SA

Fašismus? ptá se literatura I

Takto nazvané čtyřhodinové pásmo v režii Asociace spisovatelů a časopisu Tvar tvořilo doprovodný program letošního knižního jarmarku malých nakladatelů KNIHEX 06, který se konal v Praze na ostrově Štvanice 19. června. Součástí pásma byla přednáška o protektorátní poezii, moderovaná debata na téma „fašismus versus demokracie“, hudební vystoupení, autorská čtení a performance. Ke třem stěžejním bodům programu – přednášce, debatě a performanci – se vracíme v následující reportáži.

Reportáže – Literární život Z čísla 14/2016

Protektorátní poezie

přednáška

Slova se ujali Karel Piorecký z Ústavu pro českou literaturu a herec na volné noze Martin Zahálka, který četl ukázky z veršovaných výlevů prvorepublikových fašistů, kolaborantů a přispěvatelů dobových antisemitských periodik. Cílem, jak zdůraznil Piorecký, bylo přispět k hledání odpovědi na otázku,

„zda česká společnost prochází procesem fašizace, či je to jen dojem a nálepka, která má vyloučit z diskuze stoupence nepříjemných názorů“.

Otázka nejednostranná a poctivá. Úhel pohledu, který Piorecký zvolil, měl soustředit naši pozornost na snadnou zaměnitelnost terčů kolektivní nenávisti (dříve Žid, nyní muslim, ale také Masaryk a Havel, či obecně intelektuálové a umělci, kteří svým svobodným uvažováním působí proti zjednodušujícím ideologickým báchorkám), přičemž projevy této nenávisti zůstávají stejné; mají udavačský charakter a zálibu ve vytváření jmenných seznamů nevhodných osob včetně přesných adres a jejich zveřejňování. Jako příklad uvedl časopis Árijský boj (vycházel ve 40. letech) a jeho udavačské rubriky „Kukátko“ či „Reflektor“ a nabídl srovnání s webem White Media – vygooglujte si.

Podobné srovnání nemohlo minout i básnickou tvorbu. Jedním z dobových autorů, který své psaní spojoval s radikálně nacionalistickými postoji už od 20. let a úzce spolupracoval s Vlajkou (organizace pravicových nacionalistických studentů), byl Max Bedřich Stýblo. Například v básni „Republika“ z roku 1927 (sic!) píše:

„Nad černou záplavou tragické síly
židovská, prokletá hvězda už zhasla
Lavina rostla jak nadšení lidu,
zbitého korupcí, mámením Židů…“

Jako zástupce současné „hate“ vlny v české poezii (slovo „poezie“ zde lze použít jen s notným skřípěním zubů), namířené proti muslimům, posloužil Pioreckému litoměřický autor Jiří Ošlejšek. Úryvek z textu „Sluníčkáři“, převzatý z autorova webu mluví sám za sebe:

„Poslouchejte, sluníčkáři, Vy straničtí pohlaváři,
pomatení nevědomci na levici, na pravici.
Nechceme tu mešity. Nechceme tu islám,
který k
nám byl do Evropy plánovitě vyslán.“

Jak se ty veršovánky podobají i co do formy, viďte? Pojďme však za dalším psavcem – tentokrát už opravdu do doby protektorátní, do roku 1942. Tehdy totiž vyšla péčí Vlajky knížka s názvem Úsměvem i karabáčem, jejímž autorem byl jakýsi ERJÉ. Piorecký odhalil, že se jednalo o středoškolského učitele z Nuslí a zapřísáhlého antisemitu Josefa Rejthara. Pro představu vybírám jedno jeho čtyřverší:

„Na Hradě královském Masaryk – Žid,
židovský Mánes u
řeky –
tak klesl hluboko, Pane, ten lid,
že jsi ho proklel na věky?“

Vydáme-li se opět na web Jiřího Ošlejška, abychom si ujasnili, jak jsme na tom dnes, zjistíme, jak v textu „Pražská kavárna“ kurážně přitvrdil:

„Už to víte, co je Pražská kavárna?
Zrádci národa a
smečka proradná.
Člověk se při jejich popisu těžko ovládá.
Přiznám se, že je nesnesu. Jsou to hovada.“

Zalistujeme-li ve výše zmíněném časopise Árijský boj, k jehož kmenovým autorům patřil i jistý Jaroslav Špaček, uvidíme, že výpady proti Židům měl nejspíš v popisu práce. Posuďte sami:

