Na konci pracovního dne, pátek

Byl pátek večer, šel jsem domů
po jedné z hlavních ulic města,
v nohou opět přítomný známý pocit
už mínil ustupovat s matným brněním.

Obchody zavíraly, uklízeli výlohy,
hospody ožívaly a chodci, jako by všichni
šli prostě jenom někam,
cílevědomým, pozvolným krokem obcházeli
haldy na chodníku nahromaděné za železné neděle.

U jedné z hromad haraburdí jsem viděl dřepět muže
stejného věku, jen jeho temnější, jiskrnější tvář se projasnila,
osvětlovaly ji lampy z protějšího krámu.

Jeho pohled mířil do cukrárny,
uvnitř se mladá plavovlasá žena nad něčím skláněla,
dveře zůstaly otevřené, zřejmě větrali,
barevné vzory na zástěře a dlouhý cop komíhaly
v rytmu jejího těla, štíhlé ruce ještě pracovaly,
s pátečním poklidem, možná vytírala,
anebo právě něco strouhala.

Zastavil jsem a díval se na pohled zaplavený světly obchodu,
když to skončilo, ptal jsem se v duchu, kde jsi,
a jako bych snad polohlasem něco řekl,
ale to nejspíš není podstatné.

Mé nohy malátněly, jako když někdo nasedá na mladou noc,
v letadle spící cestující nad mraky,
domy, o kterých předem vím, jak následují
v ulicích, začaly vyprávět, a města,
opilá obětí, nekonečně bezmocná, prostá vzpomínka,
pozvedly mě k sobě, šťouchaly mě do zad,
usmívaly se na mě pouliční lampy

a cítil jsem, že bych se taky posadil
na dosud funkční haraburdí
toho dávného, stárnoucího světa.
Otočil jsem se. A šel dál.

Po květné neděli, ráno

V pondělí ráno po květné neděli.
Pravda, mělo by už svítat, ale matné světlo
zatím pohlcuje smog na Üllöi út.
Podél hlavní třídy rozkládá se ožívající město,
touhle dobou je vidět zhruba k dětské nemocnici –
staré cihlové budovy se šikují, vedle nich širý chodník.

Na druhé straně, v nejsmutnějším parku země staví
momentálně nejdůležitější projekt vysokého školství –
nová budova na starém vršku, zakryje ho
a umožní obnovu okolí,
jako fasáda, přes kterou natáhli síť,
jak socha obalená plachtovinou.

Hloubky přímočarých ulic, konzervy budov
již od ulice ustupují dál, lze se jim vyhnout.
Unáší mě k nim proud spěchajících do podchodu,
průvod, jak zpola aktivní, alkalická masa,
mnohotvářný, ospalý pohled mě kutálí a vede.

Táhne za prací, tak jako já, daleko,
táhneme tam všichni. Vysoukám se ven,
tam, kde je velký průvan, světlo, co na tom,
už není vidět. Moje nohy
jsou elastické, nesou tíhu –
v mé tašce, vše, s čím vystačím.

Mám-li si tipnout, řekl bych, že jsou dva stupně,
hodina před rozbřeskem, vím, ta nejchladnější.

Když jsem ho uviděl, už ho obehnali červenou páskou
policajti, dva se tam motali, další dvě boty bylo vidět,
s plachtou přes tělo, jako když někdo spí s polštářem přes hlavu,
napůl seděl a napůl stál, tam, kde se v noci uhnízdil,
nohy ho podpíraly, jako by čekal na restaurování,
vedle něj balík časopisů, Nový prostor, prázdná PET láhev.

Na zprávy o počasí se ani zítra nepodívám,
ale obleču se, nebudu vypadat překvapeně, jen
pohybován, zahříván, spášen, jitřen.

IV.

Oko se znaví pohledem, ruka ovládáním,
přesto je třeba rozhodným hlasem vydat rozkaz.
Obléhání trvalo příliš dlouho,
obránci nebyli ochotní jednat, vzdát se,
naše vítězství tedy nemůže znamenat nic jiného
než jejich naprostou zkázu.

O řeži podá zprávu jen několik z nich,
které na pokyn necháváme utéct,
jak nakažlivé hrůzy moru,
ponesou dále strach, oslabí
ve městech cestou ležících dosud nevědomá,
ale již nevěřící srdce.

Když přicházejí, jejich představení se usilují
skrýt jejich stopy, také nechtějí,
aby se ukázalo, že je možnost utéct,
nést dále rány, jež jsme způsobili,
ve zbytečném, prohraném životě,
kde vládne nepřítel.

V dobytém městě vdovy s polosirotami čekají
vojáky zpité vítězstvím, opovážlivci,
kteří příliš dlouho doufali, že z Boží milosti
vrátí se pán domu.

K sobě vždy nechám přivést
nejsilnější z žen města.
Odpor je značný, ale zbytečný,
tomu vojenská filosofie nerozumí,
až odtáhnu, tak o ní budu psát;

město dobudeš tehdy,
když uvnitř pozůstalí uznají,
že jsou teprve nyní v bezpečí,
poprvé můžeš vidět, že neodvrací tvář,
na jejich očích spočívá, v nich se zrcadlí
úleva vítěze.

V.

Vítězství nerodí se vlastně na bojišti,
vojsko připravené k boji nemůžeš přinutit kapitulovat,
pokud však dojde k boji, ztrácí obě strany.
Není pánem ničeho, kdo se courá mezi mrtvolami,
na přehlídce vidí vystupující obratle, propadlé tváře,
schopnost orientace ztrácející končetiny a pohledy,
jejich velitelé je však před dalším cílem zase dají do kupy.

