05_sorokin
Právě vychází
Vladimir Sorokin

Doktor Garin (ukázka)

„Ach ano, bahno,“ pronesl rusky, přivřel oči a ohebné ruce zvedl nad hlavu. „Co bychom si počali, nebýt jeho?! Ólalá! Je zázračné! Zázračné! Díky bahnu jsem se vrátil do života.“

Beletrie – Próza
Z čísla 6/2022

Před deseti lety vánice (ve stejnojmenném Sorokinově románu) znemožnila doktoru Garinovi dostat se až do vesnice Dolgoje, kde chtěl její obyvatele očkovat proti bolivijskému viru, který člověka mění v zombie. Doktor jen zázrakem neumrzl v nekonečné zasněžené stepi, aby se mohl vrátit do postkapitalistického světa, kde se jeho pacienty stávají nejkomičtější a nejbezmocnější tvorové na celé planetě, což jsou někdejší vůdci světových mocností. Tento svět, kde se hodiny tesají z kamenů a chytré telefony vyřezávají ze dřeva, je klasickou scenerií Sorokinovy antiutopické tvorby, s bravurní jistotou obdařující budoucnost rysy dávného pravěku. Projevuje se tu ale i zásadně nový rys umělcova znepokojení aktuálním vývojem současné globální pospolitosti – třeba v podobě gulagu močálových černoušů, jinak vedlejšího produktu někdejšího sovětského genetického experimentu, který je nakonec nebezpečnější než atomová bomba.

Nový Sorokinův román Doktor Garin vychází v těchto dnech v nakladatelství Pistorius & Olšanská v českém překladu Libora Dvořáka jako součást osmnáctidílných sebraných spisů nazvaných Celý Sorokin, které připravuje moskevské nakladatelství Corpus.

 

Koupelny tu taky neměly zámky a Garin pootevřel dveře. Pacient s bělostnou pletí a nezvykle dlouhými ryšavými řasami sebou zrovna hlučně plácl do plné vany, a podlahu tak zaplavil vodou. Najednou ale zase z vany vyskočil a pleskaje hýžděmi se z koupelny ven vrhl takovou rychlostí, že se Garin sotva stačil rozkročit, a udělat mu tak cestu. Pacient se prosmekl mezi šéflékařovýma nohama, po mokrých půlkách doklouzal až ke konferenčnímu stolku, z otevřené krabice vylovil doutník, strčil ho do úst, zapálil si a okamžitě se vrhl zpátky do koupelny. Garin ho znovu pustil mezi svýma rozkročenýma nohama. V apartmá panoval strašný nepořádek a nebyla tu jediná věc, která by zůstala na svém místě – polštář a přikrývka se válely na podlaze. Pacient se přikolébal až k vaně a strčil palec do vody:

„Nene… teď ne…“

Na místě se otočil, vykolébal se z koupelny a zazmítal se po pokoji:

„Kde to je, krucifix? Tak kde…?!“

„What are you looking for, dear Boris?“ zeptal se Garin.

„Kde je moje kniha? Proč a jakým právem se mi tu neustále odebírají mé knihy, faly, pistole, kordy, dinosauři i ženy?!“ spustil pacient svou překotnou britskou angličtinou, jíž doktor sotva rozuměl.

„Přece tady,“ vzal ji Štern ze saniťákových rukou a podal Borisovi. „Měl jsem pocit, že se vám zamlouvala…“

Ten si ji přitiskl k břichu:

„Je báječná! Epochální! Je to nejlepší a nejmoudřejší kniha světa – hned po Jidášově evangeliu!“

„Jak se cítíte?“ Garin shůry shlížel na svého pacienta. „Co spánek? Co chuť k jídlu?“

Pacient sklopil své dlouhé řasy a zhoupl se na místě:

„Pros-tě-hnus!“

„Co přesně máte na mysli? Špatně spíte?“

„Naopak – přímo skvěle!“

„No a ta chuť k jídlu?“

„Do-ko-na-lá!“

„Pociťujete úzkost? Tíseň?“

Pacient otevřel oči a vrhl na všechny zoufalý nechápavý pohled, jako by je viděl poprvé v životě:

„Kde je?!“

„Co?“ blýskl Garin skřipcem.

„No můj oblíbený falos!“

„Hned za vámi,“ napověděla Paková.