„Teď přišel čas. Nuž z prachu zvedni skráně
a
svaly své si k tvrdé připrav ráně!
Ó, brachu, nevěř, že msta jen Bohu patří!
Žid horší psa! – Nuž, kdo můžeš, ho natři!“

Věru, ani pan Ošlejšek se nenechává zahanbit, byť – na rozdíl od Herr Špačka – svou žluč neprská na „ty druhé“, ale v básni „Muslimčata“ jaksi zrcadlově naopak předjímá, jak „ti druzí“ budou v budoucnu prskat žluč (kulantně řečeno) na nás:

„Muslim spěchá do náručí Německého.
Merklová se zahalila do černého.
Šťastně čeká v
dojetí, na muslimské obětí.
Až se stane muslimkou a
devátou manželkou,
možná ji to vyděsí, až ji manžel pověsí.“

Jsou to všechno jen neškodné říkanky? Odrážejí skutečné obavy, nebo mají obavy vyvolat? A zapadnou v tom bezbřehém internetovém slovním bobtnání, anebo naopak vyniknou a přebijí vše ostatní, protože my jim dáme legitimitu lacinou floskulí „vždyť je to pravda“? I na to Piorecký myslel, když na závěr zařadil báseň Josefa Čapka, která je svědectvím, v co mohou tyto komicky kostrbaté veršíky plné nenávisti nakonec vyústit. Připomeňme si, že J. Čapek byl za svou antifašistickou aktivitu krátce po vypuknutí války nacisty zatčen a vězněn v koncentračních táborech, kde zemřel na skvrnitý tyfus. Během své internace v Sachsenhausenu psal texty, které v roce 1946 vyšly ve sbírce Básně z koncentračního tábora. Z tohoto souboru je i báseň „Zbědovaný“, kterou zde otiskujeme:

Josef Čapek / Zbědovaný

Zbědovaný, s košilí rozedranou,
v
cárech, jež nezakryjí jeho rány,
vychrtlý, zkřehlý, s
hlavou ovázanou,
bez pláště, provázkem jen přepásaný
a
boty neměl, dřeváky strašné jen,
on šel – byl mezi tisíci tak samoten –
však oči měl,
ty do dáli se kamsi dívaly,
ty dívaly se kamsi do dáli,
vzdáleným nepřítomným pohledem.

Tak mezi tisíci šel samoten,
ve tváři barvy neměl, jenom šeď,
v
koutku úst mu kvasil hnědý vřed,
na ruce scházely mu prsty dva,
ramena vysedlá měl, shrbená,
a
mezi tisíci tak sám a ztracen šel,
však oči měl,
ty do dáli se kamsi dívaly,
ty dívaly se jenom do dáli
vzdáleným nepřítomným pohledem,
to asi domů, v
dalekou rodnou zem,
jinam, ven! domů! jen ne sem, ne sem,
kde pobývá jen toto choré tělo,
to tělo zbědované, plné vředů,
jež bez pohledu potácí se k
předu,
které by také jinam odtud chtělo,
kams daleko, kde širé stepi voní,
kde v
podvečer se pasou stáda koní,
(ten bílý, miláček, je mezi nimi),
dýchají chaty dýmy modravými,
za plotem září zlaté slunečnice,
tak znenadání vkročit do světnice:
Oj, synku, muži, taťko, tys to, ty,
kdes byl, kdes byl, tak dlouho ztracený?
Mně stýskalo se po vás v cizí dáli…
Co my jsme pro tebe se naplakaly…

Já tělem byl jsem tam, však duší s vámi,
jen u
vás byl jsem všemi myšlenkami,
já viděl jenom vás a
ne co se tam dělo,
má duše byla tu, tam bylo jen mé tělo,
jak jsem zas rád zde mezi vámi všemi!
Já – totiž já – tož pravda, já to jsem – ?
Nu ano – já – jen tělo zůstalo tam v
cizí zemi,
to tělo vzala si ta cizí zem…

Fašismus versus demokracie

moderovaná debata

Kdo je tu nejstarší, kdo je tu nejstarší, křičel Béla Kálmán a tloukl o stůl svým občanským průkazem… Tahle cimrmanovská replika z referátu o vzniku operety Proso, který předchází hře Hospoda na mýtince, rozpustile vykukovala z poněkud ageistické úvodní přestřelky mezi moderátorem Petrem Fischerem a spisovatelkou Radkou Denemarkovou. Oč šlo? Nikdo se nechtěl jako první chopit slova, a tak dal moderátor laskavě přednost „starší ženě“. A hned to schytal:

„Dělit lidské skupiny podle jakýchkoliv znaků včetně znaků tělesných je už taky fašismus. Ať už jde o to, jestli má někdo černou kůži, nebo kolik je mu let, nebo jestli se narodil s vagínou a tak dále… To jsi tady předvedl v krásné zkratce.“

A reakce moderátora?

