Nechci predikovat, co se bude dít dál, protože vím, že obsahu bude přibývat a díky AI se bude ještě důmyslněji segmentovat. Už se to děje. Nejen Google začíná mít problém. Koneckonců Aleš Palán v nedávném rozhovoru řekl, že není vyloučené, že spisovatelé vymizí a literatura už nebude ani komunitní záležitost pro pár nerdů.
Ještě hodinu a zastavím v malém, kdysi bohatém městě na severu Moravy. Vystoupím po skoro pěti hodinách jízdy z vlaku, míjím prvorepublikové vily továrníků od tehdejších významných architektů, rohové domy, které něčím připomenou Paříž, staré fabriky a obchody, které pamatují Husáka. Je před Vánoci, na náměstí zvonička štěstí, pódium a kulturní program. Navigace mě vede do hotelu, socialistického prefabrikátu, v němž bydlím s největší pravděpodobností sama. Je tady někde Jack Torrance?
Asi o hodinu později sedím v knihovně se třemi knihovnicemi a jednou starou paní. Ředitel knihovny se snaží najít vysvětlení pro tento stav. Sněží. Začaly adventní trhy. Lidi tady čtení vlastně moc nezajímá. A moje obligátní: To je v pohodě. O pár měsíců později přijíždím do malého městysu, Pardubický kraj. Je plno. Mají tady totiž knižní klub. Každý měsíc si představují novinky v knižním fondu a součástí je i čtení.
Toto jsou dva extrémy, které jsem zažila během „tour“ Spisovatelé do knihoven. Trvalo to deset měsíců a jednalo se o zajímavou sondu nejen do duše knihoven.
Roční „tour“ po knihovnách mi potvrdila věci, které jsem předpokládala. Většinu lidí opravdu čtení nezajímají. Vy je nezajímáte, pokud vás neznají z médií (a tím nemyslím časopis Tvar) nebo nejste Vlastimil Vondruška. Standardní propagační prostředky nefungují a je jedno, jestli jste na malém, nebo ve středně velkém městě. Aby na vás někdo přišel, i když nemáte předskokana v podobě Kateřiny Tučkové nebo zmíněného Vlastimila Vondrušky, potřebujete loajální komunitu. Za komunitou jsou léta dřiny, diplomacie a schopnost mluvit nejen s čtenáři, ale také třeba se starostou, kterému dokážete vysvětlit, proč je knižní klub důležitý a co lidem přináší. Obnáší to pečení koláčů, chystání chlebíčků a vědomí, že nesmíte své čtenáře naštvat. Kdysi se to povedlo Janu Delongovi v Třinci. Jeho komunita čtenářů chodila na současné české autory. Právě Třinec byl inspirací pro projekt Spisovatelé do knihoven, jehož smyslem není jen propagovat české prozaiky a básníky, ale také inspirovat knihovny, aby mezi sebou sdílely know-how, jak pořádat akce takového typu. Ukazuje se ale, že živá literatura nejspíše nežije v knihovnách (jestli kdy žila) a knihovníci nemají o současné české produkci příliš přehled. Nedokáží tak predikovat, jestli jim akce přinese návštěvníky, nebo oboustranné rozpaky.
