„Film Arvéd vypráví o tom, kam až jsme schopni zajít, abychom dosáhli svého cíle. Jiří Arvéd Smíchovský byl ochoten jít až k hranicím samotného pekla,“ píše se v anotaci ke snímku Arvéd Vojtěcha Maška. Díky němu se ve veřejném prostoru opět začíná mluvit o českém hermetismu i samotné postavě takzvaného Malostranského ďábla. Kdo byl Smíchovský?

Jiří Arvéd Smíchovský byl prazvláštní český intelektuál, který se narodil na prahu 20. století, a byl tedy ovlivněn určitou novátorskou vlnou, jež se v té době šířila světem. Protože pocházel ze zámožného staropražského rodu, dostalo se mu solidního vzdělání. Říká se, že byl trojnásobným doktorem: Práv, filosofie a teologie, avšak posledně jmenovaný titul byl spíše jeho zbožným přáním. Studoval v Itálii, inklinoval k přírodní filosofii, a zákonitě se tak musel dotknout i hermetismu. Zároveň se během svého studia v semináři dostal k výběrové duchovní literatuře, což jej také bezpochyby výrazně ovlivnilo. Když se vrátil do Prahy, přibyl do kruhu Universalie – společnosti československých hermetiků –, kde si čuchnul k praxi okultních nauk a spřátelil se s tehdejší hermetickou elitou: Kabelákem, Cámarou, Muchinem a dalšími. Zároveň se stal frekventantem mystické společnosti Psyché, kterou tehdy vedl Karel Weinfurter.

Věnovali se pouze studiu, nebo i magické praxi?

Tito pánové samozřejmě nerozprávěli pouze nad kávou, ale oddávali se též okultním hrátkám. Arvéd na to měl prostředky i prostory, protože jeho rodina vlastnila dům U Zlaté lodě na pražském Klárově, takže mohl s kolegy praktikovat v tamních sklepeních. Nicméně, jak říká profesor Nakonečný, u vyznavačů hermetického umění je velice úzká hranice mezi serafickým a diabolickým. U Smíchovského tak došlo ke zvláštnímu stavu, kdy mu v teologických sférách, které jsou orientovány spíše na andělskou hierarchii, chybělo poznání diabolického. Byl totiž nadšencem poznání, a to i poznání temné strany universa. Ostatně často vedl debaty s Kabelákem, který byl zdatným praktikantem v oblasti faustovské magie, o čemž se zmiňuje i ve svých dílech. Stejně tak Arvéd pokoušel i démonologii. Během jedné z jeho operací došlo zřejmě k chybě, načež propadl temným silám, kdy se u něj rozvinula jakási prospěchářská touha: Jakožto sběratel a vyznavač esoterní a jiné duchovní literatury ji začal shánět všemi možnými – i nekalými – způsoby. V té době již zuřila druhá světová válka, a tak Smíchovský udával lidi možná i proto, aby získal jejich knihy, ale také, aby si pojistil život. Říká se, i když na to nejsou přímé důkazy, že na šibenici dostal 49 lidí, byť se na druhou stranu tvrdí, že i v tomto svém „prospěchářství“ několika lidem, jako byl například František Kabelák, pomohl. To je právě to jeho lavírování mezi nebem a peklem. Nicméně během válečných let se vyprofiloval de facto jako udavač, načež si ho po komunistickém převratu všimla Státní bezpečnost. Ta Arvéda vyšetřovala v souvislosti s nacistickou kolaborací, ale zároveň ho potřebovala, protože byl velice fundovaný a znalý politických poměrů i sfér okultních, zednářských a mnohých dalších. Když komunisté potřebovali na někoho něco vědět, Smíchovský jim to řekl, a tak vlastně pomohl budovat začátky StB. A právě i o tom vypráví zmiňovaný film.

Co říkáte na filmového Arvéda a audiovizuální zpracování jeho poslední životní etapy?

