli tu jistě sehrála mystifikace tzv. okruhu přátel, kterou měl Vladimír Macura ve velké oblibě. A opravdu, je docela složité dešifrovat všechny ty přezdívky, které mělo prvních deset členů, jejichž duší byl Vladimír Macura, přezdívaný Kreutzwald. Kromě Kreutzwalda byli členy velký a moudrý Aavik, Perenaine, Mesilane a Sitikas, Vana-Tigu, Ilmarine a Öökull. A také takové postavy jako Kalevitütar a Kaarditark (Naděžda Slabihoudová). Poslední jmenovaná kongres svazu svolávala a jejím úkolem bylo přednést hlavní referát. Na místě byla také opozice Vene Pagan (analogie Vanapagana z eposu Syn Kalevův). Členy byli překladatelé, literární vědci, filosofové a přátelé národů tří okupovaných baltských republik, z nichž mnozí jejich jazyky také ovládali.

Na akcích Baltského svazu se podíleli také Slováci a vůbec různí hosté, čeští a estonští literáti (např. Jaan Kaplinski) nebo lidé, jejichž životní osudy byly spojeny s Estonskem (např. Nataša Tanská, jejíž otec byl Estonec) a později, v devadesátých letech, byli hosty kongresu také mladí lidé, kteří studovali na českých vysokých školách.

Baltský svaz zahajoval svůj kongres hymnou Už se ten Tálinskej rybník nahání (Tálinský rybník je v jižních Čechách, ale zde se zpívá o „Tallinnském“ rybníku). Po vyvěšení státních vlajek tří okupovaných baltských republik se zpívaly státní hymny v příslušných jazycích, tj. estonsky, lotyšsky a litevsky. Zpěv státní hymny v estonštině členy Baltského svazu překvapil i estonského prezidenta Lennarta Meriho, který přijel do Prahy v prosinci 1994 na pozvání Rady pro mezinárodní vztahy, aby přednesl přednášku na téma Estonsko a Evropa. Meri tenkrát s pohnutím řekl, že slyšet v srdci Evropy hymnu v rodném jazyce pro něj bylo mimořádným zážitkem. Mimochodem, Meri už na počátku roku 1991, ještě jako ministr zahraničních věcí, během rozhovoru pro českou redakci rádia Svobodná Evropa hovořil o spolupráci s Baltským svazem.

Ale abych se vrátila k tématům kongresu, je třeba říct, že se tam mluvilo hlavně o třech pobaltských národech, o dojmech a zážitcích z cest, literatuře a o vydaných nebo připravovaných překladech do češtiny. Pořádaly se večery věnované literatuře a poezii, diskutovalo se o tom, co všechno by se mělo a dalo udělat, aby tyto tři malé národy neupadly do zapomnění. Tehdejší oficiální politika házela všechny národy Sovětského svazu „do jednoho pytle“ a jedním z úkolů Baltského svazu bylo připomínat události, které se v dějinách odehrály.

Od počátku devadesátých let, když Baltský svaz takzvaně vystoupil z ilegality, začal pořádat větší veřejné politické akce, aby všem připomněl, že před uzavřením paktu Molotov-Ribbentrop byly Estonsko, Lotyšsko a Litva samostatnými a svobodnými státy. Jednu takovou působivou akci bych zde chtěla vyzdvihnout. Probíhala 1. a 2. února 1991 v pražském Realistickém divadle pod názvem Res Baltica. Během obou večerů se veřejně hovořilo o Estoncích, Lotyších a Litevcích, kteří pořád ještě žijí pod okupační sovětskou správou. Promítalo se video z krvavých událostí v lednu ve Vilniusu. Herci uváděli scény přibližující okolnosti, za kterých byly baltským státům vnuceny vojenské základny, citovali rozhovory se Stalinem a Molotovem a text tajného protokolu paktu Molotov-Ribbentrop z konce třicátých let.

