Letos na jaře vyšla v USA výjimečná kniha, cyklus veršů Walta Whitmana s názvem Live Oak, with Moss (Zelený dub obrostlý mechem). Příběh tohoto shluku či „hroznu básní“ (cluster of poems, jak ho nazval autor) do jisté míry vypovídá o tehdejší i dnešní společnosti. Dvanáct různě dlouhých básní nadepsaných římskými číslicemi má jedno společné téma – „řecké přátelství“ mezi muži (Greek friendship), tedy lásku či „příchylnost“ (adhesiveness) ke stejnému pohlaví. Do jejich uspořádávání se Whitman pustil rok poté, co vlastním nákladem vydal sbírku Leaves of Grass (Listy trávy, 1855); v květnu 1859 pak všechny přepsal do ručně vyrobeného sešitku. Ovšem už koncem téhož roku jednotlivé listy vytrhal a verše začal přeskupovat a znovu a znovu přepisovat, aby je pak postupně bez původního kontextu vložil do jiného, nového „hroznu“ básní „Calamus“ (Puškvorec či Rákosí, jak to překládali např. Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek), který propašoval do pozdějších vydání Listů trávy. V původní podobě sbírka nikdy nevyšla; samostatné a očíslované listy homoerotických básní objevil až téměř po sto letech literární vědec Fredson Bowers, který jejich obsah zveřejnil v odborném časopisu (Studies in Bibliography, 1953). Nápadu sbírku vydat se sto šedesát let po jejím vzniku chopilo až komiksové (!) nakladatelství Abrams ComicsArt a výsledkem je svazek, který ji široké veřejnosti představuje vůbec poprvé. Knihu tvoří čtyři části – živé, barevné a celostránkové ilustrace Briana Selznicka (u nás zatím známého jen jako autora knížky pro děti Velký objev Huga Cabreta), Whitmanovy básně v původním znění a uspořádání, čtivá literárněhistorická studie Karen Karbienerové a reprodukce listů z Whitmanova sešitku.
Jednotlivé básně jsou nesouvislým příběhem „něžné“ i „bouřlivé a strašlivé“ lásky, radosti ze shledání, pocitů štěstí i smutku z rozchodů. S největší pravděpodobností však nevypovídají o jednom konkrétním vztahu, Whitman v nich totiž často píše o „milencích“ a „přátelích“ v množném čísle a o tom, že sám měl v té době známostí hned několik, svědčí i jeho deníky. Jeho „homosexuální manifest“, jak sbírku v devadesátých letech nazval americký profesor Herschel Parker, tak můžeme číst především jako oslavu přitažlivosti mužského těla, spřízněnosti a blízkosti. Jedním z důvodů, proč ji Whitman rozdělil, přeuspořádával a neustále měnil, mohla být i jeho snaha svou orientaci před veřejností skrývat – soužití dvou mužů ani literární ztvárnění intimní homoerotické blízkosti sice v té době nebylo nic neznámého a klinický termín homosexualita se v angličtině objevil až v roce 1892 (v překladu díla Psychopathia sexualis psychiatra Richarda Freiherra von Krafft-Ebing), „sodomie“ však byla v Americe trestná už od dob koloniálních zákonů. Otevřeně se o homoerotické tvorbě Walta Whitmana začalo psát teprve před asi pětadvaceti lety, někteří literární vědci ji však zamlčují či dokonce popírají dodnes.
Ukázka obsahuje čtyři básně a začíná těmi nejradostnějšími a později nejvíce přepisovanými verši z celého svazku. Zmínka o Kapitolu v první přeložené básni údajně odkazuje na recenzi Whitmanovy sbírky ve washingtonských novinách – pokud je to tak, zřejmě by se původní slovo „Capitol“ dalo překládat i jako „hlavní město“ (capital) či rovnou „Washington“. Jednotlivé básně se v cyklu „Calamus“ objevily původně (tj. v roce 1860) pod čísly 11 (III), 23 (IV), 8 (V) a 32 (VI), jejich řazení se však v pozdějších vydáních Listů trávy měnilo a podobně se měnil i jejich obsah – a jako se ostatně měnil i počet básní v tomto cyklu. Překlad vznikl v srpnu letošního roku. Kromě knihy Live Oak, with Moss a nového překladu Listů trávy v podání Ondřeje Skovajsy a Hany Lundiakové (Malvern, 2018) mi jako zdroj posloužil především archiv poezie, dopisů a deníků Walta Whitmana, The Walt Whitman Archive.