Jsou na něj velice smíšené reakce. Osobně si myslím, že pro toho, kdo není obeznámen se životem Arvéda Smíchovského, může být tento film obtížně čitelný, protože se v něm prolínají časy a opakuje se spousta déjà vu efektů. Na druhou stranu, kdo je o jeho životě poučen, se zde velice dobře orientuje. Musím také uznat, že výprava a herecký výkon pana Kerna jsou na Českého lva. Je to filmový objev roku. Také myslím, že si díky tomuto snímku lidé nastudují Smíchovského život, čímž proniknou do úplně jiné oblasti české historie. Podle mě se o tomto filmu bude ještě dlouho diskutovat a třeba i za padesát let bude Arvéd připomínán jako ojedinělý intelektuální snímek.

Zároveň se jedná o průlom i do českého mainstreamového filmu, protože v české ani československé historii není jiný snímek, který by se takto plně věnoval okultismu a postavám s ním spojeným – tedy s jednou výjimkou Lekce Faust Jana Švankmajera, který tuto tematiku zapojuje nejen příběhově, ale i postupově.

Ano. Jediný problém je, že nikdo pořádně neví, zda byl Faust vůbec někdy v Čechách, takže v zásadě do našich okultních dějin tak úplně nespadá. Samozřejmě existují legendy, které vyprávějí o tom, jak proletěl na létajícím plášti nad Prahou, protože snad potřeboval někoho vysvobodit a donést ho na francouzský dvůr. Také máme pověst o Faustově domě, nicméně je pravděpodobné, že došlo k záměně s jakýmsi bylinářem Fousem, jenž v této budově laboroval. Nicméně Švankmajer jako filmař do tohoto okultního proudu bezpochyby spadá. Ale vzpomeňme i na nedávno odvysílaný film Šarlatán o českém léčiteli Mikoláškovi od Agnieszky Hollandové. Ten podle mě vzbudil takový zájem filmového světa, že díky němu Arvéda finančně podpořil i Státní fond kinematografie. Jakmile se do nějaké tematiky sáhne a záměr se potvrdí v hmotě, to znamená, že se něco natočí, vydá a podobně, tak se dané téma otevře a začne se to hrnout. Myslím si proto, že se v brzké době dočkáme i dalšího zpracování něčeho podobného.

Zůstaňme ještě chvíli u Arvéda. Jako vedoucí Dokumentačního centra českého hermetismu jste byl k natáčení přizván jako odborný konzultant. Jak vypadala vaše spolupráce s filmaři?

Je to jednoduché: Když se na mě v rámci služeb našeho centra obrátí filmaři, většinou chtějí poskytnout tematický rozhovor nebo konzultaci. Zpravidla pak přijdou již s konkrétní žádostí – například chtějí vědět, jak by mohla vypadat Arvédova knihovna. Svou profesí jsem již osmadvacet let bibliotékář Knihovny Národního muzea. Na jejich otázku jim odpovím následovně: „To víme skoro přesně, protože máme výpovědi svědků a možná i fotografie a soupis toho, co doma měl.“ Na to mi poví: „Chtěli bychom ty knihy.“ Odpovím jim: „Tak to je druhá věc. Samozřejmě je máme, protože jako Národní muzeum nespravujeme jenom základní fond, což je asi jeden a půl milionu svazků, které se nacházejí přímo na Václavském náměstí, ale máme i zámecké knihovny, které dají další milion a půl. Právě v nich se většinou ty tituly, co Arvéd vlastnil, vyskytují. Jenže získat je, pokud nejsou v našem základním fondu, znamená svézt je z hradů a zámků celé republiky, což je na dlouho a zároveň to něco stojí.“ Na to produkce samozřejmě řekne: „Tak to nelze.“ Proto jim poskytnu pédéefka s legálně staženými kopiemi vybraných děl ze všemožných námi vytipovaných knih, udělají se makety a z nich se postaví Arvédova knihovna. Tímto způsobem jsme na filmu spolupracovali. Zabralo to spoustu času, ale myslím si, že se to vyplatilo.

Z toho, co popisujete, je vidět, že si filmaři dali záležet na každém detailu scénografie. Platí tohle i pro zobrazení rituálů a magických pečetí?