Hluboko do paměti se mi vryla reakce diváků, protože o takovém jednání Sovětského svazu většina z přítomných dosud moc neslyšela. O přestávce doplňovaly historická fakta aktuální videozáběry krveprolití, ke kterému došlo v lednu 1991 ve Vilniusu. Nedávno natočené záběry ukazovaly použití síly ze strany sovětského vedení proti neozbrojeným lidem, což v divácích jistě vzbudilo rozhořčení a ovlivnilo další atmosféru setkání. V druhé části večera přišli na pódium členové Baltského svazu a probíhala živá debata s publikem. Hlavním diskutovaným tématem bylo, jak co možná nejefektivněji pomoci třem malým národům při jejich zápasu o obnovení nezávislosti. Na divadelním večeru, který měl politický podtext, byli přítomni zástupci mezinárodně uznávané Charty 77 a také tehdejší československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier (sám jeden ze signatářů Charty 77). Členové Baltského svazu v čele s Vladimírem Macurou se obrátili nejdříve na ministra zahraničí, ten jim zase doporučil, aby se obrátili na nevládní organizace, což mohli být právě zástupci Charty 77, kteří byli na akci přítomni.

Jak se později ukázalo, jedním z výsledků večera byl sběr podpisů na podporu obnovení nezávislosti baltských národů s pomocí Charty 77. Vzpomínám si, že o několik měsíců později jsme seděli s Vladimírem Macurou v kavárně Divadla Bedřicha Smetany a s uspokojením konstatovali, že členové Baltského svazu shromáždili na podporu obnovení nezávislosti tří pobaltských zemí velké množství podpisů. Podpisy byly později podle sdělení Vladimíra Macury zaslány do Helsinek. Druhým výsledkem večera Res Baltica bylo pozvání k vystoupení v médiích, kde se hovořilo o možné nezávislosti Estonska, Lotyšska a Litvy. V té tobě to nebylo vůbec nic samozřejmého. Československo se samo vymanilo z totality teprve nedávno a na jeho území se pořád ještě nacházela vojska Sovětského svazu.

Podpora Baltského svazu pokračovala i po obnovení nezávislosti tří baltských národů, pořádaly se literární a poetické večery, ale už za jiných podmínek. Obracely se na nás různé instituce. Jako příklad lze uvést zajímavou nabídku podpory a pomoci Estonsku, se kterou přišel poslanec Československého federálního parlamentu Miroslav Sychra. Obrátil se přímo na mě, protože jsem byla v té době těsně spojena s Česko-estonským klubem, ale pracovně i s Ministerstvem zahraničí Estonské republiky. Byla jsem za takovou nabídku Estonsku vděčná a po konzultaci s estonskou stranou jsem ji přijala. Ve všech naléhavých otázkách, kde se jednalo o pomoc Estonsku, bylo doporučeno obracet se na pana Sychru. Kromě toho jsem mohla kdykoliv používat telefon nebo fax kanceláře pro zahraniční styky mezi Československem a Estonskem. To bylo v každém ohledu výhodné, protože jsem v té době pracovala v Národním muzeu, které se nacházelo hned vedle parlamentu, v budově dnešní Státní opery v Praze.

Zprvu svérázná opoziční činnost Baltského svazu podnítila vydávání knih překládaných z estonštiny, lotyštiny a litevštiny a zájem o bližší seznámení s těmito národy v Československu. Vladimír Macura (zemřel 17. dubna 1999) byl opravdovým estonským nadšencem, zasvětil velkou část své energie estonštině a všemu dalšímu, co se k Estonsku váže. Do každé své práce se snažil vložit nějakou informaci o Estonsku. Díky jeho vytrvalému úsilí byl založen také Česko-estonský klub (1.–2. února 1991 na večeru Res Baltica), jehož členy se později stala většina členů Baltského svazu. Z jazyků pobaltských národů bylo přeloženo celkem asi padesát děl. Konalo se mnoho literárních a poetických večerů a v září roku 2003 se splnil sen nás všech uspořádat výstavu literatury, která byla přeložena z estonštiny, za čímž stálo společné úsilí členů Baltského svazu a Česko-estonského klubu. Stejně jako Baltský svaz se snaží klub uspořádat alespoň jednou ročně jednu veřejnou akci na estonské téma pro širší okruh zájemců.

Na závěr bych chtěla říct, že i když Charta 77, stejně jako Baltský svaz, pozbyla svého dosavadního významu, většina členů obou uskupení je dosud aktivní, a v případě členů Baltského svazu se to týká všech oblastí, které jsou spojeny s Estonskem, Lotyšskem nebo Litvou.