02_rozhovor
Rozhovor s Janem Kunzem

Umění je expanze neopakovatelného ega

Ptá se Simona Martínková-Racková

Na hudbě mám rád divokost, to, že se vyblbneš, že je to rebelské a je v tom volnost – prostě rokenrol! Dává mi to zkrátka možnost být „pankáč“. Literatura mi zase umožňuje koncentrovat se na určitou myšlenku a autorské čtení je pro mě dost intimní zážitek.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 8/2022

Donedávna jsi pendloval mezi Opavou, Trutnovem a Prahou. V jaké fázi jsi teď?

Budeme se s rodinou stěhovat do Trutnova, ale myslím, že pendlovat budu dál. V Trutnově jsem dostal nabídku podílet se na ambiciózním projektu Centra současného umění EPO1 se zaměřením na střední Evropu. Je to velkorysý výstavní prostor na ploše 3 400 metrů čtverečních, vzniká v bývalé prvorepublikové elektrárně.

Jak taková nabídka přijde?

Všechno v mém životě na sebe přirozeně navazuje. Když jsem skončil v Opavě, kde jsem léta působil jako zástupce ředitele a dramaturg v kulturní organizaci OKO, lidé mě doporučili panu Rudolfu Kasperovi, který je iniciátorem tohoto projektu, a ten mě oslovil s nabídkou spolupráce.

Co všechno tam máš na starost?

EPO1 se bude otevírat příští rok, pravděpodobně v květnu. Momentálně s projektanty a architekty probíráme, co má kde být a jak to má vypadat, aby mohl takto rozsáhlý kulturní projekt fungovat. Další část mé práce je nakupování umění, hlavně objektů, soch, plastik, od mladých sochařů, protože chceme vytvořit velkou sochařskou sbírku. EPO1 se bude lišit od ostatních českých soukromých galerií mimo jiné tím, že se budeme zaměřovat hlavně na objekt a sochu. Je to i proto, že v provozovnách podniku Kasper Kovo se už nějakou dobu vyrábějí právě i sochy. Manželé Kasperovi jsou nadšenci do umění a mně připadá naprosto úžasné, že se rozhodli přetavit svoje fanouškovství do tak velkého kulturního projektu, který v regionu nemá obdoby, a nejen v něm. Někdo by si koupil dům na Floridě, a někdo postaví Centrum současného umění.

V podstatě celý život jsi strávil v Opavě, je to tak? Nebude se ti stýskat?

Je to tak, i když jsem měl studijní epizody v Brně a v Ostravě a také jsem vždycky hodně cestoval po světě. Prožil jsem půl roku ve Státech, pak zase půl roku, ale ano, většinu života jsem strávil v Opavě. A upřímně řečeno, cítím, že už tam moc nemám co objevit a co udělat. Všechny ulice znám skrznaskrz a teď se těším do podhorského města, kde za posledním domem začíná les. Tohle v Opavě není, tam začínají pole. Ale hlavně – pro člověka v určitém věku je přínosné a inspirativní vykročit novým směrem. Je to výzva, udržuje nás to bystré a bdělé.

Jak vlastně vnímáš tohle životní období?

Je to super období. Už pominula mladická rozjívenost, a co je skvělé – máš za sebou spoustu věcí, něco už jsi vybudovala… Když zůstanu u sebe, mám rozsáhlou letitou praxi jako kulturní manažer, dramaturg a kurátor, mám za sebou velké množství realizovaných výstav, vydal jsem tři básnické sbírky, napsal desítky textů k písním a výstavám, vydal desky s různými kapelami, pracoval na divadelních projektech. Navíc už nepotřebuješ být nutně všude a s každým a o některých věcech si myslíš svoje. Už tě nikdo nemůže natáhnout na skřipec. A zároveň máš za sebou tolik práce, že se to případným kritikům nebo haterům velmi těžko zpochybňuje. Víš, když se s někým bavím, je pro mě důležité vědět, z jaké pozice mluví. Když se setkám s někým, kdo už vydal hromadu knížek nebo desek anebo má dlouhou praxi ve svém oboru, je mi jasné, že ví, o čem mluví. A že zažil úžasné věci, a zrovna tak i propady. V takovém případě je to, co říká, opravdu relevantní. Nejlegračnější mi připadají lidé, kteří vehementně něco tvrdí, a přitom za sebou nic nemají. Ovšem o tom, co říkají nebo dělají, jsou skálopevně přesvědčeni.

Jak na to reaguješ? Přeš se s nimi, nebo zaujmeš shovívavý postoj a myslíš si svoje?

Dnes už jsem spíš ten shovívavý typ, co si myslí svoje. Když na autorském čtení nebo koncertě někdo čte blbé básně nebo hraje špatně, vždycky mu zatleskám. Protože se musel odvážit vlézt na pódium a dal do toho nějakou energii. A to respektuju. Ale nebudu za ním pak chodit a říkat, že to byla pecka. Lidi, kteří se pokoušejí něco tvořit, je třeba podporovat. Ať rostou, ať se dostanou dál. Ale pokud je někdo už v mladším věku namistrovaný, nabubřelý a moc si dovoluje, nemá u mě šanci. Jsem přesvědčený o tom, že zvlášť mladý člověk potřebuje pokoru a respekt k práci těch, kteří jsou mnohem dál. Pokud to někdo nemá, moc se s ním nemám o čem bavit. A další věc – když jsem byl mladší, snil jsem o tom, s kým vším bych chtěl umělecky spolupracovat. Postupem času jsem pracoval se spoustou lidí na všech možných projektech, na festivalech, na knížkách, výstavách – a už to vidím jinak. Teď to vnímám tak, že chci hlavně prožít dobrý život s lidmi, kteří jsou mi blízcí. A se kterými si sedím a je mezi námi ta správná energie. Někdo může být sebelepší umělec, psát sebelepší literární texty nebo muziku, ale když je to idiot, vůbec nemám chuť s ním spolupracovat. Proč taky? Proč s takovým člověkem vůbec trávit čas?