Mezi jejich nejlepšími mladými důstojníky je třeba rozpoznávat velikáše,
a mezi nimi zbabělejší, kteří přesto nemíní zemřít příliš brzy –
vedou-li v táboře rotu nepřátel,
dostanou u nás pluk, a dříve nežli dojde k boji,
jejich řady se rozpadnou, vzdají se,
prchnou či stěží narukují.

Ty, kteří od počátku přišli se mnou, nepovažovat za zrádce,
nyní bojují za správnou věc, nám patří budoucnost,
vyplatí se nám, kdo touží po uznání, kdo chce žít,
ale na jejich území se šíří zprávy o zrádcích,
lidé se začínají bát a hledat,
kdo je ochrání, a my pak někdy přicházíme bez boje,
jak smilování, přinášíme jim mír.

Ti, kteří ovšem vzplanou vida svoje zrádce,
zlomeni žádají pomstu, bojový duch je opouští,
leč ve svém hněvu žádají nejprv hlavy proradných důstojníků,
nikoli naše, my zůstáváme silní, zrádci slabí.

Proto houževnaté důstojníky nepřítele v tajnosti pochovávám pod zem,
pod košaté stromy, i s jejich ctihodnými příbuznými,
a jelikož tito stateční padli skrze mě, já také kopu hrob,
ani svým nejbližším pobočníkům nevysvětluji proč,
pravdou je, že skutečná sláva se rodí ve vyšších sférách,
jejich odhodlanost, jejich oběť je mi milá, připomínám si ji.

X.

Nikoli vítězný pochod bude okamžikem slávy.
Nohy, které překračují ruiny a mrtvé,
hledají poté vhodnou pozici,
na pozůstalé zdi a střechy domů
stoupají noví strážci, jejich pohled v souladu
s rozkazy slídí kolem, aby naprázdno hleděl
na dobyté, nedůvěřivé náměstí, než je začne nudit.

Nikoli vítězný marš bude hudbou vítězství,
ležící, ztrápený hudební nástroj znovu rozezní,
řežavou vládu bezhlasého ticha rozdmýchá
dosud bezradně se rozléhající tápavé chvění.

Nikoli psaní dějin bude slávou,
kdož vypráví o naší velikosti,
neopomenou hrdinné ztráty,
osoba, tvář, povaha jako svatozář,
tvoří se kolem vítězného světce,
a sláva písně dosud zůstává jen
rytmickým řádem slov, hlasem dějin,
ve vytrvalém tichu konečného řádu.

Jenom veselka bude zatím potřeba,
cena, žeň dozrálého klasu, bojový duch
je jiný, blahodárnější, krásněji zaostřený,
zbývající síly, mírnění rozníceného strachu,
náš velký svátek věnovaný jednotě,
že naše smrt se nezdařila,
životy tedy od nynějška sloužíme pravdě.

Sláva nemůže být návratem domů,
kde nás uvítají davy velebící
velikost našich činů, říše hotova,
jež nikdy nemůže být hotová, vojsko se může
vrátit zpět, když vítězně vyvázlo
ze všech bojů, a není více nepřátel.

Vše, vše, pro co jsem dospěl,
pod mýma nohama rozbitá číše,
mezi mými zuby opojení,
vůkol vítězná divize,
u mých nohou ležící nepřítel, ohořelý prapor,
sláva je procházka po dobytém městě,
vrávorající, unavené tělo překročilo svůj cíl.
Ale jak dál?

Pivařský apokryf

Hommage à János Pilinsky

Na střeše Prahy jsem zabloudil do nějaké zahrádky.
U vedlejšího stolu čekala mladá žena,
před ní na prázdné židli taška s cigaretou,
ještě se na mě na okamžik podívala,
než přišel se svěšenou hlavou Jan,
nějaký Jan, no Jan to byl, úplně všední Jan.
Čerstvá, k vychládání odsouzená minulost.

Univerzália pohledu.
V rusky románovém smutku
momentkový, svůdný český úsměv.
Směje se touze odejít, když usedá,
když je pěna ještě hustá,
stůl čistý, ale už večer
na něj padne utajená slza,
jako holubí peří na podstavce soch.

Začali tlumeně povídat.
Nerozumím téhle řeči,
já totiž touto řečí nemluvím.
Ovšem ve všech těch pohybech
je to, nač nechci vzpomínat,
nač nelze zapomenout, všední muka.
Nespakované věci těch, co odešli.
Neodstranitelné střapce vlasů na koberci.
Nervní vibrace tělesných stavů.
Nezapomenutelný, bezpředmětný život.

Psal jsem ti o rozmnožování ryb,
nemyslel jsem, že to, co
vyloví, hážou zase zpátky,
potom moře v naší síti,
pobřeží bez mostu v nás.

Vím, měl bych být křesťanským básníkem.
Mluvit o tom, co je, nacházet naději
na rohu masivního stolu v pivní zahradě.
Přesto jsem tajně čekal, aby přišel konec,
snad ještě stihnu opětovat úsměv,
mám čas tak na půllitr němé potěchy.

Dej mu, Pane, sílu. Teď snažně oslovuji Jana,
který však nevstává a trpělivě sedí dál. Aby se nebál.
Potom jdou spolu domů, románová kráska
a Jan, ten jediný. Jste mými svědky,
nemluvím přece jen sám se sebou.