Z kresby Eduardse Brencēnse shlížel Ķencis, postava z románu Časy zeměměřičů. Měl smutně svěšené rty a v pravé ruce pevně svíral ovčí kůži. Ķencisův pohled byl vcelku žalostný, zato však Alexandr Fadějev, generální tajemník Svazu spisovatelů SSSR a laureát Stalinovy ceny, nedokázal potlačit úsměv nadšení.

„Úchvatné!“ Fadějev znovu chytil Sašu za loket. „Ten charakter! Ta umělecká ostrost! Cítím v tom cosi hluboce gogolského.“

„Inu, Časy zeměměřičů jsou pro nás Lotyše tím, čím je pro Rusy Revizor,“ řekl Saša. „U Gogola přijde revizor a odhalují se charaktery všech postav – u bratrů Kaudzīteových se objeví revizor a všechno obrátí vzhůru nohama.“

„Úžasné!“ Fadějev se opět rozzářil před obrazem Kārlise Hūnse Procházka. „Vysoká, mimořádně vysoká kultura! A mnozí z nich studovali na Petrohradské akademii umění! V hrdinném Leningradu! A víte, Alexandře Janoviči, na začátku, když jsme plánovali Desetiletku lotyšské literatury v Moskvě, namítali někteří kolegové ze sekretariátu tak trochu, že bychom se měli zaměřit na literaturu, a proč prý se starat o velkou výstavu lotyšského umění zrovna tady, v Ústředním domě literátů…“

„Pro nás je výtvarné umění s písemnictvím úzce spjato,“ namítl Saša.

„Vida, vida…“ pokračoval Fadějev vesele. „Jak může člověk poslouchat Rainisovu poezii, když nevidí… Jen se podívejte na Tilbergsova Rainise. Ta postava! Ta ušlechtilost! Brzy se budu muset vrátit na přípitek, ale chtěl jsem se potěšit s takovými mistrovskými díly… Ale proč pořád povídám jen o umělcích… Vy jste taky pašák, Sašo, mohu-li vám tak říkat… Když jsem začal číst vaše Uhlí, pomyslel jsem si: Co jen ten chudák básní o uhlí… Ale pak jsem sám vzplanul! Vy, Sašo, dokážete oživit prosté věci!“

„Takto píšu už dlouho,“ podotkl Saša. „Věci, předměty, stromy a stroje vnímám jako živé. Někteří lidé si myslí, že tak píšu až po válce, za sovětské éry. Ale dělám to už dlouho. Například o pouliční dlažbě jsem psal jak ve třicátém prvním, tak nyní ve čtyřicátém šestém.“

„To je hezké,“ řekl Fadějev. „Určitě byste měl někdy uspořádat speciální autorský večer také u nás v Moskvě… Jak jste na tom s časem? Podaří se vám utrhnout?“

„Práce je až nad hlavu,“ řekl Saša. „Vedu kulturní rubriku našeho stranického deníku Boj a také se v Akademii věd věnuji literární vědě… Ale rád o autorském čtení popřemýšlím… Už jen proto, že Moskva je městem mého dětství a mládí.“

„Opravdu?“ vykřikl Fadějev radostně. „Kdypak to bylo?“

„Někdy od jedenáctého dvanáctého roku… Žije tam můj příbuzný… Z otcovy strany. Přijel jsem na návštěvu, chodil do divadel… A v osmnáctém jsem necelý rok studoval na Moskevské univerzitě.“

„Sašo, pak byste rozhodně měl přijet! Musíme posílit naše vazby s novými sovětskými republikami…“ byl k nezastavení Fadějev. „Takže domluveno.“

Samuil Maršak, zběžně si prohlížející díla lotyšských umělců, se k nim blížil rychlými kroky.