Vzhledem k tomu, že jim radil znalec této tematiky Marek Dluhoš¹, řekl bych, že například hlavní rituál je minimálně z devadesáti pěti procent správně. Museli ho trochu upravit, protože po peripetiích s Lekcí Faust si nikdo netroufnul volat nějakou entitu přímo jménem.

Říká se, že kdo hraje Fausta, brzy nato zemře, jak se to stalo právě i představiteli této role Petru Čepkovi ve Švankmajerově Lekci Faust. Slyšel jsem o tom už jako dítě ještě předtím, než jsem film viděl. Příběh o natáčení Lekce Faust tedy mezi lidmi a filmaři stále žije?

Jednoznačně. Faust tam volá pekelného démona Mefistofiela a bičuje jeho znak. To už si podle mě nikdo z filmařů nelajsne. Ta legenda se samozřejmě velmi vžila. Při natáčení se totiž děly věci, které se normálně nestávají: Lidé si lámali ruce, všechno jim padalo a krátce nato – jak zmiňujete – zemřel herec Čepek, představitel Fausta. Navíc to není jediný film, u něhož se něco takového událo: Stačí se podívat do světa na to, jak vypadalo třeba natáčení Vymítače ďábla a dalších snímků, kde se operuje s temnou stranou. Průvodní jevy jsou u toho většinou hodně zvláštní, až okaté. Tím samozřejmě nechci vytvářet legendy, ale kdyby se to vzalo statisticky, tak by to možná vyhodilo zajímavá zjištění.

Rozhodně můžeme říct, že empiricky prokazatelné je minimálně to, že se lidé podle těchto příběhů a legend stále řídí.

Přesně tak. Jsou opatrnější a činí opatření, aby nedošlo například k citaci jména dané entity. Okultní mechaniku totiž ještě neznáme tak dokonale, abychom věděli, jak s ní bezpečně pracovat a zacházet. Současný dalajlama ve svém životopisu uvádí, že dodnes nemáme prozkoumané možnosti člověka do takového detailu, abychom byli schopni všechno vědecky popsat. To, že jsou věci a síly, možnosti a schopnosti lidské, které se třeba v Tibetu využívají a věda je hází do ranku okultna, ještě neznamená, že jsou takové jevy čirým výmyslem. Mohou to být jen vědou dodnes nepoznané skutečnosti. Dalajlama věří, že je lidstvo časem objeví.

Prozkoumávat možnosti člověka a hermetické vědy se u nás snažila už Universalia, kterou jste sám zmínil ve spojitosti s Arvédem. Mohl byste tedy říct něco o zázemí, v němž Smíchovský získal své znalosti a dovednosti?

O jeho mládí nám toho není příliš známo. Víme, že byl v semináři v Itálii. Tam mohly být knihovny a také kněží, nebo dokonce exorcisté, kteří se v oblastech nadpřirozena orientovali. K hermetismu tedy mohl Smíchovský „čuchnout“ už tam. Třeba Kabelák – kromě toho, že ve Vídni navštěvoval kroužek Magicon, v němž se konaly okultní pokusy a kde viděl, že toto jednání má určité výsledky – vykonal životní pouť do Orientu, kde se prý setkal s mistry kabaly, kteří mu ukázali věci nevídané. Proto okamžitě po návratu do Čech vyhledal Universalii a zapojil se do jejích struktur, načež se velice rychle vypracoval v jednoho z hlavních arbitrů veškerých okultních nauk a umění. Tady přednášel a praktikoval, protože opravdu znal a věděl. Myslím si, že lidé, kteří znají, vědí a umějí, se přitahují jako magnety a potom společně vytvářejí něco dalšího. Dochází ke kvasu. Toto se stalo i v případě Kabeláka s Arvédem, protože podle mě i Smíchovský znal a věděl.

Můžeme tedy říct, že Universalia vznikla podobným kvasem?