Boris odhodil doutník na koberec, vrhl se k fialové schránce a otevřel ji. Ležely v ní tři umělé pyje.

„Where’s Big Ben?“ rozkřičel se dotčeně.

„Nedělejte si starosti, určitě tu někde bude!“ A doktorka Paková začala přecházet po místnosti a dívat se, co se kde válí.

„Where’s my Big Ben?“ zaječel Boris ještě silněji.

Jeho kypré umíněné rty se zkřivily, a odhalily tak dvě velké jedničky nahoře.

„Nebojte se, hned ho najdeme…“ a Pakové na pomoc vyrazily i obě sestry.

„Where’s my Big Be-e-en?!“ rozplakal se pacient, vzápětí se skácel na záda, zašoupal hýžděmi po podlaze a celý se točil na místě.

„Ale no tady je přece, tady!“ našla jedna ze sester konečně umělý úd s hranatým žaludem a podala ho Pakové.

Ta přidřepla k plačícímu a nález mu položila na břicho:

„Uklidněte se – tumáte!“

Ten se umělého údu chopil, přestal plakat, posadil se, zamrkal mokrými ryšavými řasami a s dotčeným vztekem začal chrlit:

„Jaké ústavní právo vás opravňuje k tomu, abyste konfiskovali můj majetek? Kdo vám dovolil překročit zákon, dopouštět se zvůle, pošlapávat základní lidské právo na soukromý život, párat se v mých privátních záležitostech, kašlat na vznešené evropské tradice a jen tak zničehonic zahodit všechno to, co po pět staletí s takovými obtížemi vršili a budovali naši prapradědové a na čem jsou dnes založeny, na čem spočívají a úspěšně se vyvíjejí veškeré tradice civilizované Evropy?“

Garin pohlédl na Pakovou, u níž v tuto chvíli hledal jazykovou podporu. Ta svůj titul Ph.D. získala v Cambridgi, a tak mu svou skvělou angličtinou okamžitě přispěchala na pomoc:

„Neprodleně zařídíme, aby byl zatčen a před soud postaven kdokoli, kdo by se třeba jen pokusil usilovat o váš majetek!“ pronesla a výhružně se nad ním sklonila.

Strnul a jen beze slova mrkal dlouhými řasami:

„Opravdu?“

„Přísahám!“ odpověděla ledovým hlasem.

Boris odhodil umělou náhražku mužského pohlaví stranou, vyskočil, objal její kolena a přitiskl se k nim.

„V altajské lékaře jsem vždycky věřil!“

„A dobře děláte!“ pronesl dunivě Garin. „Rozhodně se o vás postaráme. Ale teď dovolte, drahý příteli…“

Namířil blackjack na Borisovy pružné a hladké půlky a vypálil do nich dva obvyklé výboje. Pacient klidně stál a mlčky objímal kolena doktorky Pakové.

Doktor nechal blackjack pomalu klesnout.

Boris si zadnici poškrábal, rozběhl se a hbitě vyskočil na koženou pohovku. Okamžik jen seděl, dál rychle mrkal a něco si nesrozumitelně mumlal. Pak se rozchechtal a pohodlně se rozvalil:

„Takový donebevolající nesmysl!“

„Jak prosím?“ přeptal se Garin.

„Přece že poválečná Evropa baží po tom, aby se sloučila ve Spojené státy evropské – to je nesmysl!“

„Myslíte?“ ozval se Štern.

„Emmanuelovi už jsem plivl do obličeje. A můžu do něj plivnout i té bábě Angele, stačí, aby jen cekla! Jen ať si zase něco zkusí, ta stará provokatérka!“

„Chuť k jídlu máte?“ zeptal se Garin.

„Kde je můj dinosaurus?!“ zařval najednou Boris, okamžitě seskočil z pohovky, vrhl se do ložnice a začal se po ní zmítat sem a tam.

Obě sestry se vydaly za ním, aby mu s hledáním pomohly. Boris rejdil po zaneřáděné ložnici sem tam a hlučně pleskal hýžděmi o podlahu. Napříč přes postel se naznak uložil spící plastový androgyn s ženskou tváří, velkými ňadry a čnícím průhledným údem. Nad tím vším visel velký obraz ve zlaceném rámu – Spící řezník od Luciana Freuda. Bylo to oblíbené Borisovo plátno, které ho nerozlučně provázelo na všech cestách.