„Kde vězíš, Alexandře Alexandroviči?“ zavolal Maršak na Fadějeva kousek od něj. „Už bez tebe proběhly dva přípitky! Poslali mě, abych tě našel.“

„Ať ještě chvíli vydrží!“ zasmál se Fadějev. „Ať si lotyšští soudruzi připijí sami! Sám vidíš, že tu hovořím s význačným lotyšským básníkem.“

„Vidím, vidím!” zvolal Maršak. „Kdopak by neznal soudruha Čakse! Je nejen básníkem… Účastnil se také velké konference v Moskvě.“

„Kdy? Kde?“ trhl sebou Fadějev. „Jak to, že jsem se o tom nedoslechl?“

„To bude asi tím, Alexandře Alexandroviči, že sedíš na deseti konferencích a kongresech najednou,“ ušklíbl se Maršak. „Kdežto já jen na několika… Tudíž si pamatuju i referát našeho přítele soudruha Čakse Maxim Gorkij a lotyšská literatura… Tuze zajímavý a důkladný… Koncem března, kdy se konala konference k osmdesátému výročí Gorkého narození.“

„Ale vždyť tam jsem byl!“ zvolal Fadějev. „První den, na zahájení konference!“

„Já ale přednášel až poslední den,“ doplnil Saša.

„Takže jsem zůstal úplně a naprosto pozadu,“ zasmál se Fadějev a s pohledem na Sašu pokračoval: „Vy jste, Sašo, skutečný encyklopedista! Nemalujete snad také?“

„Ne, to zas ne,“ odpověděl Saša. „Ale píšu i recenze – o umění, filmu a divadle.“

„Aha, divadlo,“ pronesl Fadějev jaksi podivně. „Opravdu si už budu muset jít připít… s lotyšskými soudruhy… Nenechte nás dlouho čekat, vy dva!“

Jakmile jim Fadějev zmizel z dohledu, Maršak se ironicky zasmál:

„Víte, soudruhu… Řekněte, jak se jmenujete po otci?“

„Janovič,“ prohodil Saša.

„Čili… Alexandře Janoviči…“ pokračoval Maršak, „nevědomky jste Fadějevovi šlápl na kuří oko…“

„Jak to?“ vyhrkl Saša.

„Tím divadlem…“ Maršak to řekl pomalu, jako by to chtěl co nejvíce protáhnout. „Divadelní kritika se v tuto chvíli podobá kotlu lokomotivy, v němž tlak už dávno dosáhl přípustnou mez. A nevím, jestli Fadějev bude schopen rozumně zacházet s ventily, anebo ten kotel vyhodí do vzduchu…“

„Ale kdo do toho kotle tolik přikládá?“ nevydržel to Saša.

„To nevím, Alexandře Janoviči,“ povzdechl si Maršak. „Mým živlem je dětská literatura, a to je to nejkrásnější, čím jsem se kdy zabýval… Doporučuju vám také psát pro děti. Pro každého spisovatele je to nevýslovné potěšení! Mimochodem, kde pracujete, Alexandře Janoviči?“

„V našich stranických novinách Boj, v kulturní rubrice,“ řekl Saša.

„Pak znáte skutečný svět,“ pokračoval Maršak. „A k té dětské literatuře… Píše-li člověk o boji třeba mezi mravencem a kobylkou, musí mít vždy na paměti, že hned vedle stojí nějaké větší zvíře, kupříkladu kočka. A kočka dokáže ten boj zastavit jediným máchnutím tlapky… Anebo ty zápolící chudáky proti sobě poštvat. Když se ale obrátíme k divadlu… Jen se podívejte, Alexandře Janoviči, co se děje ve světě… Nebo přímo tady… Proč byl zlikvidován Židovský antifašistický výbor, který se nesmírně zasloužil o náš společný boj proti německým fašistickým okupantům? Proč na začátku roku zemřel za velmi podivných okolností jeden z nejúžasnějších sovětských divadelníků, které jsem znal, Solomon Michoels? Mimochodem, to on stál v čele Židovského antifašistického výboru! Možná se mýlím, ale… Myslím, že celá ta kampaň, která se chystá proti divadelním kritikům, má hlubší kořeny… Alexandře Janoviči, určitě pište pro děti! Budete šťastný muž!“

„Ale já už pro ně píšu!“

„Skvěle!“ nadšeně vykřikl Maršak. „Pak toho máme stále hodně co probrat… Pojďme za ostatními lotyšskými soudruhy a konečně se napijme!“