„To jsem rád. Já jsem byl v podstatě vždycky fašista.“

Měl to být zřejmě humor, ale byla to křeč, která vzájemnou komunikaci obou protagonistů provázela až do konce. Spisovatelka se z ní sice průběžně vymaňovala, moderátorovi se to však nepodařilo ani jednou.

Od „havloidní píči“ k maggikostkám

Ale k věci. Podstatou počátečního vstupu Denemarkové byl pokus pojmenovat, co ji v současné společnosti nejvíce pálí. Tím je fašismus všedního dne a politická korektnost versus „nazývejme věci pravými jmény“. Spisovatelka Petra Hůlová navázala názorem, že naopak musíme nazývat věci pravými jmény (např. že je někdo černý), protože za chvíli bychom už nemohli mluvit vůbec. Publicistka a romistka Saša Uhlová kontrovala, že korektní jazyk používáme velmi sporadicky a naopak s nazýváním věcí pravými jmény problém nemáme. Politolog Ondřej Slačálek varoval, že tzv. pravá jména jsou snadno dostupná a jsou jen záminkou pro intelektuální pohodlnost, jejíž liberálně levicová podoba je inflace slova fašismus. K tomu máme sklon od doby bezprostředně po druhé světové válce přes 60. léta až po současnost, kdy každé zlo přiřazujeme hned k fašismu. Podle Slačálka však nelze fašismem nazývat to, když nám někdo hrubě vynadá, čímž reagoval na slova Denemarkové, která ocejchovala nahnědlou nálepkou internetovou diskusi, v níž ji kdosi nazval „havloidní píčou“.

Tyto rétorické sekvence nejen že načrtly ideové portréty všech diskutujících, které po celou dobu diskuse nevybledly, ale zároveň i vykolíkovaly hřiště, na němž se pak „o fašismus“ hrálo. S pomyslným míčem si vedl nejlépe Slačálek, a to poté, co mu jej přihrál americký historik Timothy Snyder prostřednictvím své knihy Černá zem (Paseka/Prostor, 2015). Podle Snydera totiž k nástupu fašismu ve společnosti dochází tehdy, když se protnou tři jevy: a) pocit silného ohrožení, b) ekologický moment a c) brutalizace. Při jejich výkladu se Slačálek podrobněji zastavil zejména u druhého jevu, který vysvětlil jako přírodní zápas v podmínkách nedostatku, kdy jedna skupina (ta naše) je lepší než ostatní, a tudíž má jakési přirozené právo na nadměrné množství přírodních zdrojů. Snyder podle něj ukazuje, jak se Hitler částečně inspiroval u pionýrské ideologie Spojených států, jež vycházela z následujícího: jsou tady nějací divoši, kteří nehospodárně žijí na velkých plochách země, takže je musíme vytlačit a tu zem získat. Podobná myšlenka hnala spoustu kultivovaných Němců včetně Maxe Webera do první světové války: jsou tady nějací Slované, špatně a neefektivně hospodaří, jsou zaostalí, tak my je zkolonizujeme a přineseme jim civilizaci. Hitlerova radikalizovaná verze zněla ovšem mnohem fatálněji: necháme je pomřít zimou a nastěhujeme sem německé rolníky, kteří to tu zkolonizují, a náš živel převládne. Prvky všech těchto tří definičních rysů jsou v naší společnosti přítomné, různě se míchají, ale bylo by chybou redukovat současnou situaci pouze na ně. A znovu zopakoval, že existují i jiná zla, která jako fašismus označovat nelze. Denemarková však upozornila na něco, co si Slačálek zřejmě neuvědomil: že slova se tu a tam odpojí od událostí, k nimž se původně vázala, a začnou si žít svým vlastním životem. Lidé je pak používají jako symbol sám o sobě. Takhle lze chápat i onu dnešní inflaci slova fašismus.