„Kde je?! Kdo to dovolil?!“ zmítal se Boris sem a tam.

Když nic nenašel, vrhl se k radiátoru, praštil se o něj, až to zadunělo, a rozječel se:

„Kdo vydal příkaz k zabavení dinosaura?! Kdo podepsal konfiskační protokol?!“

„Ale nikdo, nikdo,“ uklidňovala ho kvapně Paková. „Však se najde, nedělejte si starosti.“

„Nenajde se nikdy! Je ztracééén, navždýýý!!!“ kvílel pacient a zpod obrovských ryšavých řas se jako krupobití sypaly slzy.

Doktorka Paková už k němu vykročila, ale Garin jí varovně položil na rameno svou těžkou dlaň:

„Klid, to jsou již ustupující symptomy,“ poznamenal rusky.

Boris štkal jen chvilku. Pak popotáhl a najednou se začal po podlaze plazit k posteli a zpola se pod ni vecpal tak, že venku zůstala jen zadnice, po elektroterapii celá zrudlá. Postel se zachvěla. Androgyn otevřel oči, posadil se a začal se rozhlížet.

Apartmá č. 5 obývala pacientka jménem Angela. Sotva saniťák zaklepal na dveře a otevřel je, už stála v předsíňce s bledýma hadovitýma rukama zkříženýma na bledém břiše.

„Guten Tag, gnädige Frau!“ zavrkal Garin svou od gymnaziálních časů stále ještě obstojnou němčinou.

„Guten Tag, Herr Doktor Garin!“ odpověděla klidným nevzrušeným hlasem a její stále unavené, výrazně namalované rty se na něj usmály.

„Haben Sie gut geschlafen?“1

„Nicht so sehr.“2

Otočila se ke Garinovi bledou macatou zadnicí a po hýždích se vypravila do pokoje. Šéflékař se svou svitou ji následoval.

„Prosím, posaďte se,“ ukázala Angela na pohovku.

„Jste velmi laskavá!“ Garin strčil blackjack do kapsy pláště, zůstal stát a po doktorsku si promnul dlaně. „Zlobí vás něco? Máte z něčeho obavy? Nezneklidňuje vás něco?“

„Obavy, znepokojení,“ opakovala po něm s náznakem úsměvu, vyskočila a posadila se do křesla. „Samozřejmě to všechno cítím. Nikam to nezmizelo.“

„A co štěkající lidé?“

„Ti jsou tu taky.“

„Takže se vrátili?“

„Ne, prostě nikam neodešli.“

„Jen se vydávali za normální, neštěkající?“

„Genau.“3

„Je mi to jasné,“ poklepal se chápavě po koleni. „Přijmu vás hned po snídani, Máša vám řekne.“

„Dobře.“

„Máte nějaké přání?“

„Dnes v noci si tu někdo hodně nahlas pouštěl hudbu…“

„Skutečně?“ Garin si sejmul skřipec a otočil se k lékařům. „To je mi novinka!“

„Ve spánku jsem cosi nejasně zaznamenal,“ připustil Štern.

„A z kterého to bylo pokoje?“

„To nevím.“ Angela si z mísy vzala mandarinku a začala ji loupat.

„Jaká to byla hudba? Klasika? Jazz? Rock? Frock?“ mířil Štern odchlíplým rtem přímo na Angelu.

„Řekla bych, že to byla ruská hudba. Ruský pop.“

„Tak to jsme asi doma,“ usmála se Paková. „S tímhle problémem si poradíme, Angelo, spolehněte se.“

„Pevně doufám. Spánek je to nejkrásnější, co v životě mám. Přesněji řečeno, co mi v něm zbylo!“ rozesmála se.

„Tak to není!“ zaprotestoval zvučně Garin. „Čeká vás nádherná budoucnost! Po návratu z našeho zařízení se pro vás celý svět rozzáří novými barvami!“

„Ráda bych věřila…“

„Jak jste spokojena s análními procedurami?“ zeptala se jí doktorka Paková.

„Naprosto!“ Angela jí podala půlku oloupané mandarinky.

„Děkuji,“ odmítla Paková.

„A co balzámové masáže? A borovicové koupele?“ Garin si s potěšením prohlížel její čisté, pečlivě uklizené apartmá.