Knižní klub, o kterém mluvím, funguje v Cholticích. A tamní milá knihovnice mi řekla věc, nad kterou jsem nepřemýšlela. Je to na zodpovědnosti knihoven. Když vím, že tam čtenáře nedostanu, je ode mě nefér hlásit se do takového programu. Je nefér nechat autora jet čtyři hodiny někam, když vím, že nikdo nepřijde. Je to překvapivý mindset, protože během celého roku jsem vynaložila velké úsilí nebrat méně úspěšná čtení jako vlastní selhání. A i když působí představa čtenářského klubu postarších dam poněkud staromilsky, odpovídá to současným trendům, jestli vůbec můžeme mluvit o komunitě jako o trendu. Book cluby zažívají boom, a to jak ty offline, tak ty online. Lidé chtějí číst, ale čtou jinak. Nezajímají je oficiální kritiky, schopnost plodné diskuse se vytrácí a aktuálně vévodí nejen sociálním sítím, ale i médiím generický obsah, který se paradoxně vydává za autentický úhel pohledu. Hollywoodská star Reese Witherspoon má na instagramu svůj book club, modelka Kendall Jenner má svůj Reading List Books na goodreads.com. Zahraniční youtubeři rádi čtou knihy doporučené celebritami, jako jsou Taylor Swift nebo Emily Ratajkowski. V případě, že máte čas a trpělivost, zkuste booktubera Jacka Edwardse. Ten představuje typický produkt dneška. Rychlé střihy a prostřihy, zrychlená mluva, výrazná gestikulace, afektovanost, emoce, vlastní zážitky a omílání téhož pořád dokola. U nás má book club knihkupecký řetězec Martinus, který je součástí promyšleného marketingu. Pokud chcete chápat, jak funguje propagace knih a knižní komunita, zapomeňte na knihovny, čtenářské výzkumy a vlastní zkušenost, všechno je jinak.
Propagace a eventy obnášejí mít v pořádku content. Nemá knihovna dobře vedené sociální sítě? Má smůlu a já s ní. Dnes je to ta první věc, na kterou se lidé podívají. Mít v pořádku sociální sítě neznamená umístit ně na pozvánku a čekat. Každý čtenář v knihovně je v podstatě zákazník, kterého je třeba si hýčkat, mít ten správný obsah, připomínat se mu a všelijak jinak vnucovat do přízně. A ano, postupně tvořit komunitu. Říká se tomu community management. A když se to nedělá? Jako autorka mám dvě možnosti. Buď vyrobit content sama, nebo se zkrátka smířit s tím, že je větší pravděpodobnost, že mi čtenáři napíšou na instagram, než že se vydají někam do knihovny. Ukazuje se totiž, že nejenže vybudovat komunitu lidí je těžké, ale že koncept, kdy autor jde před chabé publikum a cosi předčítá, je možná dávno za zenitem, jestli vůbec kdy měl nějakou životnost. Konečně i book cluby stojí na myšlence diskuse o knihách, ne o autorech, a i v Cholticích šlo v první řadě o to představit nový knižní fond. Čtení není kolektivní záležitost. Nešíří se podobným způsobem jako třeba hudba, je to intimní, soukromý prožitek. Chcete o knize, kterou jste si přečetli, diskutovat s autorem nebo s dalším člověkem, který ji přečetl také? Možná všechno to rozhořčení nad světem influencerů není vůbec na místě, dělají totiž jen to, co je přirozené, a využívají k tomu všechny dostupné prostředky.
Schopnost souvisle číst je narušená a spisovatel není autorita. Je to někdo, kdo dodal text do knížky s obálkou, která se buď hodí na instagram, nebo ne. Když jsem vydala druhou knihu a některé influencerky napsaly, že je hrdinka štvala, poškodilo mě to. Musela jsem se s tím vyrovnat. Algoritmus začal úřadovat. Ví totiž, že pod post, který bude emotivní a vyhrocený, dostane hodně komentářů. A hodně komentářů znamená dobrou viditelnost příspěvku a slušný engagement a vidinu organického šíření. Všechno je tady a teď. Neexistuje minulost ani budoucnost. Jedete na čtení tři měsíce po vydání knihy? Proč vlastně? Abyste mluvily s jednou paní, která se vám svěří, že má stejnou zkušenost jako vaše hrdinka, a řekne vám, pište přesně takto dál, chci si přečíst další knihu? Možná právě proto. Jako spisovatel byste se toho neměl bát ani se upínat na to, co by vám svět měl dát. Servilita vůči aktuálním pořádkům stejně psaní nikdy neprospěla. Načas sice můžete zářit, ale pak přijde nový trend, nové společenské uspořádání, nové -ismy a vy budete zoufale zastaralí. I když si v danou chvíli stvoříte ten nejlepší content na sockách, který bude plnit všechna očekávání světa, může se vám stát, že si jej za rok budete se studem prohlížet jako svoje trapná storíčka, které vám nabízí ve vzpomínkách facebook. Cítíte tu banalitu?
