Americkou spisovatelku Katherine Marshovou (1974) zná český čtenář díky její první knize Kluk odnikud (Argo, 2019) pojednávající o evropské uprchlické krizi z roku 2015. Doufala jsem, že i Ztracený rok (Argo, 2023) bude stejně čtivý. A příběhem tří třináctiletých ukrajinských sestřenic a jejich odlišných životních poutí nejsem zklamaná ani v nejmenším.

Ztracený rok v překladu Barbory Punge Puchalské působí díky formátu jako obsáhlé dílo a bojím se, že na první pohled může některé z druhostupňových dětí, jimž je určen, odradit. Ale nenechejme se mýlit, styl Marshové je lehký a nenáročný, kapitoly jsou kratičké, tří- až desetistránkové, v textu je velký podíl přímé řeči, děj odsýpá svižně, bez zbytečných popisných prodlev, a navíc zvolilo nakladatelství Argo čtenářsky velice příjemnou grafickou úpravu s širokými okraji, která podporuje „rychlé ubývání“ přečteného textu – aspekt důležitý zejména pro méně sečtělé děti.

Literatury pro starší děti, která není banální, a přitom je nenáročná formálně, není mnoho. Ztracený rok je právě takovým titulem. Jediné, na co si méně zkušený čtenář musí dát v úvodu pozor, je střídání vypravěčů, ale i tady je autorka vstřícná a každému hlasu vždy věnuje samostatnou, jménem vypravěče označenou kapitolu.

Marshová má dar extrahovat z komplikovaných historických událostí to zásadní a stvořit uvěřitelné fiktivní hrdiny, kteří její polodokumentární svědectví nesou na svých ramenou. Rámcem Ztraceného roku je období covidové karantény roku 2020, která dovolí třináctiletému Matthewovi zjistit pravdu o životě jeho prababičky, přestěhované ve strachu z nákazy do jejich předměstského domu.

Vzpomínka na období pandemie je cenná, ale hlavním nosným příběhem je dlouho utajovaná rodinná historie. Marshová se pomocí vzpomínek své vlastní babičky a celé řady rodinných známých, stejně jako detailních rešerší dobového tisku, vrací na Ukrajinu 30. let dvacátého století. Bylo to tragické období hladomoru, stalinského teroru a dezinformací. Spletité životní dráhy tří bratrů Lomačenkových, potažmo jejich dcer se tu odhalují postupně, nechybí napětí a nečekané zvraty. Mozaika je to fiktivní, poskládaná tak, aby ji místy až prvoplánové drama drželo pevně pohromadě a ve finále velkolepým americkým způsobem gradovalo. Ale díky jednotlivým dílkům vycházejícím z reálných vzpomínek skutečných přeživších ukrajinského hladomoru působí opravdově a nepokrytě odhaluje hrůzné historické souvislosti. Je až děsivě aktuální vzpomínat právě na toto období ukrajinské historie – rodinný příběh Mily, Helen a Nadi pomáhá odhalovat souvislosti a vysvětlovat intenzitu současného rusko-ukrajinského konfliktu už i dětem druhého stupně ZŠ.

Nesouhlasím s odmítáním náročných témat v dětské literatuře a jsem vděčná za knihy, které dokážou informovat tak čtivým způsobem. Nebojím se přiznat, že mi vyhovuje autorčin bytostně americký emotivní přístup, který nekriticky opěvuje odvahu a schopnost neroztřást se strachy před autoritou. Z tristního dramatu se díky tomuto přístupu stává příběh plný sveřepého odhodlání a neochvějné touhy přežít.

Nejprve se seznámíme s Matthewem. Je rok 2020 a on je zavřený doma. Máma mu sebrala konzoli, aby nemohl hrát dlouhé hodiny v kuse Zeldu. Je naštvaný, ale co nadělá. Máma je jedinou domácí autoritou, a tedy neomezeným vládcem. Táta, který by možná za syna trochu lobboval, je jako zahraniční korespondent chycený za zavřenými hranicemi v Paříži. Volají si, ale není to ono… Máma ponoukne Matthewa, aby pomohl prababičce vytřídit krabice s papíry, jichž má plný pokoj. A tak se do toho dají. Cesta k málomluvné prabábince vede překvapivě přes čokoládu.