„To všechno je skvělé.“

„Co takhle trocha hojivé elektřiny?“ ukázal jí blackjack.

„S radostí!“ Sklouzla z křesla, přesunula se do ložnice, vyskočila na postel a položila se tváří dolů.

Garin jí výboj pustil nejdřív do levé půlky. Vykřikla do polštáře. Ošetřil tedy pravou. Výkřik se zopakoval.

Chvíli ještě ležela bez pohybu a pak se otočila na záda. Její už nemladé nalíčené rty se roztáhly do bezmocného úsměvu:

„Es war wunderbar… danke…“4

„Aber bitte!“5 usmál se spokojeně Garin.

„Čekáme vás na snídani,“ zazubila se na ni Paková.

„No a hned po snídani se stavíte u mě!“ Garin rezolutně zamířil k východu. „Já už si s těmi uštěkanci poradím!“

„Jste velmi laskav…“ skoro zářila Angela s očima upřenýma ke stropu.

Dveře č. 6 se před nimi otevřely samy. Pacient s živýma, nepokojnýma očima už stál na prahu a přívětivě se usmíval:

„Bonjour, Mesdames et Messieurs!“ pronesl rychle příjemným hlasem, dřív než Garin stačil otevřít ústa.

„Bonjour, Emmanuel!“ vyslovil slavnostně doktor a svůj blackjack pozvedl docela jako maršálskou hůl.

„Jak příjemné je pro mě vás všechny spatřit,“ spustil pacient perfektní angličtinou a rozmáchlým gestem zval všechny dál. „Věřte mi, že když po všech těch nočních můrách, ranních depresivních úvahách, bolestných vzpomínkách a dalších podobných ohavnostech vidím vás – moudré, svěží, vlídné a znalé svého ušlechtilého řemesla –, tohle vše se okamžitě rozptýlí jako dým!“

„Pro nás je taky neobyčejně příjemné vidět vás takto bodrého a zdravého,“ poznamenala Paková a rezervovaně se usmála.

„Vypadáte úžasně,“ konstatoval opatrně Štern.

„Jistě, to je záviděníhodné!“ zahalasil Garin. „Hned je vidět, kdo se dnes v noci dobře vyspal…“

„Ach ano, vyspal jsem se báječně,“ řekl Emmanuel a ukázal na pohovku. „Posaďte se prosím! Spí se tu opravdu skvěle.“

„Díky!“ zůstal stát Garin. „Neslyšel jste v noci nějakou hudbu?“

„Hudbu? A v noci? Ne! Já sám hudbu provozuji jedině ve dne!“

Přesunul se k elektrickému pianinu, nastavenému podle jeho tělesné výšky, posadil se na židličku připomínající cyklistické sedlo a bez dlouhých příprav zahrál Chopinovo nocturno.

„Ohromné!“ Garin poplácal blackjackem po své široké dlani.

„Svůj život si neumím představit bez dvou věcí,“ zvedl Emmanuel hlavu od klaviatury. „Bez hudby a bez lásky.“

„A co politika?“ povytáhl obočí Garin.

„Ta je v mém životě přítomna z definice. Asi jako slunce nebo měsíc.“

„A nikam se nevytratí?“

„Přesně tak!“

„Výborně! A co nějaká přání? Obavy? Tísně?“

„Všechno je v pořádku, všeho mám hojnost a nic navíc nepotřebuji.“

„Jak vám svědčí vakuové a balzámové masáže?“

„Výtečně, budu v nich rozhodně pokračovat.“

„A medikace?“

„Stále stejná, to přece víte, monsieur doctor!“

„Hlavně nezapomínejte na bahno, v tom je velká terapeutická síla.“

„Ach ano, bahno,“ pronesl rusky, přivřel oči a ohebné ruce zvedl nad hlavu. „Co bychom si počali, nebýt jeho?! Ólalá! Je zázračné! Zázračné! Díky bahnu jsem se vrátil do života. Do vašeho altajského bahna jsem se navždy zamiloval. Připadá mi, jako bychom byli muž a žena. Vzali jsme se na Altaji! Prožíváme bahenní líbánky! Oddáváme se jeden druhému! Problém tu ovšem je – co si bez něj počnu, až se vrátím do Paříže?! To si neumím představit! Co pak?! Mám si ho odsud nechat posílat v kontejnerech?!“

„Ale v Evropě jsou přece taky bahenní lázně,“ poznamenala doktorka Paková.