Musíme si uvědomit, že zejména po roce 1918 oslabila římskokatolická církev. Lidé hledali nové náboženství a víru. Nabízel se spiritismus, theosofie a další směry, které k nám přicházely z Německa nebo Francie. V těch viděli alternativu k tradiční spiritualitě, a tak se k nim uchylovali. Universalii vedly duchovní kapacity z přelomu devatenáctého a dvacátého století, převážně martinisté, kteří měli potřebnou erudici, například Jan Řebík – jeden z prvních předsedů. Ti tomu také dali určitá pravidla a řád. V organizaci společnosti se pak našel Jan Kefer, ze kterého se následně stal spiritus agens [hlavní činitel nebo také iniciátor – pozn. red.] celého tohoto počinu. Osobně si nemyslím, že všichni lidé v Universalii byli kdovíjak fundovaní, z většiny šlo o zájemce, kteří se šli poučit, chodili na přednášky a doma v tichosti studovali, praktikovali astrologii a podobně. Těch skutečných kapacit bylo jen pár. Navíc v této době hodně lidí inklinovalo k mystice, takže docházeli spíše do jiné společnosti, do Weinfurterovy Psyché. Hermetiků, členů Universalie, bylo ve třicátých letech dvacátého století asi sedm set (to máme dokonce písemně potvrzené v únorovém čísle časopisu Logos z roku 1938), zatímco – píše Kefer – ještě pár let předtím by se čeští hermetici dali spočítat na prstech dvou rukou. Můžeme tak vidět obrovský boom Universalie. Ale pozor! Psyché, kde se pěstovala písmenková cvičení a podobné věci, které také nesly jistý okultně-mechanický efekt, měla dokonce několik tisíc členů.

Mluvíme tu o třicátých letech minulého století, nárůstu hermetismu, který byl utnut začátkem druhé světové války a nastolením protektorátu Čechy a Morava. Čeští hermetici se nicméně jen tak neskryli nebo nešli udávat jako Arvéd, ba naopak, mnozí z nich se postavili na odpor. Mohl byste o tom říct více?

Říká se, že se Kefer s Kabelákem vypravili za prezidentem Benešem, aby mu nabídli magickou intervenci proti Hitlerovi. Ten jim oficiálně nepožehnal, ale pravděpodobně jim řekl:

Pánové, tohle já nemůžu vykázat, vždyť by na mě koukali jako na blázna. Ale pakliže máte tyto možnosti, použijte je, protože v tuto chvíli je dobré všechno. Jinak nás smetou.

Bohužel se nám o tom dosud nepodařilo najít jakýkoliv záznam. Na druhou stranu víme, že Kefer byl in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem.² Jenže on se jako odbojář nijak zásadně neprojevoval. Prostě ho zatklo gestapo, zavřelo ho na Pankrác, pak ho převezli na Karlovo náměstí, kde ho vyslýchali, načež ho poslali do koncentráku ve Flossenbürgu, kde zemřel. Žádnou velkou odbojovou činnost, kromě toho, že se profiloval jako totální vlastenec, v tom nenalezneme. S tím, že vlastenců, kteří za války zemřeli, bylo rozhodně více, a ti takto vyznamenáni nebyli. Takže za něco ten válečný kříž Kefer dostat musel. Víme, že se svými spolupracovníky vykonal tři magické operace, přičemž se spekuluje o čtvrté. První se údajně odehrála v brdských lesích u Hlásné Třebaně. Druhá v Mirošovicích u Prahy a třetí v Praze v Hloubětíně, kdy měl Kefer rituálně zničit Hitlerův horoskop. Při této třetí akci měl Kefer volat genia Jezalela. Entita se mu prý zjevila a řekla: „Dobře, zachráním český národ, ale ty přijdeš o život.“ Tak se to alespoň traduje, ale co je na tom pravdy, nevíme. Nicméně vypadá to, že Kefer nějaké magické útoky na Hitlerův astrál³ skutečně vykonal.

Zmínil jste Arvédovo lavírování na hraně serafického a diabolického. Musel se pro obranu republiky, tedy v rámci útočných rituálů, na hraně andělského a ďábelského pohybovat i Kefer?

Ne, Jan Kefer se vždy obracel na andělské entity. I když se bavíme o jeho třetím rituálu, při kterém pravděpodobně volal zmíněného genia Jezalela, musíme vědět, že ten nepatří do ranku démonických entit, je to jupiterský planetární genius, tedy ve zmíněné hierarchii se dá řadit spíše do andělské sféry. Kefer se tedy rozhodně zabýval světlejší stranou univerza.

