Nový film britského spisovatele, scenáristy a režiséra Alexe Garlanda je existenciální podobenství, namalované štětci mysteriózního thrilleru a body horroru. Jeho vyznění však vůbec není jasné, naopak o něm můžeme spekulovat. I když na snímek láká marketing jako na horor, začne se před vámi odehrávat emočně vypjatý, přesto v počátcích velmi civilní příběh o existenciální krizi mladé ženy jménem Harper. Její vztah se rozpadl a bývalý partner po nechutném záchvatu plačtivého obviňování, vyhrožování i fyzických útoků rozchod neunese a před jejíma očima spáchá ostentativní sebevraždu. Harper si proto pronajme dům na idylickém venkově, kde chce najít ztracenou duševní rovnováhu. To se však nedaří, protože i tady ji něco pronásleduje. Muži.

Harper je tak nucena čelit nejen přílivu netaktností a buranských vtípků jejího nového domácího, ale také nahému muži, který ji sleduje při jejích procházkách a později i v jejím domě. A v kostele místo útěchy najde vikáře, který ji snaží vmanipulovat do pocitu viny za sebevraždu exmanžela. Je potřeba dodat, že v tomto momentu už se civilnost snímku zcela vytratila a je jasné, že to, co prožíváme na plátně, jsou ve skutečnosti děje, které se uskutečňují v nitru samotné Harper. Všichni tito muži totiž mají jednu tvář a ztvárňují a vlastně i vytvářejí, nejdřív verbálně, ale pak také fyzicky, jednu postavu. Monstrum, se kterým musí hlavní hrdinka svést souboj.

Už nikoliv sci-fi

Garland, autor ceněného kultovního románu generace devadesátých let Pláž a později úspěšný scenárista režijních výletů Dannyho Boyla do světa hororu a sci -fi nebo úctyhodného remaku devadesátkového snímku o komiksové postavě soudce Dredda, si nakonec sci-fi vybral i pro svou režijní tvorbu. V autorském snímku Ex-Machina (2014) či seriálu Devs (2020), stejně jako v adaptaci slavného románu Anihilace (2018) Jeffa VanderMeera, se snažil víceméně úspěšně do žánrového filmu přimíchávat velká filosofická témata, ve kterých hrála úlohu umělá, či prostě „nelidská“ inteligence. Ta byla tím, kdo v živých postavách konfrontoval jejich lidství a nutil je k hraničním rozhodnutím.

Podobně pracuje i ve svém posledním filmu Men (Muži, 2022), jen místo žánru science fiction používá horor a místo nelidského protivníka tu stojí naopak děsivá entita, složená ze všech možných lidských, ale nadmíru toxických projevů mužů vůči ženám. Hlavní hrdinka Harper tu navíc nemusí řešit žádné zvláštní dilema, je stržená vírem událostí a jejím úkolem je proklestit se nepřátelsky absurdním okolím k uvědomění, co stojí za jejími problémy. Musí najít správnou tvář monstra, stejně jako exorcista musí přijít při obřadu na jméno démona, aby ho dokázal vyhnat z těla posedlého.

Šokující závěr, který pečlivě budovaný pocit nekomfortnosti a napětí mění v brutální body horror, přitom neznamená doslovnost toho, co už bylo jemněji řečeno v průběhu snímku. Jeho absurdita také nutně nemusí být vnímána jako příklon k jednoznačnému podobenství, ale na konci naopak diváka ponechává v zásadním dilematu. Byl tento film o patologické mužské nenávisti k ženám, skrývající se za dennodenním manipulativním chováním, ponižováním a ignorováním, zhmotnělé do děsivého monstra? Nebo o ženě, která si nepřijatelné chování jednoho toxického jedince vztáhla na muže obecně, a tak sama vytvořila monstrum, kterého se musí zbavit?

Herecká přestřelka a koncert

Na působivosti snímku Muži však nemá zásluhu jen Garlandův scénář a režijní vize, ale také herecký výkon představitelky hlavní hrdinky Harper Jessie Buckleyové a představitele „mužů“ Roryho Kinneara. Ten ve snímku hraje drtivou většinu mužských postav, má možnost ukázat svůj herecký rozsah od zakomplexovanosti, vlezlosti či buranství, ohromného množství běžných „miniagresí“, vedoucího k brutálnímu, manipulativnímu násilí. Kdyby se rozdával Oscar za horory, Kinnear by byl určitě jedním z nominovaných. Jessie Buckleyová potvrzuje, že je herečkou, která si hlídá svoje role a hledá zajímavé projekty, jako byl třeba poslední netflixovský film Charlieho Kaufmanna Asi to ukončím (2020) nebo adaptace románu Eleny Ferrante Temná dcera (2021). Herecké kanonádě Kinneara čelí jako jediný pevný bod snímku, a přidává tak na pocitu, že právě přes něj bychom měli celý film interpretovat. A na atmosféře i nejednoznačnosti filmu se silně podílí i hudba Geoffa Barrowa a Bena Salisburyho, možná nejhororovější akvizice snímku.

Výkladní skříň A24

Garlandův horor určitě není filmem pro žánrové publikum. Naopak přesně sedne do stylu hororů produkční společnosti A24, která se specializuje na moderní horory s přesahem a stojí za snímky, jako byl Slunovrat (2019) Ariho Astera, Maják (2019) Roberta Eggerse či filmy Jordana Peela. Ti, každý po svém, zbavují hororový žánr brakového statusu a používají jej k vlastní výpovědi o současném světě. Garland se však, se všemi plusy i minusy zmíněného, nejlíp z nich trefuje do aktuálního tématu, které je tématem současných „kulturních válek“ a i přes rozporuplné kritické přijetí tak bez debat patří do jejich výkladní skříně. Podle Garlanda samotného je jeho snímek o „pocitu hrůzy“ z každodenních okamžiků a všedních děsů, které jsou nakonec strašlivější než vraždy a krveprolití. A ten pocit úspěšně předává divákovi, pro kterého však rozhodně nekončí samotným zhlédnutím. Na film Muži se totiž velmi nepříjemně dívá, ale o to líp se o něm potom diskutuje.