„Co jste to řekla?“ strnul najednou pacient.

„Říkám jen, že v Evropě jsou taky velmi dobré bahenní lázně,“ pokračovala obezřele a vyměnila si s Garinem významný pohled. „Karlovy Vary, Piešťany, Hévíz, Abano Terme…“

Emmanuel se na Pakovou nechápavě zadíval a náhle zachroptěl nízkým zlověstným hlasem:

„Connasse de merde!“6

Odrazil se od svého sedla, skočil doktorce na nohu, hadovitýma rukama ji ovinul jako chapadly a pak se do ní zakousl. Garin byl ale v pohotovosti: Neuplynuly ani tři vteřiny – a z blackjacku k pacientově zadnici nevylétly terapeutické modravé, nýbrž jedovatě žlutozelené záblesky. Ječící Emmanuel se svalil na koberec a s chroptěním se roztočil na místě jako káča.

„Saniťáci!“ zavolal hlasitě, ale klidně Garin.

Dva muži, kteří původně zůstali přede dveřmi, vběhli do místnosti, chopili se pacienta a přimáčkli ho k podlaze. Ten jen chrlil sípavé francouzské sprosťárny, obrátil oči v sloup a na rtech se mu objevila pěna. Jedna ze sester vytáhla z kapsy pláště pouzdro, sáhla do něj pro injekční stříkačku a sklonila se nad Emmanuelem.

„Zteč malicherných pletich neumělo snést spravedlivé srdce poety…“ povzdechl si Garin společně s Lermontovem. „A neznámo proč to přichází vždycky ráno.“

„Raptus a k tomu Kandinského-Clérambaultův syndrom,“ poznamenala doktorka Paková a narovnala si posunuté brýle.

„Nekousl vás moc?“

„Ne, nedělejte si starosti. Ale musím říct, že pokaždé znovu obdivuji vaši bleskovou reakci.“

„Jinak to nejde,“ ušklíbl se Garin. „Všimla jste si, že se vrhá zásadně na ženy? A zásadně na jejich nohy! Na moje to nezkusí. Já bych ho ale zahánět nemusel, do reality by ho rychle vrátil titan…“

Všichni se zasmáli. Sestra už mezitím zapíchla injekční jehlu do pacientova ramene.

„Jeho anamnézu přece znáte, doktore,“ pohlédla Paková na ryčící Emmanuelova ústa. ‚Nepřístojně nedostupná kolena přezíravé učitelky geometrie…‘ “

„No ano,“ povzdechl si Garin. „Geometrie je velká věda!“

„A on zase příliš pilný žák…“

„Ženská kolena dokážou připravit o rozum nejen muže…“ podotkla zamyšleně Máša.

„Jsem s to pít vláhu z vaší čéšky kolenní,“ zacitoval tentokrát doktor Štern.

„Pokročme dál, panstvo!“ zavelel Garin. „Přeneste pacienta do postele. A vy na něj dohlédněte, Marino.“

„Dobře, pane doktore,“ přikývla sestřička.

Pacient za dveřmi č. 7 seděl na trenažéru a vytrvale si posiloval hýždě.

„Dobré jitro, Vladimire!“ pozdravil ho Garin.

„Já to nebyl,“ broukl pohupující se pacient.

„Jak jste se ráčil vyspat?“

„Já to nebyl.“

„Máte nějaké stížnosti?“

„Já to nebyl.“

„Cítíte se pohodlně?“

„Já to nebyl.“

„Máte nějaká přání?“

„Já to nebyl.“

Na takové odpovědi tu doktor byl zvyklý, a tak se jen prošel obývákem apartmá. Všude tu bylo čisto a uklizeno, vše stálo či leželo na svých místech. Garin pohlédl na audiovideověž.

„Poslouchal jste dnes v noci hudbu?“

„Já to nebyl,“ houpal se pacient dál.

Paková vzala do ruky ovladač a stiskla několik tlačítek. Ve vzduchu naskočil hologram a Johnny Uranoff, oblečený podle módy 50. let, začal zpívat svůj slavný hit Bez tebe nemůžu žít!

„Tohle jste poslouchal dnes v noci ve tři šestnáct.“

„Já to nebyl.“

Doktorka objevila ještě několik Johnnyho písní – Nelíbej mě, Starý přítel či Vodku si dejme, milej kámo!

