Česká kinematografie si na svůj účet připsala další originální film, za který by se filmaři nemuseli stydět ani na zahraničních filmových festivalech v Benátkách nebo Cannes. Překvapivě za ním nestojí ani Petr Zelenka, ani Agnieszka Hollandová. Řeč rozhodně není o půlmiliardovém Janu Žižkovi Petra Jákla, ale o Arvédovi Vojtěcha Maška.

Snímek vypráví příběh československého okultisty Jiřího Arvéda Smíchovského, přesněji řečeno: Mapuje jeho poslední životní etapu, kdy se zaplétá do spirály udavačství, prospěchářství a obcování s démony. Během druhé světové války se Arvéd prokázal jako donašeč par excellence. To po nástupu komunistického režimu neuniklo pozornosti Státní bezpečnosti, která se jej proto rozhodla na jednu stranu vyšetřovat, na druhou stranu využít ve svůj prospěch a udělat si ze Smíchovského vrchního udavače. Ten se zpočátku pod ochranou vysoce postaveného člena KSČ Štěpána Plačka těší prominentní pozici a veskrze noblesnímu vězení, v němž je za své služby odměňován nejen luxusem, ale také knihami z oblasti hermetismu a magie – pro něj nejcennější komoditou. Nakonec je však Plaček – původem Žid – v rámci procesu s Rudolfem Slánským zatčen. Arvéd tak ztrácí pevnou půdu pod nohama a je vržen do komunistického lágru, kde si může o noblesním zázemí nechat akorát tak zdát. Na prahu života a šílenství se ve snaze o přežití pokusí vyvolat samotného ďábla. Nakonec je ubit spoluvězni, aby se v zásvětí přeci jen setkal s jím vyvolanou entitou.

Víte, co je to déjà vu?

Ale kdoví, jestli to tak skutečně bylo? Vojtěch Mašek, držitel několika komiksových cen Muriel, se ve svém celovečerním filmovém debutu pohybuje na hraně reality a halucinace. Příběh tříští, znovu opakuje scény – trochu jinak, s lehce pozměněným prostředím, ale stejným dějovým rámcem. Ostatně, jak několikrát opakuje sám Smíchovský v podání Michala Kerna:

Počkat! Tohle už se přeci jednou stalo! Časy se mění, lidé se mění, ale zápletka zůstává. Víte, co je to déjà vu?

Na mysli tak vyvstává paralela s dnes již kultovním Mementem Christophera Nolana, který zachycuje strukturování času i světa z pohledu člověka s poruchou krátkodobé paměti, kvůli čemuž je příběh vyprávěn retrospektivně, tedy od konce do začátku. Jenže Smíchovského mysl je mnohem komplikovanější, a tak na konci filmového Arvéda nedochází k velkému rozuzlení jako v případě Mementa, ale naopak k ještě většímu rozkladu reality.

Zvolený typ filmové narace není náhodný. Smíchovský ve třicátých letech minulého století ve sklepení svého domu U Zlaté lodě za použití faustovského rituálu údajně vyvolal jistou démonskou entitu. A jak to bývá: Kdo s čím zachází, s tím také schází. Magický akt dle legend skončil neblaze: Arvéd možná nabyl nevídaných vhledů a dovedností, současně však ztratil kontrolu nad svým životem, za své vědění zaplatil duší. Právě to je nosný motiv Maškova debutu, jak o tom ostatně vypovídá i anotace snímku:

Film Arvéd vypráví o tom, kam až jsme schopni zajít, abychom dosáhli svého cíle. Jiří Arvéd Smíchovský byl ochoten jít až k hranicím samotného pekla.

Je to právě onen pověstný rituál, který rámuje celý film, vtahuje, fascinuje svou přesností (za niž filmaři vděčí odbornému poradci v oblasti hermetismu a praktické magie Marku Dluhošovi) a v neposlední řadě nabízí také návod ke čtení a uchopení snímku: Ve světě magie nic není tak, jak člověk čeká. Přestože režisér možná až příliš vsází na divákovo předporozumění zpracovávanému tématu, co jiného čekat od filmu, který vypráví o českém okultismu?

A co dobro, co Jan Kefer?