Pak se přehoupneme do Kyjeva roku 1932, abychom se seznámili s dvanáctiletou Milou.

Tatínek mě pojmenoval Ljudmila (krátce Mila), což znamená ‚milovaná lidmi‘, a to jsem byla. Měla jsem Dašu, která se o mě starala po praktické stránce, a tatínka, který mě miloval za dva rodiče. Byl sice sirotek, ale pořád jsem měla rodinu – tatíčka Stalina, nejvyššího vůdce Sovětského svazu, který miloval všechny děti, a pak jsem měla pionýry, zvlášť svou nejlepší kamarádku Káťu.“ Mila, která se zmiňovanou Káťou dokonce založí „výbor osiřelých dcer komunistické strany,

vyrůstá obklopená luxusem, o jakém se může dětem z venkova jen zdát, chodí na hodiny klavíru, pochutnává si na čokoládových medvídcích a netuší, že u jejich dveří jednou zazvoní její sestřenice. Jaká sestřenice!? Vždyť tatínek přece žádné sourozence nemá! Ale má, jen jejich existenci tají. Na jeho kádrovém profilu by nevypadalo dobře, že jeden bratr je kulakem a druhý emigroval do USA. Bohužel pro něj se to ale ven dostane, čeká ho kulka a jeho dceru Milu pád až na samé dno společnosti.

Pak se seznámíme s Naďou. Polomrtvá se dostane z venkova do Kyjeva a naivně doufá, že najde pomoc u angažovaného strýce. Její příchod je začátkem Milina prozření. Musí být ale vyřčeno mnoho slov a spatřeno mnoho děsivých míst, než se Nadě podaří přesvědčit sestřenici o skutečné podobě „péče“, jíž Stalin ukrajinský lid zahrnuje. Okamžik, kdy dívky stojí na vyhlídce zvonice Kyjevskopečerské lávry a Naďa Mile vypráví, čím vším musela projít, je jedním z nejsilnějších okamžiků knihy. Racionální pohled, s nímž přichází Naďa, se tu střetává s Miliným, zastřeným propagandou. Nejprve Naďa popisuje drancování venkova.

‚Strana to viděla?‘ přerušila jsem ji. ‚Nepomohli?‘ ‚Milo, ty to pořád nechápeš! Strana postavila strážní věže s ozbrojenci, aby chránila obilná pole. Měli příkaz zastřelit každého, kdo by se odvážil sebrat byť jen jediné stéblo! Když nadešel čas žní, přivezli dělníky z města, aby naložili všechno obilí do posledního zrna na vozy. Pak celou naši úrodu odvezli na nádraží a poslali pryč.‘ 

Později se přidají informace o tom, jak její matka a dva bratři zemřeli hladem. Konkrétní detaily těchto tragických událostí přebírá Marshová přímo ze svědeckých výpovědí přátel svých prarodičů.

Poslední z trojice sestřenic je Jelena/Helen. Narodila se ukrajinsko-běloruským emigrantům do USA a žije v Brooklynu. Ve svých téměř třinácti letech se dovídá o hladomoru na Ukrajině a s hrůzou zjišťuje, že jeho oběťmi jsou i členové její rodiny. Tajně posílá na Ukrajinu svou noční košili, do jejíhož lemu všila maličký zlatý tříramenný křížek. Společně s kamarádkou Ruth se snaží shromáždit co nejvíce svědectví těch, jimž se ze zdevastované země podařilo uprchnout a přesvědčit okolí, že zmanipulovaní američtí zpravodajové v Moskvě lžou, když tvrdí, že hladomor neexistuje. Zároveň tlačí na tatínka, aby udělal maximum pro záchranu své ukrajinské sestřenice. Sestřenice, nikoliv sestřenic.

Nakonec se záchranná akce podaří. I když možná ne tak, jak by si Helen a její otec představovali. Pravda zůstane skryta skoro sto let. Na světlo se dostane až díky Matthewovi, jemuž máma zabavila herní konzoli. Přečtěte si ji také, stojí za to.