„A tohle jste poslouchal taky.“

„Já to nebyl.“

„Drahý Vladimire,“ zhoupl se šéflékař na titanových nohou. „Naši pacienti, z nichž někteří patří k vašim přátelům, si stěžují na hlasitou noční hudbu.“

„Já to nebyl.“

„Moc vás prosíme, abyste hudbu poslouchal jen přes den, a pokud možno ne po obědě, kdy všichni odpočívají.“

„Já to nebyl.“ Vladimir seskočil z trenažéru, otřel se ručníkem a nastavil Garinovi hýždě.

Doktor do nich vystřelil po bleděmodrém blesku.

Pacient ani nehlesl.

„A já vás ještě jednou důrazně žádám, abyste neházel kamením po mém kocourovi,“ vyšpulil spodní ret Štern.

„Já to nebyl,“ popotáhl Vladimir a s ručníkem v ruce se odkolébal do koupelny.

„Stabilní,“ utrousil Garin směrem k Máše a zamířil ke dveřím.

„Čekáme vás na snídani!“ křikla doktorka Paková.

„Já to nebyl!“ dolétlo k nim z koupelny, kde už hlučně syčela sprcha.

„Tak on pořád hází kameny po Achnatonovi?“ zeptal se Garin Šterna už na chodbě.

„No ano,“ přikývl ten. „Zaplaťpánbu zatím bez následků.“

„Mnojo…“ Garin se pleskl po stehně a zamířil k osmičce.

„To budou traumata z dětství,“ usoudila doktorka Paková.

„Spíš z puberty,“ upřesnil Štern.

„V tom s vámi nesouhlasím!“ odsekla Paková.

„Však já si tím taky nejsem jist…“

„Johnny Uranoff…“ pronesl zadumaně Garin. „Můj děda ho zbožňoval. Dral se na jeho koncerty, sbíral jeho desky…“

„Moje babička taky,“ zaškaredil se Štern. „Nelíbej mě v noci světlé, líbej mě za noci temné!“

„Nic zlého jsi neprovedla, jenom krevs mi pila, cos ty sama otrávila…“ pokračovala hned Máša.

„Proboha a odkud to znáte vy?“ zastavil se zaraženě Garin.

„Novoruská pop-kultura mi rozhodně není cizí. Retro z padesátých let si poslechnu ráda.“

„Tohle já neznám vůbec,“ usmála se Paková.

„To jste o nic nepřišla,“ vykročil dál šéflékař. „Je to nanejvýš povyražení pro davy…“

„Ale rock zpíval výborně,“ namítl Štern. „Rozhodně tedy ne hůř než Elvis…“

„Ne hůř snad…“

Poslední pacient seděl se zavřenýma očima v pokoji, na tatami vedle pohovky. Takhle to bylo během vizity každé ráno a všichni v Garinově svitě už si na to zvykli. A on si zvykl, že už s tím počítají.

„Ohajó gozaimasu, Šinzó-san!“ pronesl Garin.

Dobré jitro, pane doktore!“ odpověděl vstřícnou ruštinou jeho pacient, ale oči dál nechal zavřené.

„Zase jste špatně spal? Zase vás něco zneklidňuje?“ přešel Garin do angličtiny.

„To ano, spal jsem špatně. A zase mne něco zneklidnilo. Ale o tom bych si s vámi rád popovídal v soukromí.“

„Samozřejmě!“ klepl se Garin po koleni. „Hned po snídani se u mě stavte. Máša pro vás dojde.“

„Díky, pane doktore.“

„Co procedury? Jste spokojen?“

„Ale ano! Obzvlášť mi prospívají radonové koupele.“

„A zkoušel jste i borovicové?“

„Zatím ne.“

„Tak ty vám vřele doporučuju.“

„Díky, doktore!“

Venku na chodbě doktor vydal pár pokynů jak lékařským kolegům, tak ostatnímu personálu a pak je všechny nechal běžet.

Snídaně začala jako vždy v půl desáté a proběhla bez jakýchkoli excesů. Po snídani Garin přijal Angelu. Vstoupila po svých postarších hýždích do šéflékařovy ordinace, doplahočila se ke křeslu, stojícímu vedle Garinova psacího stolu, nadskočila a posadila se.