Arvéd je bezesporu výjimečným tvůrčím počinem, o kterém se bude ještě dlouho mluvit. Proč tedy lidé během promítání často opouštějí sály kin? Snad kvůli zlu, které snímek prostupuje ze všech stran – od nacistů přes komunisty a Smíchovského až po samotného ďábla –, a to bez jediného paprsku světla. Příběh jako by se propadal do temné bažiny, z níž není úniku. Kdoví, jestli by se divák dokázal vyhrabat ven, kdyby byl film delší.

Ostatně svou fascinaci Smíchovským i temnějšími příběhy a postavami obecně Mašek netají: Nalezneme je v jeho komiksech, v souvislosti se snímkem Arvéd pak dokonce v pořadu Host Lucie Výborné v Radiožurnálu Českého rozhlasu řekl:

Zlo má v příběhu vždy místo, jinak vznikne kýč.

Na to lze však namítnout: A co dobro? Co Jan Kefer?

Předseda spolku československých hermetiků Universalia Jan Kefer mohl na prahu druhé světové války díky svému otci získat německé občanství, dokonce k tomu byl dle výpovědi svého syna Reginalda přesvědčován jedním z příbuzných, přesto zůstal věrný své vlasti. Za ni také nakonec obětoval život, když byl zavražděn v koncentračním táboře Flossenbürg poté, co podle všeho odmítl spolupráci s nacistickým Německem a pevně si stál za svým vlastenectvím. Ještě předtím stihl vykonat nejméně tři magické akty s cílem obránit republiku a magicky zaútočit na Adolfa Hitlera. Ani v těchto momentech – jak v rozhovoru tohoto čísla poznamenává odborník na český hermetismus Petr Kalač – nepřistoupil Kefer k faustovským ani jiným démonským rituálům a vždy se držel v oblasti andělských sil. V jeho konání mu navíc pomáhala řada jeho kolegů, včetně Františka Kabeláka.

Je příznačné, že přestože byl scénář ke snímku mapujícímu osud Jana Kefera napsán již před mnoha lety, jako první spatřil světlo světa film o Smíchovském. Skandálnost opět zvítězila nad hrdinstvím, bohužel. I když je samozřejmě nutno podotknout, že roli mohlo a nejspíše do jisté míry hrálo financování: Na snímek Kefer by podle odhadů bylo (a snad bude) potřeba přibližně jednou tolik peněz, než kolik se utratilo za Arvéda.

Přesto si nelze nevšimnout přezíravosti Vojtěcha Maška vůči většinové hermetické scéně u nás reprezentované Keferem, v níž je Smíchovský spíše černou ovcí než typickým zástupcem. Režisér totiž v rozhovoru pro server Aktuálně.cz na otázku reportéra: „Smíchovský ale zdaleka nebyl jediným intelektuálem, který se v meziválečném období věnoval okultismu. Zajímala se o něj poměrně početná komunita,“ odpověděl:

Ano, okultismus a spiritismus se v období první republiky těšily podobné oblibě, jako když se u nás v 90. letech rozvíjel zájem o ezoteriku. Scházela se tady proslulá společnost Universalia, která sdružovala české hermetiky včetně významných osobností, jako byli Jan Kefer nebo František Kabelák. Smíchovský patřil mezi ně.

Tím de facto hodil do jednoho ranku odbojáře s udavačem podle proslulé repliky z Limonádového Joea: „Padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina.“ Ostatně i ve filmovém Arvédovi – kromě dvou marginálních zmínek – jako by se odkaz Jana Kefera a jeho souputníků zcela vytratil.

Závěrem tak lze říci, že Maškův snímek jistě nezůstane zapomenut, a to jak pro své filmové kvality, tak pro uhrančivou tematiku, již se rozhodl zpracovat. Nelze mu upřít probuzení české filmové i seriálové scény z marasmu romantických komedií a vzbuzení zájmu o hermetismus, který Mašek díky Arvédovi propašoval snad do všech mainstreamových médií. Přesto ve vzduchu visí několik zásadních otázek: O jakých postavách našich dějin chceme vidět a číst příběhy? A nesnažíme se neustále uměle utvrzovat v dojmu, že Češi bez pardonu utíkají z boje a po cestě ještě stihnou naprášit půlku vesnice, přestože historie mluví o trochu jiné realitě?