Saša s Maršakem se mlčky vydali do restaurace Ústředního domu literátů, kde slavili spisovatelé, účastníci otevření Desetiletky lotyšské literatury. Ten den – 22. prosinec 1948 – proběhl vesele a báječně, ale celé Sašovo tělo zaplavovala čím dál víc temná a rostoucí úzkost. Co tím vším Maršak myslel? Měl by přestat psát divadelní recenze? O nekonečných bojích mezi moskevskými spisovateli toho už slyšel hodně, ale… Mnoho divadelních kritiků, herců a režisérů byli samozřejmě Židé – talentovaní lidé! A kdyby se teď strana chystala proti nim vystoupit… Pak se prostě zbláznili! Fadějev… Znělo to, jako by se Fadějev do této strašlivé hry zapletl… A ty, divadelní kritiku Aleksandrsi Čaksi, na čí straně hraješ?

* * *

 

„Ty někam jdeš?“ zeptala se tiše Emīlija, když si všimla, že si Saša na chodbě vleklými, jakoby zpomalenými pohyby leští boty.

„Na nic se mě neptej,“ procedil Saša skrz zuby a Emīlija mlčky odešla do kuchyně.

Boty byly v pořádku a Saša naposledy vstoupil do pokoje, aby se podíval do zrcadla. Sakra, už se zase potí, ne, pot z něj přímo leje! Saša vmžiku vytáhl kapesník a otřel si obličej, čelo i zátylek.

Zničehonic ztuhl. Do které kapsy strčil ten lístek?! Nevypadl mu náhodou, když vyndával kapesník? Horečnatě si prošacoval všechny kapsy – hřeben, pero, klíče… Díkybohu lístek našel v náprsní kapse. Znovu ho vzal do ruky, otevřel ho, jako by se bál, že text na něm náhle zmizel. Ne, je to v pořádku, je to stejný šedavý linkovaný papír a text psaný tužkou.

Saša se podíval do kalendáře – 28. února 1949. Bůhvíproč v něm vyvstalo zvláštní nutkání podívat se, jestli i letos bude 29. únor. Ne, podívá se, až se vrátí domů. A co když se nevrátí?!

Saša se roztřásl. Copak už opravdu blázní?

Ještě jednou se přesvědčil, že je lístek na svém místě, a pak vyšel na chodbu a začal se oblékat. Zdálo se mu, že Emīlija přišla za otcem a něco mu vzrušeně říká. Něco o něm?! Jen ať nevyjde na chodbu otec, Saša teď nechce nikoho vidět.

Vydal se chvatně do centra. Ostrý vítr zachvátil celou jeho postavu, ale on chlad necítil. Tvář měl v jednom ohni. Jestlipak bude v divadle horko? Zatraceně, vzal si vůbec kapesník navíc?! Ale na návrat už nebyl čas.

S hlavou zabořenou do černého perziánového pláště a s vysoko vytaženým límcem se blížil k Činohernímu divadlu.

Lidé už se scházeli, dokonce spěchali, i když podle hodin zbývala nejméně čtvrthodina času. Kdosi ho vzal za loket. Saša se rychle otočil.

„Ahoj, to jsme dopadli, co?“ pozdravil ho Juris Pabērzs. „Posadíme se vedle sebe, ano?“

„Ovšem,“ odpověděl Saša krátce.

„Můžeme se navzájem podpírat,“ pokračoval Pabērzs, „kdyby jeden z nás padal ze židle…“

Soudě podle výrazu obličeje se pokoušel o žert, ale Saša na něj upřel tak planoucí zrak, že okamžitě zmlkl.

Oba si v šatně mlčky odložili. Saša se snažil nerozhlížet se kolem sebe, aby nepřitáhl pozornost přátel a známých. Ale bylo to zbytečné, nikdo si jich nevšímal.

Když Saša vstoupil do sálu a rozhlédl se po volném místě, narazil očima bezděčně na Jānise Sudrabkalnse, který se neklidně vrtěl na svém sedadle v šesté řadě. Sudrabkalns Sašu uviděl a jako by jím projel proud; bleskově otočil hlavu na opačnou stranu, jako kdyby se tam už už mělo stát něco důležitého.