„Tak tedy,“ odtrhl doktor pohled od hologramu s jejím chorobopisem, který si zrovna prohlížel, „štěkající lidé, říkáte?“

„No ano, štěkající lidi,“ povzdechla si a přimhouřila světlezelené oči s decentně nalíčenými řasami. „Ale tohle moje hlavní trauma už přece dobře znáte.“

„Nesmysl! Ani jediný člověk na světě není s to přesně vyhodnotit svá ústřední traumata, věřte mým zkušenostem. Lidi nejsou bohové, madam. Jistě, tu a tam se to stane. Ale málokdy. Hlavní traumata pro nás až na výjimky zůstávají tajemstvím. Jako ukrytá v bouřkových mračnech podvědomí. Unterbewusstsein…7 Čistá nebeská báň vědomí nás nutí plést si je s jinými, méně destruktivními traumaty. Třeba s péřovými oblaky. Jenže bílá není vždy bílá – o černé ani nemluvě!“

„Jistě, ale já si přece pamatuju jen to, co si pamatovat můžu, to, co jsem prožila, a to už jsem vám snad všechno vypověděla, doktore.“

„Tak mi to vypovězte ještě jednou.“

„Ale proč, když už to všechno víte…“

„Čím víc o tom budete mluvit, tím víc prospějete svému zdraví. Berte to jako axiom.“

„Tak dobře…“ povzdechla si znovu, promnula úzké dlaně a tenké paže, ohebné jako liány, nechala klesnout na loketní opěrky křesla. „Umíte si představit, co je to internátní škola pro budoucí politiky?“

„To ano, to rozhodně umím. Sám jsem se jako student párkrát dostal do genového inkubátoru.“

„Dejme tomu, že je mi třeba jedenáct. A jsem v té internátní škole… Maloměšťáčci si obyčejně myslí, že politik je člověk, který se zcela přirozeně a samozřejmě pohybuje na veřejnosti, umí před ní působivě vystupovat, rychle a přesně formulovat či drze a chytře odrážet novinářské špílce. Jenže politika – to není divadlo pro masy, ale…“

„… rozhodování. A odpovědnost za vlastní rozhodnutí.“

„Přirozeně. Jenže máte-li dospět k nějakému rozhodnutí, musíte je hlavně vysedět.“

„Jako vejce!“

„Přesně tak! Proto nás od útlého věku učili věci vysedět. Hlavně kvůli tomu jsme dostali tak neobvyklou fyzickou podobu. Však jsem si s ní taky užila své. To nás třeba vzali do města na procházku – a kluci kolem se nám pošklebují: Tak co, prdelky, kdy z vás budou prdele? Tenkrát nám nikdo neříkal PB, political beings.“

„To se přece děje i přímo ve škole, že se vám někdo pošklebuje. Třeba mně nadávali Gařín-Tatařín – přestože jsem rodilý Rus.“

Gařín-Tatařín…“ opakovala po něm rusky. „Jak dojemné! Já si svůj pohár sirotčí hořkosti do dna užila hlavně na internetu. Z depresí mě dokázalo dostat jedině studium. Měli jsme skvělé kantory, kteří nás na příští život připravovali s opravdovým zaujetím. Pořád jsme se jen učili a učili. To vyučování bylo nepřetržité, ale ne jednotvárné. Pan ředitel byl osobnost vyloženě kreativní. Proto nám bytostnou usazenost imputovali vskutku tvůrčím způsobem. Biologii jsme studovali v lese, latinu a matematiku na břehu našeho jezera a třeba učebnou římského práva se stalo naše antické muzeum. Hodně se nám toho dovolovalo. I když tu a tam, někdy dokonce veřejně, nám seřezali i náš hlavní pracovní nástroj – zadek. To jinak nejde! Byli jsme však svobodnější než obyčejní školáci. Připravovali nás tam na dlouhý a odpovědný život ve prospěch celé společnosti. Ve vyšších třídách už nám přednášeli vysokoškolští profesoři. Třeba na světovou literaturu jsme měli úžasného pedagoga, profesora Goldenbrusta, což byl zapálený knihomol s fenomenální pamětí a zároveň skutečný novátor a pravý fanatik svého životního poslání. Když nám třeba jednou chtěl přiblížit dětství Gargantuovo, pro ilustraci pro nás uspořádal velkolepou performanci: Do školy přivezl řeznický bourací stůl s celým pečeným prasetem a k tomu si přivedl i neuvěřitelně tlustou ženskou, které říkal nevěsta; pak se sám svlékl, vzal nádobu s rozpuštěným sádlem, nevěstu jím polil, pak se rozplakal, začal dupat a k tomu volat maminku…“

„K věci, Angelo, k věci!“ zabubnoval Garin do stolu masivními prsty.

