Letnice Miroslava Hlauča (1967) jsou typem knihy, která zaujme na první pohled. Výrazná obálka znázorňující svatého Jiří bojujícího s drakem a zlaté písmo na zeleném podkladě člověka doslova uhodí do očí a přitáhne jeho pozornost. A když si na zadní straně obálky přečte oslavná slova Petra A. Bílka, nezbývá než knihu otevřít a zjistit, zda se v české próze skutečně urodila výjimečná románová odrůda, nebo jde o prvotinu, za níž se brzy zavře voda a v následujících letech si na ni nikdo ani nevzpomene. Dosavadní recenze přitom napovídají, že tato próza je skutečně něčím pozoruhodná, i když k dokonalosti jí přece jen něco chybí. Jak to tedy je?

První vydaná kniha bývá obvykle klíčová. Často totiž právě první text rozhodne o dalším osudu svého autora. Výrazná prvotina začínajícího spisovatele rázem promění v kulturní autoritu, na jejíž další knihy recenzenti čekají s velkým napětím. Obvykle se jásá nad objevem mladých talentů, u nichž se dá čekat, že v průběhu let svými díly postupně zaplní regály knihoven. Sedmapadesátník Miroslav Hlaučo však představuje trochu jiný typ debutanta. Tento rodák ze slovenského Bobrovce sice svého času vystudoval filmovou vědu a divadelní režii, ale brzy se vrátil zpět k medicínskému výzkumu. Psaní se tak dlouhá léta věnuje pouze ve volném čase, přičemž teprve nedávno se rozhodl svoje dílo zveřejnit.

Román Letnice nese podtitul „Rozpomínání na konec světa“, takže čtenář by se zprvu mohl mylně domnívat, že se mu do rukou dostal další ze stále delší řady post-apokalyptických sci-fi příběhů. Nic takového však Letnice nejsou. Děj románu se odehrává ve fikční minulosti, konkrétně v období Velikonoc a letničních svátků roku 1903 v zapadlém horském městečku Svatý Jiří, kam se vrací tamější rodák Odysseus Pastýř, o němž jsou všichni přesvědčeni, že je již patnáct let po smrti.

Jeho návrat přitom uvede do pohybu mnoho událostí, které postupně promění vztahy ve městě i způsob života místních. Svatý Jiří je totiž místo, kde běžnou součást každodenního života tvoří zázraky. Lidé se procházejí po hladině místního rybníka jako Kristus po Galilejském jezeře, kácejí stromy dotykem ruky, chytají ryby a zvířata v lese pouhou myšlenkou či lámou skály zvukem píšťaly. Choroby zase potírají díky místní léčitelce Marii s prsty měkkými jako mech, která dokáže vysát z těla všechny nemoci. Nad Svatým Jiřím pak po léta bdí duchovní správce Metoděj Třiačtyřicátý, potomek svatého Metoděje, který v devátém století se svým bratrem Cyrilem připutoval na Moravu, ale také skupina andělů strážných, kteří se obvykle zjevují na latríně.

A třebaže se místní hostinský židovského původu jmenuje Mojžíš, biblické podobenství se tím v románu v podstatě vyčerpává. Hlaučova próza tak není náboženská alegorie o konci starého světa a nástupu moderního dvacátého věku, ale spíš bájné vyprávění o světě přelomu století, v němž byl ještě prostor pro zázraky. Seslání Ducha svatého ani šíření evangelia do celého světa se však čtenář nedočká, stejně jako do města nepřijede svatý Jiří bojovat s drakem.

Román je dějově rozlomen na dvě narativní linie. První představuje příběh milostného trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří Odysseus, jeho bratr Tomáš a mlčenlivá schovanka Julie, která se v městečku objevila před třemi lety. Bratrský „souboj“ o srdce krásné dívky se přitom odehrává během velikonočního svatého týdne a v průběhu několika následujících dní, kdy vyjde najevo, že Julie je zamilovaná do Odyssea a rozhodne se žít s ním, protože k Tomášovi cítí pouze vděčnost za to, že se jí kdysi ujal. Statkář Tomáš, mladý suverén, jemuž dosud v životě vše vycházelo, pak pochopí, že láska se nedá vynutit, a díky zásahu anděla nakonec překoná i touhu po pomstě.

Archetypální příběh lásky a bolesti je prokládán komickými pasážemi popisujícími přípravy městečka na inspekci horlivého notáře Rechnitze. Místní se tak učí obcházet rybník, chytat ryby na udici, lámat skály dynamitem a osvojují si další vymoženosti moderního světa, které jim však spíš komplikují život a připravují je o něco důležitého – o přirozenou podstatu existence, která se v záplavě vynálezů a novinek pomalu vytrácí ze světa.

Poslední třetina knihy pak vypráví příběh o snaživém „revizorovi“, před nímž se celé město pokouší ukrýt svůj pravý charakter a upravit úřední záznamy tak, aby pedantský úředník, který je ztělesněnou parodií na zkostnatělou byrokracii c. k. mocnářství, nepoznal, jaké divy se zde dějí, a oni mohli dál spokojeně žít na této rajské výspě, aniž by je sem jezdili okukovat turisté z celého světa. Nejvíc se přitom o ztroskotání Franze Rechnitze von Rechnitz zaslouží hospodský, který notáři do jídla pravidelně přimíchává nastrouhané lysohlávky. Společná snaha všech nakonec slaví úspěch, když běsy stále víc posedlý notář skončí s prostřeleným uchem v psychiatrické léčebně.

Vše je tak v poklidně plynoucím románovém textu humorně zašmodrcháno. O Velikonocích místo Krista vstane z mrtvých navrátilec Odysseus, jenž je povolán jako Pastýř, aby převedl svůj lid do nové historické epochy, která však ani na konci románu do Svatého Jiří ještě úplně nedorazí. O letnicích se zase mysli nabubřelého úředníka místo Ducha svatého zmocní šílenství.

Síla Hlaučovy knihy spočívá především v detailech a velmi precizní a sofistikované hře se jmény, fakty a s různými fasetami evropské kulturní encyklopedie. Postavy románu, stejně jako pojizerský rodák Cimrman, vynalézají výrobky až dosud přisuzované jiným osobám (například Julie vyrobí prvního plyšového medvěda ve střední Evropě) či vtipně komentují budoucí politický vývoj, jako například bývalý socialista Ambrož Vetchý, který svět posuzuje z hlediska Marxových spisů. Z textu přímo sálá autorova láska ke starým epicky košatým vyprávěním, ke světu belle époque a končící habsburské monarchie, k dobrodružným románům Karla Maye i příběhům lidí hledajících štěstí za
oceánem. Kniha je tak poctou tomuto zaniklému světu, v němž smysl existence nebyl ještě relativní a kde se lidé vztahovali k něčemu, co je přesahovalo.

Suverénní dojem z Hlaučova debutu však citelně oslabuje rozvleklost některých pasáží a postupně narůstající repetitivnost určitých scén či slovních obratů. Textu nabitému množstvím dějových zvratů a událostí místy jakoby dochází dech, některé kapitoly se táhnou až v příliš poklidném tempu, které začíná uspávat, a původně svěže znějící jazyk vyprávění postupně těžkne a s narůstajícími stranami působí čím dál stereotypnějším dojmem. I tak je próza výrazným objevem signalizujícím zrození autora, jehož další knihy budou čtenáři i kritici vyhlížet se zájmem.