Saša se snažil nemyslet na to, co začne za deset minut, ale překotné, rychlé myšlenky se draly na povrch jako odporní červi – co má s touhle zatracenou věcí společného?! Copak je Žid, jsou snad jeho příbuzní Židé? Pohanil nějaké velké klasické dílo sovětské literatury?! Zdálo se, že v jeho hlavě spolu soupeří dvě mysli: Jedna už potisící vyvozuje, že je zbytečné hledat smysl a logiku tam, kde nejsou, zatímco druhá se vzpěčuje – ne, tohle musí přestat, a to okamžitě!

„Jestlipak to už brzy začne?“ zeptal se tiše Saša.

„Nejspíš čekáme na Lācise a Kalnbērziņše,“ odpověděl Pabērzs stejně tiše.

Vzápětí se však u mikrofonu objevil Jānis Avotiņš, tajemník rižského městského výboru strany, který fantastickým způsobem proplouval nejrůznějšími funkcemi v Sovětském svazu a živ a zdráv trávil dny středního věku v Rize.

Poté co byla schůze zahájena a velká skupina v čele s Kalnbērziņšem, Kirhenšteinsem a Lācisem zaujala svá místa v předsednictvu, dostal slovo Arvīds Pelše.

„Celá sovětská společnost s velkým rozhořčením a hněvem odsoudila podvratnou činnost skupiny protivlasteneckých divadelních kritiků, odhalenou v úvodnících deníků Pravda a Kultura i žizň. Proti všemu novému a pokrokovému v sovětském dramatu a literatuře vystupovala antipatriotická skupina kosmopolitů bez vlasti Juzovského, Gurviče, Altmana, Cholodova, Borščagovského, Bojadžijeva a dalších, kteří se otrocky klaněli dekadentní buržoazní kultuře Západu…“

Saša už ze zvyku hledal kapesník, ale tvář měl jakoby vysušenou, pálila jako oheň. Co se to s ním děje?! Má horečku?

Pabērzs mu bezděčně, ale pevně stiskl ruku. Ano, teď už to přijde!

„Náš tisk se stal tribunou nohsledů těchto Juzovských a Gurvičů – Kacse, Čakse, Brikšķise, Pabērzse a dalších, kteří stejně jako jejich šéfové zaujímali protivlastenecké postoje,“ pokračoval Pelše. „Četné recenze divadelního kritika Aleksandrse Čakse jsou formalistického rázu, autor se do nich snaží vnášet menševické teorie a očerňovat díla některých sovětských dramatiků…“

Ostré bodání v zátylku zrychlilo a náhle přešlo v trvalou nesnesitelnou bolest s dutým duněním zvonu. Saša se křečovitě chytil židle, jako by se celé divadlo rozkymácelo a chystalo se spadnout z okraje útesu. Konečně se objevil pot a Saša téměř s úlevou vytáhl kapesník.

„Myslet si, že Čaks nezná pravidla logiky, by bylo naivní. Určitá logika v tom samozřejmě je, a sice politická logika menševiků. Jak vidno, Čaks je upjatý a skoupý a často zcela nespravedlivě hodnotí skutečně dobré hry a inscenace, zato když doporučuje slabé, podřadné hry, zpívá jako slavík…“

Saša nemohl dál poslouchat. Pelše je jezuita! Když už mu nemůže přišít židovský původ, pak alespoň na jeviště vynese jeho Achillovu patu – že je menševik! A to jen proto, že to uvedl v dotazníku Svazu spisovatelů… Co to je – pět měsíců u sociálních demokratů… Přitom mnoho lidí u nich bylo celé roky! Proč je vinen právě on?!

Pabērzs šťouchl do Saši. Mají se ohradit, co?! Ne, všichni Pelšemu tleskali. Musí to dělat, všichni se dívají. Saša téměř bez hlesu pohnul rukama.

Jako v polospánku propásl nevýrazného čekistu Kārlise Tolmadževse, ale ztuhl, když začal mluvit Ignats Muižnieks. K čertu s ním, s tím patolízalem. Vždyť ještě před měsícem chválil Čaksovu poezii v časopise Prapor!

