Obrovská silueta kostela nás drtila vší / silou svých oblouků a ulice vedly na / náměstí, rudé jak srdce. Malá Annaïck, / odlesk lamp a větru drásal mrtvými znaky / vaše čisté tváře. Vaše ruka zemřela v mlze / jako poslední a život nadále mlčel jak / staveniště v dešti.

Při příležitosti stého výročí finské nezávislosti uvádíme výběr básní z projektu RUNOO1 (čti runosto) překladatelky Jitky Hanušové. I z tohoto malého vzorku finské poezie posledního století je znát, že některá témata, jež máme s Finy spojena, jsou pro ně vskutku bytostně příznačná: příroda je všudypřítomná, počasí a jeho vrtochy nevyčerpatelným zdrojem kontemplací a to vše podtrhuje výrazná dávka existencialismu – tesknota, temnota duše, osamělost, smrt. O to víc pak doceníme záblesky humoru, sebeironie či milostného vzplanutí.