2020_18_05_rajchman
Pavel Rajchman

tlacháme o pěstování královských lilií; o poezii nemluvíme, mohla by nás zabít

Noc světle mořská, zahnívající.
Vnímám ji a rozumím. Na zítřek předvídám
noc kávovou, svou vůní vyvolávající chtivost.

Beletrie – Poezie
Z čísla 18/2020

Vraždy, něha

nadaný smutkem
nasávám dechy
konečných výdechů
z úst obyvatel města Aleppo
ve skutečnosti
je líbám na rty

Vánoce se plíží v automobilech
letadlech vlacích
plazí se i ojíněnou trávou

Santa Klaus podřezává Mikuláše
velkou stříbrnou hvězdou
nedospělý čert poskakuje
a raduje se z kráčejících vloček

červánky v regále
– za maskami tváří
v průhledných obalech –
jsou k nenahmatání
náhradní příležitost
něžně se dotýkat
studených věcí

v hlavě úsměv maminky
mezi zuby rozdrtí
sebemenší příznak trudomyslnosti

– roztřesené tučné zakulacené břicho otce:
těžítko na zpěv –

to na krku není lebka
ale balón s myšlenkami psů

prohlížím si noční sen
před očima mi zkameněl
žena ho otesává ňadry
do podoby mateřství
reálně si přeje
abych umřel
i pak budou spermie
ještě hbité

život vzniká i bez lásky
to víme

tak proto

 

Ježíš

Leží v regále mezi konzervami s anděly,
koupěchtivá zírá na jeho
orosené chloupky.

Andělé, marinovaní v nevinnosti,
marně pokoušejí se umřít.
On zvětšuje se k užitku prázdna.

Žena zrůžoví,
přivře oči
a smyslnými rty
nahmatá jeho bradavku.

Krást ne. Osahávat zboží
se může do aleluja.

Jak ale tělo vložit
do pojízdného košíku,

a

neublížit (své) duši?

Bože můj, kudy vede
cesta k pokladnám?

 

Hypermarket

Ke krychli připochoduji ve stroji. Vkročím dovnitř
a přesednu do pojízdného koše. Jezdím mezi klecemi.
Uspokojivě to tu voní. Fialky nebo už léto, spíš podpaží
anebo rozkroky. Zkoumám dokonale vyhlazené
a UV lampou opálené kůže. Jedno tělo požádám,
ať se ohne, druhému jazykem polaskám rty.
Třetímu ukážu ochlupení. Čtvrté mě okouzlí, uhrane,
nemohu si ho dovolit, nemám tolik peněz.
Mám ale ďábelské myšlenky. Pokusím se tělo
zachránit budoucnosti, ale chytnou mě, znásilní
a zavřou do klece. Neustále po tom těle toužím.
Chystám se uprchnout, prozatím jen z hlavy.

 

* * *

Sedím v zahradní restauraci. Pozoruji kaštan
vyrůstající z okapu. Lidé si povídají, ale já rozumím
jen šumu toho dítěte stromu. Kdesi blízko hučí vody.
Pro jistotu si nasazuji brýle proti vlnám a pročítám
si jídelní lístek, pozvolna se proměňující v hladinu.
Z kaštanu se odpoutává list: záchranný člun.
Jenom dech štamgasta ho může nafouknout.

 

Za Marií

Slunce už na vrcholcích borovic. Kolo z dětství
netrpělivě ržá. Vstanu z postele, jdu do koupelny
a strhnu na sebe třpytící se kapky. Osuším se
hrstmi čajových lístků, obléknu se do tří barev:
bílé, kouřové a medové. Vyjdu na balkón a odvážu bicykl.
Radostně vystřelí k obloze, řídítky se dotkne mraků
a zřítí se zpět do teď. Vyskočím do sedla a jedu za Marií.
Čeká mě na zahradě s hlávkovým salátem v rukách.
Vejdeme spolu do domu, v kuchyni přede mnou poklekne
a obejme mě v kolenou, usmívá se, rozepne mi opasek
a zeptá se, mohu? Pak odpočíváme pod pergolou
se střapci hroznů nad hlavami, snídáme míchaná
vajíčka s cibulkou, popíjíme čaj, tlacháme o pěstování
královských lilií; o poezii nemluvíme, mohla by nás zabít.

 

* * *

Tma málo temná. Noc bez meteoritů. Hladíš mě
po noze, laskáš až k břichu. Dlaň stoupá po hrudníku
ke krku. Trochu mě přiškrtíš. Políbíš na jazyk.
Dlaň sjíždí zpět přes bradavku až k ochablému údu.
Jemně ho prsty obemkneš a usmíváš se
jako matka na své usínající dítě.

 

Deset měsíců na Zemi

Matyášovi

Pevně držím jeho křehké tělo v náruči,
stromy se na něho potajmu usmívají.
Drobnými prsty osahává mladé listy dubu,
očichává je jako zvíře, ochutnává
bezzubými ústy. Pevně držím jeho
hebké tělíčko, chodím s ním od stromu
ke stromu a vysvětluju mu všechno,
co se na něho podívá. Nemá čas
plakat ani se smát, tak je zvědavý
na tenhle nový život; poponášen
pyšným, stárnoucím mužem,
tak si jistým svou věčnou silou.

 

* * *

Noc světle mořská, zahnívající.
Vnímám ji a rozumím. Na zítřek předvídám
noc kávovou, svou vůní vyvolávající chtivost.
Pozítří už barva noci nebude svůdná, citliví se
o ni již neporaní. Pak už nebudu váhat,
do temnoty skočím po hlavě
s očima rozsvícenýma jako dvě
potápějící se lodě. Prozkoumám
dno a vrátím se, přísahám.

Chviličku.
Načítá se.
  • Pavel Rajchman

    (1958, Most) téměř celý život pracuje na železnici. V současnosti je technikem a strojvůdcem měřicí drezíny, s kterou vyhodnocuje technický stav všech lokálních tratí v republice. Jeho texty jsou zastoupeny v almanaších Sametová čítanka (Melantrich, ...
    Profil

Souvisí