„Kritik Čaks systematicky vnášel do svých divadelních recenzí názory buržoazního estetismu a snobismu,“ dštil Muižnieks. „Jeho přístup k umění je hluboce pochybený a jeho kritické texty jsou protkány kosmopolitismem…“

„Sašo, je ti zima?“ zašeptal Pabērzs. „Celý se třeseš!“

„Není… To nic…“ pronesl Saša vyčerpaně.

Snažil se zhluboka dýchat, aby zastavil nesnesitelnou bolest v temeni, ale marně. Měl pocit, že se mu na prsou usadila můra. Musí se sebrat. Brzo bude muset promluvit! Znovu promnul papírek v náprsní kapse. Vše je v pořádku, lístek čeká, až ho vyndá ven.

Vtom ohlásili Smilģise. Saša se snažil neposlouchat, tak nepřirozeně a podivně zněla Smilģisova slova, čtená z velkého bílého listu. Sotva že vnímal také tichý příspěvek Kārlise Ozoliņše. Věděl to, co nikdo jiný: Je to jen nudné a groteskní divadlo, a čím dřív ho zahrajeme a zapomeneme, tím líp… Ano, to byla Ozoliņšova slova, která řekl jen Sašovi… Včera v redakci.

Zničehonic byl opět zbrocený potem. Po Ozoliņšovi už ho určitě vyvolají! Možná že vůbec nebude smět číst z listu. Musí si to ještě zopakovat!

Horečně vytáhl z náprsní kapsy papír a začal ho znovu číst:

Budu stručný a jasný. Příkrou kritiku, které se mi dostalo za mé divadelní recenze, považuji za oprávněnou. V mnoha svých úsudcích jsem se mýlil. Budu se striktně držet všech výtek a pokračovat v sebekritice. Slibuji, že ve svých názorech zaujmu pevný stranicko-bolševický postoj. Budu se snažit s ještě větším zápalem včlenit se do našeho rozkvétajícího sovětského života a studovat zásady marxismu-leninismu.

Ne, předvolali vedoucího Činoherního divadla Rihardse Zandersonse… A nakonec Anna Brodeleová! Ta nula! Dokonce i Grigulis přiznal, že její hry jsou tak mizerné, že se s nimi nedá nic nadělat! A nyní se mu mstí za Učitele Straumeho, kterého jí Saša tak tvrdě zkritizoval…

V uších mu nesnesitelně zvonilo a on se znovu snažil zhluboka se nadechnout, aby zastavil to řezavé stoupající dunění, jen aby nepropásl okamžik, kdy bude muset vystoupit na pódium.

Ohlásili Andreje Jefremova z ruské činohry… Cože, ten je poslední?! Proč ho ten mizera Muižnieks požádal o slovo? Měl si připravit sebezničující projev?! Co se s ním, se Sašou, stane? Možná že už je po všem. Ale Saša mohl, ano, on mohl nahlédnout do budoucnosti! Co se stane se Sašou za rok?

Horko bylo čím dál větší, hlediště divadla oněmělo a zazářilo zelenými vibracemi. Za okamžik se otevře hvězdná brána a on prozře…

Před očima se mu rozprostřela černá prázdnota. Opravdu už nic nebude?! Ne, něco se rozsvítilo… Je to nebe, nebo peklo? Velký vroucí kotel s červenou tekutinou uvnitř… Co to v ní plave?! Saša byl malý zvídavý chlapec a jeho hlava sotva sahala přes okraj kotle. Všude kolem byli kuchaři v bílých čepicích a usmívali se. Byl to skutečně Pelše, kdo malého Sašu pobízel, aby si namočil prsty do hustého červeného vývaru? Chlapce však zajímalo něco jiného. Uprostřed hrnce se hýbalo, ne, pulzovalo lidské srdce, kuchaři jím otáčeli, šťouchali do něj a občas jej přelili červeným vývarem. Nejspíš Muižnieks v bílých rukavicích popadl velkou podlouhlou naběračku a nabral jí živé, pulzující srdce. Saša k němu bezděky natáhl ruku – jen tak, aby zkusil, jestli je opravdu živé. Náhle u jeho ucha zazněl hlas mrtvé matky: „Sašo! V čem si to máčíš prsty?!“