Heatwave

Sirény hasičských vozů jako umíráčky budoucnosti
kvílení panelákovou čtvrtí
tělo zabalené v mokrém prostěradle
jako Lazarus omotaný plátnem jeskyně
A rozšiřující se kruhy bezvědomí,
frenetické třesení končetin
záškub dávivého reflexu
natahování rukou v náhlé temnotě
těsně před kolapsem.
Máme přes den zatažené závěsy vlastního vědomí
nemuset čelit velkému Rozvratu vnitřního prostředí
organismu Země.

Anatomické léto nastává
kolabující
zobrazení cyklů v dolů směřující spirále.
Lepkavá chemicky indukovaná euforie
precizně načasovaná hypománie
ultranásilné záření navozuje stav vyvrácenosti z kloubů
elektrické impulsy přetěžují generátor.
Hoří, hoří!
Strmá elevace obvyklé melancholie
navozená zpěvem kosů za svítání, faktem, že kvetou třešně.

Jen co se zapomnělo na ledově chladný smutek
posledních šesti měsíců
– ať je to za půl roku zas jako poprvé
mozek vystřelí konfety se zvoláním „Překvapení!“
a tak pořád dokola –

Zatáhnout rolety očí
nemyslet na jeleny s ohnivým parožím
nemyslet na fénixe, který býval sovou
nemyslet na němou hrůzu
nemyslet na popel stromů.
Jen sloupat spálenou kůži na krku
s kopečkem zmrzliny sedět na lavičce a tvářit se,
že se nic neděje.

Musí to bejt

Uprostřed gulagu velkochovu
Zatím tiše roní slzy
Další článek potravního řetězce.

Postav se na startovní čáru
Už neříkej nic
Jen čekej na výstřel
Čekej, až ti prorazí lebku
Až ti podřežou krk
Až tě Milosrdná Smrt vykoupí
Z dědičnýho hříchu nebytí člověkem.
Nečeká, bije proti neviditelný ruce nespravedlnosti
Co z bytosti vytvoří
Zas jenom kus masa
A vypravěč si přeje, aby to stačilo…

Nabíráš na lžičku oční bulvu svý kočky
A máš radost z toho, jakej měla dlouhej život
A nitrooční mok ti teče po bradě
Předkrm, zatímco se v troubě peče
Mládě
Člověka
Z welfare
Chovu.
Musí to bejt
Potravní řetězec
Musí to bejt.

Postapokalyptický scénáře si taháš z prdele
Když uhýbáš pohledem před scénama.
Mým snem je zrcadlit choromyslnost světa
Punkevní jeskyně proražených fontanel
Naplivat do ksichtu fašistům.

Zánik Venuše

Život začal mít pachuť rulíku a ocúnu
genetika mi namíchala drink Sad on the Beach.
Na rukou cítím vůni vlašských ořechů, podzimu.
Jeřabiny, unavená tráva, dýně v procesu dekompozice.
Pachy dětských podzimů, her na zahradě.
Drsný vítr a šustění fáborků z novin papírovýho draka.
Mléčně bílá mlha.
Tentokrát je to jiný.
Tento podzim vyhlížíš mlhu se stejným naivním nadšením
dokud si nevšimneš, že tě saprofagicky pozřela.
Ruce a nohy a hlava jak z olova.
Pod polštářem nalézáš květy Asfodelu.
Tempus.
Je čas, řekni čau svýmu dětství.
Jsem to dítě, co se schovává v místní knihovně
Nebo za stránkami Jany Eyrové.
Plaché oči hledají oporu a nalezly ruce sester Brontëových.
Znají tu mlhu, pochmurnost, makabróznost tvých snů.
Decline. Decay. Destruction.
Emily a Anna a Charlotte jsou moje nový nejky.
Na opravdový lidi jsem už příliš divná.
Jsem to dítě, co zůstává o přestávce sedět a snaží se přežít
vykusující se párek prokletých básníků.
A Venuše odsouzená k záhubě, když je nejhůř.

Život začal mít pachuť rulíku, ocúnu
Vraní oka na mě mrkají ze zdí
Odtud se už nedostaneš,
Holčičko.

Frustrace (2017)

moje mysl tápe za zvuků Radiohead
přála bych si někoho, kdo by mě miloval
a koupil mi funkční psací stroj
jsem unavená a ve stresu,
v nekonečné tenzi, která mi ohýbá záda jako luk
„Musíš se trochu uvolnit,“
nabádá mě moje psycholožka
takže se ráno sprchuju studenou vodou, chodím pravidelně na procházky
přemýšlím o józe a zen-buddhismu a taky drogách, lékařsky předepsané marihuaně
promiskuitním sexu
záděrách na prstech a kompulzivním sebemrzačení, přestávám a znovu začínám brát antidepresiva
chci se jich zbavit a nahradit je třezalkou a grapefruity
našla jsem si pramen šedivých vlasů a hrozně se vyděsila
je mi jenom devatenáct a přeju si utéct
přála bych si někoho, kdo by mě miloval, znovu mít s kým se ráno probouzet
trojí pocit rozpolcení a frustrace
když chci tvořit a nemám konkrétní představu nebo čas, zůstává jen ta umělecká touha
když chci vědět úplně všechno, přečíst tisíce knih a nevím, kde začít, jen ten spalující hlad po vědění a pak taky žízeň po něčích rtech, vlasech, očích, rukou
převládá jedna touha nad druhou, druhá se přelévá v první
a já mezi tím jako marioneta
vodící provázky jsou rozvařené špagety
a když se podívám nad sebe,
kdo je tím loutkohercem,
nevidím nic
než oblohu