Nechci predikovat, co se bude dít dál, protože vím, že obsahu bude přibývat a díky AI se bude ještě důmyslněji segmentovat. Už se to děje. Nejen Google začíná mít problém. Koneckonců Aleš Palán v nedávném rozhovoru řekl, že není vyloučené, že spisovatelé vymizí a literatura už nebude ani komunitní záležitost pro pár nerdů. Nevím, kde skončí knižní kultura, ale vím, že my autoři jsme opravdu na smetišti dějin. Je načase znovu promyslet, co to znamená být dneska spisovatel a co to neznamená. Projekt Spisovatelé do knihoven je cenná zkušenost, hezká sociologická sonda a absolvovala jsem díky němu plodná existenciální okénka. Nebyla jsem v tom sama. Ve vesnici u Prahy, kde za mnou přišla ona paní, která ocenila příběh mojí hrdinky, naopak můj kolega stál s knihovnicí sám u květináče, z něhož vyletovaly takové ty otravné mušky, a on jí radil, čím je doma hubí. Není to kouzelné? Když jsem tenkrát procházela zšeřelým Krnovem, byla jsem zrovna bez práce a nikdo nepřišel. Hotel byl strašidelný komplex a sama na pokoji jsem se mohla buď zhroutit, nebo to pojmout jako příležitost k tomu znovu si všechno promyslet. Sama sobě dobře zdůvodnit, proč to dělám, proč píšu, co to pro mě znamená a jestli to stojí za to, i když si připadám zrovna jako nejzbytečnější člověk na světě. I když nikdy nebudu slavná (ostatně, protože jsem z Česka, je tato možnost vysoce nepravděpodobná) a možná se budou po mé smrti procházet akorát tak toulavé kočky a na knížky už si nikdo ani nevzpomene. Ale víte, co je na tom nejlepší? Tyhle pocity se uloží někam, kde s nimi můžu, až přijde čas, jako spisovatelka naložit. V tu chvíli mám něco mnohem cennějšího. Svobodu. A taky vím, že Rožnov pod Radhoštěm je na podzim pořád krásné místo.
(Autorka je novinářka a spisovatelka)
Letošní ročník Jantaru přináší zvláštní směs knih, z nichž každá má svou hodnotu. Je skutečně těžké předjímat výsledky, nicméně možná by mohla vyhrát Elli Tiliu Motýlová. Aby byla trochu sranda. Body bych jí připsala za odvahu být jiná. Jak už literární dějiny mnohokrát dokázaly, i trapnou poezii je třeba brát vážně.
Ve výsledku k autofikci přistupují čtenáři stejně pokrytecky jako k ostatním žánrům a otázku etiky, pravdivosti a přesvědčivosti řeší jak kdy a jak kde, podle toho, jak zrovna text zapadá do jejich životní zkušenosti. Pravdivé na tom všem je jen to, jak moc všichni lžeme.
I přestože vám Torčík naservíroval víceméně přehlídku beznaděje, cítíte, že postavy chtějí milovat, on nakonec i ten děda prosí za odpuštění a i té upracované matce, kterou sužují migrény, věříte, že svého syna miluje, jen už nechce čelit další „nenormálnosti“, jako jsou jeho homosexualita nebo vztah s „cigánem“.
Vedle toho, že Rudolf Červenka zcela zkresluje situaci, přinesl do debaty zvláštní étos devadesátých let, kdy se marně čekalo na „velký román“, a urazil všechny velké básníky, kteří tu nejenže jsou, ale tvoří v podstatě páteř české literatury.