Jenže někdy se to projeví až později, a to pak bývá pořádná deziluze!

No jasně. Také jsem se v minulosti nechal párkrát napálit. Jsem totiž z podstaty člověk, který každému důvěřuje. Nedokážu mít hned na začátku odstup. Přirozeně k novému člověku přicházím s tím, že ho přijímám otevřeně. A očekávám od něj to dobré, stejně jako já mu chci dát to dobré. Postoj měním, až když se spálím, a někdy bohužel i víckrát, protože mám tu povahu, že dávám víc šancí.

Já také, někdy až moc.

Přesně, já taky. Ale když se poněkolikáté projeví, že ten člověk je hajzlík, že mě využívá nebo že se sice tváří mile, ale za zády mě pomlouvá, už jsem nesmlouvavý. Jakmile to překoná určitou hranici, úplně ho vymažu a dokážu být i docela ostrý. Je to jako s tím tleskáním po vystoupení. I když člověk dělá – třeba zatím – nekvalitní věci, zatleskám mu, abych ho podpořil, ale kdyby přišel ke stolu a začal se do mě opírat, tak mu bezskrupulózně řeknu, že mele pantem, nic neumí, a ještě se naváží do druhých. Ovšem nejsem ten, který by rozepři začínal. Nemám to rád. Život je krátký a s lidmi by se mělo vycházet dobře. Vlastně ani nechápu lidi, kteří cíleně jdou do rozepře nebo je podněcují. Tohle mi mimochodem připadá fascinující na Facebooku. Někteří lidé tvrdí, že sociální sítě nejsou odraz reality, ale podle mě ano, a vlastně velice přesným. Každý se tam projeví takový, jaký je. Kdo je sluníčkář, ten na Facebook píše happy texty a sdílí hezké obrázky. Kdo je hloubavý, zamýšlí se. Kdo je hater, ten hejtuje a je takový i ve skutečnosti. Navíc jsou sociální sítě hodně přísné prostředí. Někdy mi připadá, že určitý typ lidí jen čeká na jakoukoli tvoji chybku, aby tě mohli sejmout, nebo si aspoň rýpnout. Stejně tak jsou lidé, kteří s tebou nikdy nevedou žádnou konverzaci, v životě ti nic nelajknou, ale nikdy ti nezapomenou napsat, že jsi udělala hrubku v textu. A samozřejmě veřejně. Jsem dyslektik, takže se té hrubky občas dopustím. Už jsem vysledoval, že jsou dva typy lidí – jedni ti to napálí v komentářích, aby to všichni viděli, a druzí ti napíšou soukromě do messengeru. Těm poděkuju a chybu si opravím. I tohle o lidech vypovídá. Já třeba nejsem schopen, pokud to není vysloveně lživé tvrzení nebo evidentní nesmysl, do někoho jen tak rýpat, natož kvůli nějaké prkotině. Důležitost člověka a to, proč mám lidi rád, přece spočívá v něčem úplně jiném než v tom, jestli napíše správně všechny čárky nebo i/y.

Kapitola sama pro sebe jsou ti, kdo na Facebooku sledují každé tvoje hnutí, ovšem v životě ti nic neolajkují, zato si vždycky rýpnou.

To jsou malí lidé. Cítím za tím komplex a nespokojenost s vlastním životem. Pocit vlastní nedostatečnosti, třeba i neúspěšnosti ve srovnání s někým, kdo je holt úspěšnější.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Kunze

    (1976, Opava) Básník, textař, zpěvák a performer. Napsal sbírky Hičhaikum (2004, 2005, 2009) a Dekadent dezert (2008, 2012), které vyšly v několika vydáních. Jeho poslední sbírka Monstre charmant vyšla v roce 2020. Je autorem ...
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    (1976), básnířka, redaktorka, editorka. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium završila diplomovou prací interpretující současnou českou poezii. Od roku 2013 vede recenzní rubriku ...
    Profil

Souvisí

  • 02_rozhovor
    Česká detektivka
    Rozhovor s Michaelou Klevisovou

    Píšu proto, abych byla svobodná

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Lidé často předpokládají, že v detektivkách jsou psychopati a zlí lidé, kteří to mají v hlavě v nepořádku. Takové tam nemám, možná právě proto, že své postavy popisuju zevnitř.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 5/2022
  • 02_z_kultanova
    Rozhovor se Zuzanou Kultánovou

    Redaktor má autora přimět, ať to tam fakt vypálí

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Ale celkově je moje knížka o naději – a taky o tom, že úzus velí, že musíte milovat jednoho člověka, jenže to není vždycky možné. Občas se tak stane, že máš ráda dva lidi.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 15/2021
  • rajchman
    Rozhovor s Pavlem Rajchmanem

    Železnice mě zachraňuje

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    V žádné mojí sbírce nejsou básně náhodně poskládané, vždycky ji komponuju jako celek. A trvá mi třeba i rok dva, než ji sestavím.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 4/2021