26. 7. mi napsal Pavel Řehořík z nakladatelství Větrné mlýny. Připravují k vydání antologii sestavenou z textů téměř dvou set básnířek. Rádi by zařadili můj text, který je v náhledu. Datum je důležité. I slovo připravujeme. Ne že bych o antologii předtím neslyšela ani slovo. Dostala jsem totiž o pár dnů dříve hromadný mail, výzvu, abych se stala spoluvydavatelkou a přispěla na její vydání prostřednictvím Hithitu. Ale já se většinou vyhýbám večerům ženské poezie, speciálním číslům časopisů věnovaným ženské poezii, a tím pádem také výborům ženské poezie, takže mě nenapadlo, že mám být její součástí i jinak.
Rádi by zařadili můj text do antologie, kterou připravují. Text, který jsem napsala v šestnácti letech, vyšel asi o dva roky později v první sbírce a se kterým bych se zrovna nechtěla prezentovat vedle básní tolika dalších autorek. Ale chápu, že když ho jednou vydám, musím počítat s jeho dalším životem a třeba je to v nějakém smysluplném kontextu. Dotázala jsem se tedy, proč byl vybrán zrovna tento. Klíč je subjektivní, texty vybrala editorka podle toho, co se jí dotklo, zněla odpověď.

Tím konverzace skončila. Ostatně probíhala někde mezi nedělní návštěvou u rodičů a řešením rodinné krize. Když jsem se k ní po dvou dnech vrátila, měla jsem v poště pozvánku na křest knihy, o které mi bylo řečeno, že se připravuje. A přiznám se, že mě to rozčílilo. Dost špičatě jsem konstatovala, že o svolení zřejmě tak docela nejde, když už je hotovo. Ale protože jsem kvůli zmíněné rodinné krizi neměla čas, náladu ani energii věc sama řešit, jen jsem popuzeně knize popřála hodně štěstí a prorokovala, že to nebude mít lehké.

A žralo mě to. Že budu mít text, který nechci, v knize, která je mi proti srsti zaměřením, způsobem výběru, názvem… a že s tím pravděpodobně nic nenadělám.

O knize toho ani teď moc nevím, jak bych mohla. Vím od nakladatele, že editorka vybírala texty podle osobních preferencí. Přečetla jsem si, že nejde o gender, přitom na obálce stojí antologie českých básnířek. Znám název knihy a viděla jsem obálku. A to je pro mě taky kámen úrazu.
Použít v názvu antologie ženské poezie oslovení ženy přechýleným jménem notoricky známého básníka muže je jako napsat studii o operních pěvkyních s názvem Milá Hakeno nebo o malířkách Milá Máneso. Myslím, že by byly zhruba stejně nadšené jako já Máchou.

Tytéž rozpaky ve mně vyvolává použití Mondrianova motivu na obálce. Jen krátce: opravdu nechci, aby mě někdo vnímal jako součást redukovaného, přísně vymezeného prostoru. Prostoru, který je definován pravými úhly a základními barvami. Tento pedantský, přísný řád je navíc vyjádřen úzkostlivě složeným prádlem v otevřené skříni. A to, že je to skříň, na kterou jsme zvyklí u babiček, skříň většinou plná jemně barevných, různorodých, léty nashromážděných a voňavých předmětů a kousků garderoby, mě mate.

Když mě po pár dnech kontaktovaly autorky, které mají ke knize a především k jednání nakladatele podobné výhrady (některé se dokonce o tom, že v knize mají text, dozvěděly až po jejím uvedení), rozhodla jsem se nezamést to pod koberec, ale vystoupit proti tomuto jednání. Společně jsme podepsaly prohlášení, které se ohrazuje proti protiprávnímu užití našich textů a žádáme licenční smlouvu a honorář nebo stažení textu. Žádáme to, co nám měl nakladatel sám automaticky poskytnout a neměla by se o tom vést ani ta nejkratší debata.

Nejsem v těchto věcech nijak radikální, ani metodická. Na smlouvy spíš kašlu a přátelskou službu málokdy odmítnu. V literárním provozu se téměř k ničemu veřejně nevyjadřuji. Konflikty nevyhledávám a nejspíš bych se nechala ukecat i na ten prastarý text, kdyby mě nakladatelé nepostavili před hotovou věc a zřejmě i později, kdyby začali jednat. Mnoho mých důvodů, které tady uvádím, není principiálních, ale velmi osobních. Ale poezie je pro mě osobní věc a toto je moje osobní vyjádření, proč je neuvést.

Celé je mi to proti srsti. Přála bych si nebýt součástí. Přála bych si, aby mi byla poskytnuta ta možnost. A přála bych si, abych se té možnosti nemusela takto dovolávat.

V tuto chvíli ovšem musím konstatovat, že ačkoliv prohlášení bylo zveřejněno už před časem a sama jsem nakladatelům v návaznosti na naši konverzaci popsanou v úvodu sdělila, že jsem se k prohlášení přidala a proč to tak bylo, a přestože oni sami tvrdí, že komunikují se všemi autorkami, se kterými není věc dořešena, doteď se mnou nový kontakt nenavázali, smlouvu neposlali, podmínky nenabídli.

Děkuji kolegyním, které se rozhodly ozvat, Asociaci spisovatelů a všem, kteří poskytli podporu prostor pro vyjádření.