Vyjevují se nám tu tak dva protiklady: Kefer stojící na světlé straně a Arvéd na té temné. Přesto se Smíchovskému dostává mnohem větší pozornosti. Čím to podle vás je?

Je to velice jednoduché: Většinu společnosti zajímá bulvár, věci, které jsou na hranici senzace a lidé se s nimi mohou ztotožnit. Všichni jsme děti Adama a Evy, tedy hříšníci. Vidíme, že také o temných osobnostech se točí filmy, takže proč by jednou nemohl vzniknout snímek o nás samotných, byť jsme se nezasloužili o nic světoborného? Můžeme třeba podrazit kamaráda nebo udat souseda a říct: „Podívej, o Arvédovi taky natočili film, a to udával, jen to fičelo, dostal na šibenici 49 lidí.“ Je v tom tedy určitý senzační i alibistický motiv. Ostatně proč se neustále vyrábějí dokumenty o Hitlerovi, Heydrichovi nebo Goebbelsovi? Jsou to temné entity, které zvláštním a fascinujícím způsobem lidi přitahují. Proč se v novinách píše hlavně o tom, co je špatně? Protože se s tím lidé ztotožňují. Přijde mi to líto, protože bychom se rozhodně měli inspirovat světlými stránkami lidské osobnosti.

Zároveň, abychom byli féroví, není to tak, že by Jan Kefer stál zcela mimo zájem širší veřejnosti. Již před lety jste spolupracoval na scénáři k filmu Kefer, který bohužel nebyl zatím natočen. Můžete o tomto snímku něco prozradit, nebo jste vázaný mlčenlivostí?

Samozřejmě jsem vázaný mlčenlivostí. Na tento projekt se stále shánějí peníze, a tak je třeba to zatím držet pod pokličkou, nemluvit o tom, aby se nevyzradilo něco, co by mohlo být pro diváka zajímavé a lákavé. Nicméně si myslím, že v momentě, kdy se natočí film o temné osobnosti, bylo by logické ho vyvážit snímkem o světlejší bytosti ze stejného ranku, jako je Jan Kefer, který za náš národ položil vlastní život. Takoví lidé jsou hrdinové, ne ti, co dostávali druhé na šibenici. Je to paradox.

O to spíše, že se v Arvédovi zmiňuje, že to byl právě Smíchovský, kdo může za Keferovo zatčení, a tedy i smrt. Co je na tom pravdy?

Traduje se to v rodině. Již léta se přátelím s dodnes žijícím Reginaldem Keferem, synem Jana Kefera, kterému je dnes 86 let. Tatínka ještě zažil, bylo mu šest, když ho gestapo odvedlo. To nám poskytuje přímou výpověď, podle které Reginaldův dědeček tvrdil, že to byl právě Smíchovský, kdo Kefera udal gestapu. Odtud se bere právě ta marginální zmínka ve filmu. Nicméně jako historici s touto verzí de facto pracujeme jako s platnou, protože víme, že Arvéd byl udavač, i když na udání samotného Kefera žádný faktický doklad zatím nemáme. Každopádně historička Kristýna Bernardová prošla velkou část českých archivů, kde pátrala po Arvédovi i Keferovi, a objevila v nich Smíchovského výpovědi, kde se jméno Kefer vyskytuje. Arvéd ho v nich řadí mezi významné české okultisty, ale sympatiemi k němu rozhodně neoplývá.

Je to tedy do jisté míry obestřeno tajemstvím, stejně jako smrt Jiřího Arvéda Smíchovského. Co o ní můžeme říct? Má nějakou spojitost s těmi obávanými faustovskými rituály, jichž se dodnes bojí i filmaři?