Vtom míč přeskočil k Hůlové. Chvíli si s ním nejistě pohrávala formou tvrzení, že postojové přemýšlení příliš často předchází přemýšlení pojmovému, a že podle ní je důležité držet se spíše přemýšlení v pojmech – až jsem měla pocit, že se dívám na film Monty Pythonů z roku 1972. Ano, na ten o fotbalovém zápase mezi německými a řeckými filosofy, kteří nevědí, co si mají s míčem vlastně počít. A stejně jako oni i Hůlová jako by v jednu chvíli vykřikla: Heuréka!, vsítila míč do brány (nevšimla si, že do vlastní) a na světě byly maggikostky. Co to je? Podle Hůlové jakési balíčky očekávaných postojů a sociálně-politické příslušnosti. Je však potřeba z těchto maggikostek vyjít a nebát se, co si o nás druzí pomyslí, či zda nám nebudou špatně rozumět. Uhlová, sotva jí přistál míč u nohou, učinila rychlý výkop: „Maggikostky spíše vidíme u jiných než sami u sebe, a jiní zase v maggikostkách vidí nás.“ Bingo!

Od osvícenské naivity k dehumanizaci

V druhém poločase (bez přestávky) se kulatý míč změnil v šišatý a ze slovního fotbálku se přešlo na lingvistické ragby. Začalo to škatulkami či bublinami, z nichž se nelze vyviňovat, neboť je spoluvytváříme, jak konstatoval Slačálek. Měl tím na mysli slovník Hůlové, který použila vloni na Rádiu Wave v pořadu „Prolomit vlny“ (6. 8. 2015) ve svém příspěvku nazvaném „Přestaňme se tvářit nadřazeně vůči těm, kdo se bojí uprchlíků“. Podle Slačálka oním slovníkem převzala definice, charakteristické pro iniciativu Islám v ČR nechceme! Jaké definice to byly? První – že je tu nějaká liberálně levicová elita reprezentovaná Deníkem Referendum a druhá – že muslimka Romana Červinková představuje džihádistické nebezpečí. A připomněl reakce, kterých se jí dostalo a z nichž vysvítalo, že myslí-li si jejich autorka, že zvedla hrdinně prapor nesouhlasu se svou sociální bublinou, tak se ošklivě mýlí. A vrátil se ještě kriticky k předchozí tezi Hůlové, v níž vyjádřila svůj despekt k tomu, že by postoje měly předcházet pojmům; pro Slačálka budou vždy postoje do jisté míry předcházet formulování pojmů. A zdůraznil, že vymezení jakéhokoliv pojmu je v podstatě aktem násilí na těch, kteří onen pojem vnímají jinak, a aktem nadvlády. Myslet si, že někdy budeme pracovat s vyčištěnými pojmy, na nichž se dohodneme, a pak zaujmeme racionální postoje, není nic jiného než osvícenská naivita. A co na to Hůlová? Že prý ji Slačálek paroduje a že v principu jde o to, klást důraz na pochopení věcí, než na to, co je správné a špatné přemýšlení. To už nevydržela Denemarková a vmísila se s poznámkou, která visela ve vzduchu:

„My tady v Čechách pořád řešíme, co kdo kde řekl nebo napsal, a ve světě se toho přitom tolik děje…“

Pro ni osobně je důležité vymýšlet si postavy a do tohoto dění je namáčet, aniž by byly v pozicích těch, kteří rozhodují, ale naopak – zajímají ji ti, co jsou u dna společnosti. A román je pro ni fenoménem, který to umožňuje. Ale nejprve je potřeba vybojovat boj o jazyk. Lehkou přesmyčkou se pak dostala až k populistům, ve vztahu k nimž zdůraznila stokrát omletou, ale stále podceňovanou pravdu: že totiž populisté jsou jediní, kdo umějí účinně pracovat se strachem, a to tak, že nejprve jej umně distribuují a pak přicházejí jako ti jediní praví zachránci. Na to pohotově naskočil jinak nenápaditý moderátor a vyzval přítomné, aby se pokusili od mikrofašismu přejít na makrorovinu, protože sociální energii, která tady vzniká, musí někdo uchopit, a pak s ní manipulovat. A zakončil logickou otázkou: „Je tu nějaká taková silná figura?“ Jistě vás nepřekvapí jména, která v této souvislosti zazněla: Zeman a Klaus, Klaus a Zeman. Inu, inu… Jako by z nich byl utkán těžký závěs, který nejsme schopni rozhrnout a vpustit sem trochu světla. Slačálek se o to pokusil, když tuto dvojici „srazil“ z piedestalu silných figur tím, že připomněl demokratickou dimenzi fašismu. Ta totiž spočívá v mobilizaci značného souhlasu ohromné části společnosti vůdcem; tento typ politika či veřejné osobnosti tu však zatím naštěstí nemáme. A vyzval k hledání nových pojmů, které by přesněji vyjádřily vztah fašismus versus demokracie. Závěr debaty se pak zúžil na otázku, zda vyloučit slovo fašismus z veřejného diskursu, a pokud ano, čím ho nahradit. A věřte nevěřte, sotva se debata otevřela dotazům a reakcím z publika, nové slovo bylo na světě: dehumanizace.