Sylva Ficová

III.

Když na sklonku dne jsem se doslechl,
jak chválili mě v Kapitolu,
přec nezažil jsem šťastnou noc
A jindy, když jsem hýřil – anebo splnily se
moje plány – potěšilo mě to,
a přece nebyl jsem šťastný
Leč toho dne, kdy vstal jsem za za úsvitu
zcela zdráv, vzrušený, se svěžím dechem,
když viděl jsem úplněk blednout na západě
a mizet v ranním světle,
když sám toulal jsem se po pláži
a svlékl se, koupal se, smál se s vlnami
a viděl východ slunce
a když pomyslel jsem na to, že přijede mi přítel,
můj milenec, to jsem byl šťastný
Pak každý dech chutnal svěžeji –
i každé jídlo víc mě nasytilo –
a krásný den pěkně plynul
A přišel další den se stejnou radostí –
a ten další přijel k večeru můj přítel
a tu noc, ach, šťastné vlny, slyšel jsem,
jak bijete o břehy – mé srdce však bilo
blaženěji než vy – neboť vrátil se ten,
jehož miluji, a spal po mém boku
Tu klidnou noc ke mně sklonil tvář,
zatímco měsíc zářil jasnými paprsky,
paže mi lehce položil na hruď –
a tu noc byl jsem šťastný.

IV.

V tuto chvíli, kdy sedím sám, toužím a dumám,
zdá se mi, že touží a dumají i jiní muži,
v jiných končinách,
zdá se mi, že se můžu podívat a spatřit je
v Německu, ve Francii a Španělsku – či daleko
v Číně nebo v Rusku – jak mluví jinými jazyky,
a zdá se mi, že kdybych je mohl lépe poznat,
miloval bych je tak, jako miluju muže
ve svých končinách,
zdají se mi moudří, krásní a laskaví
jako kdokoli jiný v mých končinách,
ach, vím, že bychom měli být bratři – vím, že bych s nimi
byl šťastný.

V.

Dlouho jsem si myslel, že postačí mi samotné
poznání – ach, kdybych ho tak mohl získat!
Pak ovládly mě moje končiny – pro ně bych žil
– a stal se jejich řečníkem
Pak poznal jsem příklady starých a nových hrdinů –
slyšel o příkladech válečníků, námořníků
a všech nezdolných lidí – a měl dojem,
že i já mohu být nezdolný jako jiní
a takový i budu
A nakonec mě napadlo spustit písně
o Novém světě – a pak jsem uvěřil,
že život musím strávit zpěvem
Teď však pozor, Pane prérií, Pane
jižních savan a ohijské země,
pozor, ty kanucký lese – i ty, Hurónské
jezero – a vše, co se s tebou valí
k Niagaře – i ty, Niagaro
i vy, kalifornské hory – vy všichni si najděte
někoho jiného, kdo bude vám písně
zpívat
neboť já už je zpívat nemohu – už jsem
jinde – už přestaly mě těšit.
Našel jsem toho, kdo mě miluje jako já jeho,
v dokonalé lásce,
a s ostatním se žehnám – odsekávám se od všeho,
co jsem myslel, že mi stačí, protože nestačí –
teď je to prázdné a pro mě bez chuti
Na poznání a velkolepost Států
a na příklady hrdinů už nedbám,
jsem lhostejný k vlastním písním – půjdu s tím,
kterého miluji, a on půjde se mnou
To, že jsme spolu, nám oběma postačí
– už nikdy se neodloučíme –

VI.

Co myslíš, že chtěl jsem zapsat svým perem?
Ne tu bitevní loď, bezchybně stavěnou a majestátní,
co na obzoru vyplula s napnutými plachtami,
ne radosti včerejšího dne – ne radosti
noci, která mě obklopuje –
ne slávu a rozvoj velkého města,
jež rozkládá se kol kolem,
ale ty dva muže, jež jsem dnes viděl na molu,
kde loučili se jak vzácní přátelé.
Ten, co zůstával, visel tomu druhému na krku
a vášnivě ho líbal – zatímco ten,
co odcházel, ho pevně tisknul
v náručí.