Arvéd byl po válce v jakémsi „luxusním“ vězení, ale když ztratil záštitu svého ochránce Plačka⁴, byl různě přemisťován a žalář mu ztěžovali i spoluvězni, kteří věděli, že je udavač, takže se s ním příliš nemazali a dávali mu to sežrat. V tuto chvíli měl Smíchovský přistoupit k evokaci ďábla podle jisté praktiky, v rámci níž se musel obřezat (alespoň tak praví legenda). To, že si ve vězení provedl obřízku, máme doloženo lékařským spisem z marodky, který našla v rámci svého výzkumu Kristýna Bernardová. Z toho je vidět, že byl již na pokraji šílenství. StB ho vytěžila a pak už ho nepotřebovala, naopak se ho jako nebezpečného svědka chtěla zbavit, a tak ho zlikvidovala. Špatně skončil a s největší pravděpodobností si to zasloužil.

Můžeme říct, že se oba režimy – tedy nacistický i komunistický – bály nejen nepohodlných svědků, ale i hermetiků a okultistů?

Asi ano, ale je to samozřejmě těžké určit stoprocentně. Nacisté se jich zpočátku nebáli. Dělili se totiž na dva tábory: Jedni okultismus odsuzovali a druzí se ho naopak snažili využít. K jejich likvidaci přistoupili nacisté až ve chvíli, kdy Rudolf Hess⁵ svévolně odletěl do Anglie, aby zde bez vědomí ostatních vysokých úředníků třetí říše inicioval mírová jednání. Tehdy si nejspíše na vedení řekli, že byl okultista, a proto mu ruplo v kouli, kvůli čemuž odletěl a pravděpodobně něco vyzradil. To se nacistickým pohlavárům samozřejmě vůbec nelíbilo. A tak nejspíš konstatovali, „že všichni okultisté jsou v tomto ohledu vlastně potenciálně nebezpeční“. Kromě toho se ještě zjistilo, že anglická rozvědka naočkovala astrology, aby Hitlerovi předpovídali (v astrologických ročenkách) brzký pád. Ten, když se to domákl, viděl, že jsou pro něj astrologové i hermetici nebezpeční, a tak to vzal šmahem a nechal všechny „zlikvidovat“. Nutno však říct, že to většinou odnesli „jen“ lídři okultních spolků, zatímco řadoví členové vyvázli s varováním. U nás tak nebylo mnoho umučených okultistů, ale nacisté samozřejmě potřebovali několik exemplárních případů, aby jim ti další už nedělali problémy. U komunistů tomu nebylo jinak: Zatýkali třeba astrology, kteří předpovídali pád Stalina a dalších – jako například Emanuela Šimandla, který bručel v padesátých letech ve vězení právě kvůli tomuhle.

Jak je to se současnou hermetickou scénou? A jak nynější Univerzálie navazuje na prvorepublikovou Universalii?⁶

Tradice prvorepublikové a poválečné Universalie přežila, byť tedy s odřenýma ušima, a sametové revoluce se dočkali, myslím, tři původní universalisté. V roce 1990 pak byla tato společnost regulérně obnovena. Do ní tyto „staré páky“ docházely nebo se tam minimálně několikrát mihly, čímž došlo k faktické transmisi přes dobu totality. Ostatně prvním porevolučním předsedou této společnosti byl profesor Milan Nakonečný, který se osobně znal s Kabelákem a dalšími prvorepublikovými hermetiky a měl od nich – můžeme snad říct – jisté zasvěcení. V tom také můžeme spatřovat jasnou kontinuitu universalistické tradice.

Kontinuita tedy zůstala zachována?

Jednoznačně. A je tu řada dalších spolků, třeba Lóže u Zeleného Slunce v Jihlavě, jsou tu telemité, martinisté a samozřejmě rosekruciáni nebo astrologové, kterých je u nás asi nejvíce.⁷ Tradice zde bezpochyby je. Otázkou zůstává: Jaká je její životaschopnost do budoucna? Myslím, že v devadesátých letech bylo více lidí, kteří se o hermetická umění zajímali prakticky, ale dnes je zase větší množství těch, kteří tento obor zkoumají akademicky. A to už nejsou jen laikové, ale opravdu titulovaní lidé. Asi bych to shrnul jednou větou: Čeští hermetici byli, jsou a budou.