Mohu-li si na závěr dovolit malé osobní resumé, tady je: Saša Uhlová zřejmě čekala jinou debatu, a tak se zapojovala jen vzácně. Petra Hůlová by se naopak ráda vyjadřovala vždy a ke všemu, ale má zvláštní dar sklouznout po prvních dvou třech slibných větách do tak komplikovaných a přitom nic neříkajících slovních zákrutů, že najít z nich cestu ven je ausgerechnet nemožné. Radka Denemarková sice působila jako ta, která absolutně s ničím nesouhlasí a musí se za každou cenu vůči řečenému vymezit, nicméně pasáže, jež si stihla promyslet, servírovala „na klíč“ – jak je ostatně jejím zvykem. Ondřej Slačálek imponoval klidem a věcností, jeho argumenty byly přesné a opřené o znalost dané problematiky, a pokud s někým polemizoval, činil tak bez jakýchkoliv negativních emocí. A moderátor Petr Fischer? Ach, škoda mluvit…


Další reportáž z akce od Adama Borziče.

  • Radka Denemarková

    (1968), spisovatelka, literární historička, scenáristka, překladatelka, dramaturgyně. Vystudovala FF UK (germanistika a bohemistika). Působila jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, též jako lektorka a dramaturgyně v pražském Divadle Na zábradlí, externě vyučovala tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, od roku 2004 je spisovatelkou na volné noze.

    Publikovala monografii divadelního a filmového režiséra Evalda Schorma Sám sobě nepřítelem (1998), redigovala sborník Zlatá šedesátá (2000), je autorkou studie Ohlédnutí za Milenou Honzíkovou (Dopis zmizelému, Torst, 2003), románů A já pořád kdo to tluče (Petrov, 2005), Peníze od Hitlera (Host, 2006), rozsáhlého dokumentárního románu Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (Host, 2008), dvojrománu Kobold. Přebytky něhy. Přebytky lidí (Host, 2011), románu Příspěvek k dějinám radosti (Host, 2014).

    Překládá z němčiny studie, divadelní hry, prózu. scenáristicky se podílela na televizních dokumentech o význačných osobnostech; články, recenze a studie publikuje česky například v Souvislostech, Tvaru, České literatuře, Hospodářských novinách, Lidových novinách, Respektu a německy v Die Weltu.

    V roce 2007 získal její román Peníze od Hitlera cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu roku, za jeho německé vydání obdržela cenu literárních kritiků Usedomskou literární cenu a Cenu Georga Dehia; románová monografie Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla byla v roce 2009 oceněna Magnesií Literou za nejlepší publicistickou knihu roku; za překlad Rozhoupaného dechu (Atemschaukel) nositelky Nobelovy ceny Herty Müllerové získala v roce 2011 cenu Magnesia Litera za překlad roku.

    Její texty byly dosud přeloženy do 17 jazyků; spolupracuje s čínským disidentem a spisovatelem Xi Zhiyuanem a německým filozofem Wolframem Tschiche (politické vzdělávání studentů středních škol v Německu). Každý rok vede tvůrčí psaní pro děti z dětských domovů v rámci festivalu OUT OF HOME. Byla opakovaně hostem literárních festivalů a knižních veletrhů v Německu, USA, Švýcarsku, Rakousku, Nizozemí, Maďarsku, Kanadě, Rusku, Francii, Belgii, Číně, Kolumbii a mnoha dalších zemích. Má syna Jana a dceru Ester. Žije v Praze.

  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.