„Tuhle si ani ta kuna nevzala,“ říká máma. Ukazuje na bachratou slepici, která se rozvážně přesouvá ke kbelíku s krmením. Stojíme pod starými stromy a chystáme zrní do kurníku. „Jak to, že ji kuna nechtěla?“ ptám se. „No, jak nám kuna potrhala ty slepice, tak tahle jediná přežila, protože je tak stará, že ji ta mrcha nechala být.“ „A kolik jí vlastně je?“ divím se, protože slepice se v průměru dožijí čtyř roků. Máma se zastaví a vzpomíná: „Já už ani nevím. Nejspíš kolem sedmi let.“ Už jsem si zvykl, že rodiče nechávají zvířata dožít, vedou víceméně domov důchodců pro slepice, kozy, kočky, ovce, o téměř dvacetileté činčile ani nemluvě. Některé slepice snášejí, i starší kozy dokáží spásat trávu kolem záhonů s mrkvemi a rajčaty. Nad bylinkovou zahradou se sklání vrby, které nejspíš odumírají, ale nikdo jim nebere jejich místo.

Později čtu o tom, co se děje v globální zahradě světa. Suezský průplav zablokovala loď, jejíž kapitán si krátil čekání na průjezd tím, že transportérem kreslil obrys ve tvaru penisu. Uvízlá loď odkryla křehkost dopravního systému: Na proplutí čekalo téměř čtyři sta lodí, každý den prodlevy způsobil ve světovém obchodu ztrátu devíti miliard dolarů, na palubě lodí hladovělo 130 tisíc rumunských ovcí. Převoz potravy, zvířat a zboží z jednoho koutu planety do jiného je komplikovaný, předražený a nejistý byznys. Jenže co s tím zmůže člověk z malé země uprostřed Evropy, někde mezi Maďarskem a Drážďany, mezi vrbami a slepicemi?

Nakupovat lokální a bio potraviny na trzích není zrovna nejlevnější, u každého produktu zjišťovat jeho „ekologickou stopu“, na to aby si člověk vzal dovolenou. Podle nejrůznějších tabulek čeká českou společnost ještě pořádný kus cesty k „zodpovědnému spotřebitelství“. Jenže výzkumy některých českých sociologů, například Petra Jehličky a Tomáše Kosteleckého, ukazují, že český přístup ke krajině může být naopak příkladem pro západní Evropu. V Česku stále přetrvává silná tradice soběstačnosti v produkci surovin. Desítky procent obyvatel pečují o zahradu, remízky, sady, záhonky, mnoho lidí chová drůbež, králíky, ovce. Z pohledu západní Evropy je takové zahradničení mnohdy vnímáno jako důsledek špatného zásobování, nekvalitní infrastruktury a podobných nedostatků – prostě zaostalý východ Evropy.

Ve skutečnosti se jedná o pozoruhodnou výpomoc životnímu prostředí: Díky zahradničení si lidé nemusí kupovat veškeré potraviny v regálech, kde jsou nastrkaná rajčata odněkud ze Španělska, doma se jim nekupí tolik bordelu, protože okurky ze zahrady nemusí dolovat z obalů, a plody ze zahrad navíc často kolují mezi lidmi v podobě darovaného jídla, takže zahrádkáři zásobují i další domácnosti. Zmíněný Petr Jehlička zdůrazňuje, že zahrádkářská tradice je udržitelným způsobem, jak soužít s přírodou, ještě z jednoho důvodu: Není motivována výčitkami svědomí, ale radostí. Radostí z péče o byliny, jabloně, řádky brambor, radostí z darovaných třešní.

Někde v Suezu hýkají zadrhnuté transportéry a hýkají tam ovce na jejich palubách. V Posázaví se přede mnou kolébá ochmýřený koráb, přestárlá slepice mezi mladšími sestrami, kolem stonků, na kterých brzy vyrazí rajčata a papriky. Zahradničení bývá snižováno jako rezignace na skutečné problémy světa, jako vnitřní exil, útěk od politických otázek. Možná by ale nejrůznější teorie globalizace a světových sítí potřebovaly prorůst zahradnickou praxí.