„Ach ano, jistě. Promiňte, trochu jsem odbočila… Stalo se to při hodině sociální orientace. Najednou se mi chtělo strašně na záchod, tak jsem se jako obvykle dovolila a šla. Jak víte, záchod jsme měli společný, protože my PB před sebou nemáme co skrývat a čuráme zadkem. Když už jsem se ale k tomu záchodu blížila, najednou jsem z tělocvičny zaslechla takové zvláštní zvuky. No a jak víte, zvědavost je jedním z mých nejtypičtějších rysů…“

„Což je skvělé!“

„Tak jsem do těch pootevřených dveří vstoupila. Tělocvična byla prázdná. Ty podivné zvuky zaznívaly ze sousedního skladu sportovního nářadí. Rozeznala jsem hlas našeho zástupce ředitele, což byl drsný a přísný muž, a jednoho z nás, Nicolase. Zástupce ředitele s ním dělal něco, co si Nicolas nepřál. Zástupce jako by mu vydával úsečné povely – tak! tak! tak! – a on fňukal ne! ne! ne! A nejpodivuhodnější na tom všem bylo, že někde blizoučko štěkal pes, někde přímo pod okny, a to přesně v rytmu onoho taktaktak. Hafhafhaf, taktaktak, hafhafhaf, taktaktak – jako kulomet. Opatrně jsem přistoupila až ke dveřím, nakoukla klíčovou dírkou dovnitř a tam uviděla… uviděla jsem… jak… jak… ten zástupce ředitele…“

Angela se najednou drobně roztřásla, a to v takové frekvenci, že se obrys jejího okrouhlého těla rozmazal. Jen ruce se zaťaly do loketních opěrek a zůstávaly zcela bez pohybu.

Chviličku.
Načítá se.
  • Vladimir Sorokin

    (7. srpna 1955, osada Bykovo, Moskevská oblast, SSSR) je ruský spisovatel, scenárista a dramatik, jeden z hlavních představitelů konceptualismu v ruské literatuře. Zformovalo ho prostředí výtvarných umělců a spisovatelů moskevského undergroundu 80. let. V roce 1985 vyšla jeho první kniha nazvaná Fronta. Stal se ...
    Profil

Souvisí

  • 04_vychazi
    Právě vychází
    Marian Palla

    Smrad škvařeného fousu

    večer vyndám zuby
    zalezu pod peřinu
    a budu vzpomínat na stéblo
    které jsem strkal kamarádovi
    do zadku

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 4/2022
  • Právě vychází
    Michal Adler

    Povídky a příběhy

    A najednou to zas ucítil. Jako zamlada. Jako by dostal ránu elektrickým proudem, v celém těle ho zabrnělo. Pozdrav ze zdánlivě zapomenutých časů, a přece tak známý.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 19/2021
  • OLYMPUS DIGITAL CAMERA
    Právě vychází
    Irena Dousková

    Konec dobrý

    Bobule už mají barvu plamenů. Vypadnout z domova, to každopádně. Pracovat. Účastnit se dění. Potkávat lidi, potkat ty pravý. Anebo číst, psát, sbírat materiál. Soustředit se. Chodit na němčinu. Něco našetřit. Zbavit se strachu. Ze sebe a ze samoty. Dává to smysl. Všechno teď dává smysl.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 18/2021
  • 03_vychazi
    Právě vychází
    Dominik Bárt, František Hruška

    Spodoby / Převážná doba

    Na obloze je vidět jasný kůň.
    A to není dobré.
    A hejna ptáků,
    která teď vylétají,
    to nezvládnou,
    protože jsou křehká.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 16/2021
  • Právě vychází
    Alena Sabuchová

    Šeptuchy

    Tak se šeptuchou po více než padesátileté praxi paní M. stal její synovec. Neměl rád, když ho nazývali šeptuchou, snažil se být jenom tím, který léčil. Dělal i kostelníka.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 15/2021