04_pp_toth
Szeretek olvasni
Krisztina Tóth

Děravý den

Má nejvnitřnější matka, mlčenlivá buňka,
je vzhůru po celý ten noční virvál,
najednou odhodí v dál membránový šátek,
jde dělat pořádek, ať je konečně ticho.

Beletrie – Poezie
Z čísla 13/2024

Kde

Ne tam, kde je na silnici zatáčka,
ve které auta občas dostávají smyk,
hlavně v zimě, ale nikdo se nezabije,

ne tam, kde už jsou zelenější ulice,
stříhané živé ploty, v zahradě běhá pes
a hlava rodiny přichází domů v noci,

ani tam, kde každé ráno před vchodem
do školy obejduje nějaký chlápek,
ani vevnitř na betonovém školním dvoře,
ani na opuštěných, vyschlých polích,
kde odhozený nedopalek, jakmile
se dotkne země, rozhoří se, ani tam ne;

až na pokraji lesa, v hnijícím humusu,
kam někoho ještě zaživa pohřbili,
až tam začíná báseň.

Vinnetouova sestra

Já jsem Vinnetouova sestra.
Zatím jsem už devětkrát umřela.

Sídliště, na kterém jsem žila jako dítě,
rezervace prorostlá neduživými stromy, rozřezaná
betonovými stezkami, už dávno nepřeje
člověku jako já, s igelitkou, aby našel klid.
V parku už by mě lidi okukovali,
ani koně bych neměla kam uvázat.

Já jsem Vinnetouova sestra,
zatím jsem už devětkrát umřela.

Být kočkou, dávno bych už nežila.
Čelenka se mi ztratila při stěhování,
mé kožené šaty jsou samý flek a rohovatí
mi kůže na patách, plešatí má zešedivělá hlava,
a když se cpu s taškama do narvaného autobusu,
bílí si vyměňují zhnusené pohledy.

A přitom já jsem Vinnetouova sestra.
Zatím jsem už devětkrát umřela.

Poslední moje slza dávno odtekla.
Všechna indiánská krev mi vytekla.
Snad skulinou, co pravidelně proráží Měsíc,
nebo se vylila z mých ran, snad medicinman
by věděl, proč je dnes moje
tělo suché jako stará větev, bez krve.

Tolik indiánské krve kam se podělo?
Vždyť jsem byla Vinnetouova sestra!

Krásný den, vyšla jsem ven a zářila,
nesla jsem s sebou němé tajemství
všech osmi životů, Vinnetouova sestra nemluví,
za hustě posprejovanou betonovou zdí
jednou, když svítalo, s kosou minus dvanáct
mě dostihla moje devátá smrt.

Ale ještě pořád jsem Vinnetouova sestra!
Po ojíněném hřišti se potlouká kůň.

 

Děravý

Říká mi abych za ní zašla
ostříhá mě mám to prý už moc dlouhé
udělá mi třeba i přeliv
dneska má dost děravý den

děravý říká já jen koukám
nevěděla jsem co všechno umíš
jsi přece mrtvá jak k tobě mám jít
ptám se jí a ona ve snu namítne

to je toho za hodinku bych k ní dojela
průsvitnou rukavici nosí místo těla

teď nemám čas a vlasy dost doběla
ostříhat ani obarvit bych nechtěla

 

Báseň na oslavu Dne poezie

Jestli tu báseň píšeš ty, tak poslouchej.
Našli jsme tutéž mezi tvými knihami,
zřejmě ji máš už delší dobu doma.
Možná ti to jen vypadlo z paměti.

Ta báseň je bohužel plagiát.
Nic, čím by ses rád chlubil, žádné obrazy.
Horkou jehlou šitý překlad, snad mě chápeš,
když řeknu: sám umíš psát lepší.

Včera jsme byli u babičky, došly jí
léky a doktor bude až za týden.
Jinak se má fajn, jen ji mrzí, žes
začal krást verše z cizích dílen.

Jestli tu báseň píšeš ty, nepokračuj v ní!
Vyměnili jsme počítači klávesy.
Nauč se, která kde je, nebo
si je přelep podle potřeby.

Keawpohfáeéof IU+nkpwqknázil.
Půldenní záznam kamer, žádný dohad.
Půl dne jsi smolil, mezi námi, paskvil.
Nebylo by šťastné ho publikovat.

Tvým včerejším snem to teprv začalo.
Prožiješ ještě mnohem těžší noci.
Po jedné takové na báseň zapomeň.
Jdi se projít, ulehčí se ti.

Tuhle tašku jsi nechal na lavičce.
Máme tvůj pendrive, tvoje příští.
Těch nenapsaných básní! Tato zde
však čeká už jenom na smazání.

I tohle staré foto je pro tebe.
Poeta na něm na kolejích klečí.
Už píše se tvoje báseň náhradní,
přijď si, dáme ti ji bez řečí!

 

Matrjoška

Po nocích probouzí mě ve mně žijící matka.
Rádio nechává řvát, minulost slyší dost špatně.
Když odejdu do koupelny, pod rozsvícenou lampou
se mi zračí ve tváři a kouká na mě.

Vykázaná z domova pro seniory
žije ve mně a používá můj hlas.
Když ji pošlu pryč, bouchá mě do srdce
a zevnitř poutá křečovými žilami.

Křičí na mého syna, tlumí topení,
debilně se líčí a falešně zpívá.
Nenechá mě spát, chtěla by si povídat,
zkouší mě přemluvit, ať se stanu jí.

Když neodpovím, nudí se a začne
volat všechny matky, co mám v sobě,
všechny mé slupky, svlečená stará těla,
vyjmenovává do bílého rána.

Má nejvnitřnější matka, mlčenlivá buňka,
je vzhůru po celý ten noční virvál,
najednou odhodí v dál membránový šátek,
jde dělat pořádek, ať je konečně ticho.

 

 

Z maďarštiny přeložil Robert Svoboda

Foto Kriszta Falus

Chviličku.
Načítá se.
  • Krisztina Tóth

    (1967, Budapešť) je maďarská básnířka a prozaička, autorka literatury pro dospělé i pro děti, literární překladatelka (se zaměřením na francouzskou jazykovou oblast) a sochařka. Proslavila se i jako tvůrkyně a restaurátorka skleněných vitráží. Ráda se ...
    Profil

Souvisí

  • Szeretek olvasni
    Rozhovor se Saroltou Deczki

    Návrat k realismu a příběhu. Ale kam a kudy?

    Ptá se Szilvia Szarka

    Zdá se, jako by mezinárodní úspěch kriminálního románu Vilmose Kondora z roku 2008 s názvem Budapest noir nastartoval motor současných maďarských detektivek. Není to samozřejmý vývoj, protože po změně režimu byla maďarsky psaná detektivní literatura spíše opomíjena.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 13/2024
  • 08_proza
    Szeretek olvasni
    Zsófia Czakó

    Na Velký pátek se nesluší zahradničit

    Po půjčovně audioguidů jsem si dala kolečko kolem oltáře, hlavně proto, že tam turisté nesměli, zato já ano. Navštívila jsem místnůstku pod hlavním oltářem, vyměnila jsem si nějaké drobné na odpoledne a pak jsem se šla vyčurat na toalety u sakristie, odkud jsem vypoklonkovala dva Číňany.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 13/2024