3_VN_proza_Kremlicka
Vít Kremlička

Příhoda s hřibem

Nejpříhodnější ovšem je, když se člověk ocitne v zakletém dramatu. Což se pravě přihodilo Buřinkovi.

Beletrie – Próza
Z čísla 3/2019

Žít mezi lidmi je nesnadné. Kam přitáhneme, vlečeme za sebou chvost svých konvencí, mindráků a nesnází. Potom se usadíme a naše vlečka se každým pokolením rozrůstá bujnými parkosky zápecnického usedlictví. Nejlepší je v správný čas táhnout dál, kočovat jako mraky, nevázat se, nespočívat, neulpívat v temnotě a bahně. Potom přijde podzim se svými čpavými větry, dešti a smrští narvaného listí svištícího povětřím a chce se už jenom někde hřát a pnout se k nadějím jarního slunovratu.

Kdesi v dalekých horách, za vyschlými potoky a vyprahlými pastvinami, na větrném návrší v starém rozlehlém domě žily byly tři Kraksny.

Kup si dvě náplasti,
zbav se bolesti
a vyhraj
šalmaj,

zpívaly tři Kraksny z okénečka pocestným a vábily je do přítmí pod věkovitým krovem k rozmarným hrátkám.

Nul je nekonečně více, než má jeden milion. Tyhle hněvy táhnuly Buřinkovi hlavou, ba celou bytostí týdny, měsíce a roky. Jednou šel do lesa, našel hejno červených muchomůrek, nanosil si je na hromadu jako medvěd a všechny je naráz snědl. Měl svou vizi. Zdálo se mu, že letí kosmem jako bíle tečkovaný červený drak a potkává hvězdokupy smetí a recyklovatelného materiálu. Vztekle je rozmetával svým bodlinatým chvostem a spatřoval, že se v jejich centru skrývají ženské. Řvaly na něj, že je to jejich smetí, ať jim ho nerozhazuje, že jim je vyrábějí jejich feminističtí muži, aby se skryly před kosmickým chladem a osaměním, protože jako správné feministky jsou na světě samotné a pro jejich pravdy je nikdo nemá rád. Rozběsněný Buřinka uznal feministické zdůvodnění, ocasem tloukl do stromů, až šišky padaly, a jako se plavmo soumrak vpíjí do noci, usnul znenáhla. Probudil jej noční déšť a něžné polibky slimáků, kteří pod jeho tváří nalezli suchý úkryt před nadcházející směnou. Hleděl do lesní tmy a rozhodl se, že se ujme vlády a zavede antiamerická opatření: zakáže rajčata, brambory, krocany, duhové pstruhy, feferky čili akáty, automatické převodovky, kolty, poker, whisky, anabaptisty, baptisty, metodisty a mormony, rokenrol a blues, jazz, neony, bungalovy, mrakodrapy, paternostery, ledový čaj a café malibu, cukrové melouny, argentinské bifteky, sochy Ježíše v nadživotní velikosti, expedice do Amazonie, guajanarové tablety, zipy, kukuřici, čirok, windsurfing, rap, bebop, pikslové pivo a colu, sombrera, stetsony, jelenicové kamaše, nylonky – no, a na co zapomněl, zakáže taky! Ponechá jenom tuzemské rozumbrady, co všemu rozumí, do všeho by kecali a jen by pořád něco uváděli na správnou míru, napravovali a opravovali, ač od nich nikdo nic takového nechce, nechtěl a chtít nebude. Nikdy.

Kdo je nejblbější

Při hledání toho nejblbějšího je vždycky nejlíp začít u sebe. Potom už se cesty rozvětvují. Pečeni by chtěl každý, útrapy však ne. Jen co Buřinka vyšel z lesa, potkal dvě fousaté babičky, an vlekou basy s prázdnými pivními lahvemi.

„Kde tu najdeme nápojku, kundibrado? Žízeň nás kruší!“ tázaly se jej ony dámy.

„Až mi ukážete píči, tak vám to řeknu,“ odvětil smělec. Babičky neváhaly a ukázaly mu svá kondoří hnízda. Když se Buřinka dostatečně s babičkami obeznámil a poflusal, co šlo, zavedl je ke starému Nguyenovi, který jim hbitě nabil přepravky novými pivy. Ve skutečnosti to ale byly sfingy, které měly zálusk na mladé muže. Přepadaly je na pustých místech, kde je zabily a sežraly a z jejich skeletů si vyráběly chřestidla, pokud je nehodily rovnou přes hřbitovní zeď. Vlekly se Buřinkovi v patách a už se jim sbíhaly sliny.

Buřinka byl profesí zloděj a žebrák. Žebral u bohatých a kradl u skromných. V jiné době by měl osobní potíže, ale dneska je i takový osobní status možný, a Buřinka se proto zas tolik nestyděl – pravda, nechlubil se tím, ale když mu to nevadilo…? Na zimu odlétal do Indie, kde se vyhříval na verandě chajdy u pobřeží a hleděl na příboj s pocitem kostky cukru dopadnuvší do šálku espressa piccolo. Byla to jeho trpce zasloužená dovolená odborníků a jiných adjutantů. Ale teď mu to nic nebylo platné, s takovými pronásledovateli v patách! Najednou uviděl vedle cesty růst hřib. Zastavil se, utrhl jej a vtom už ho dohnaly sfingy a jaly se kol něj kroužit.

„Nechejte mě jít,“ zvolal Buřinka, „dám vám výměnou tento kouzelný hřib!“

Sfingy ještě nikdy neviděly hřib, zastavily svůj rej a toho momentu využil Buřinka s hřibem a dal se na útěk. Ale sfingy hned za ním! Mávaly basami s pivem jako perutěmi, a čím více mávaly, tím rychleji běžely, kde nakročil Buřinka krok, sfingy letěly skok, a když ho málem už chytily za šos, hřib promluvil.

„Kalhoty máš z toho cvalu málem prošoupané – proč si nepořídíš automobil?“

„Nemám řidičák,“ zalkal Buřinka.

„I toto,“ řekl hřib, „já ti řidičský průkaz vydám třeba hned!“ A šup!, Buřinka měl v kapse řidičský průkaz se všemi serepetěmi.

„Ale kde je auťák?“ zvolal zoufale Buřinka.

„Automobil neumím,“ řekl provinile hřib.

Buřinka mrsknul řidičákem na cestu, vzteky ho podupal a s hřibem v pěsti pádil dál. Sfingy už mu dýchaly na hřbet, pročež zoufale zvolal: „Hřibe, vyčaruj mně indiánského koně!“

„Jasnačka, šéfe,“ řekl hřib a šup a hop!, stál před nimi šlachovitý či spíše vychrtlý kůň, hrůza pohledět, že by se ho řezník ostýchal i do točeňáku nadít. „Ale pozor,“ povídá hřib, „musíš ho pozdravit jménem, jinak hrozně kouše a kope kolem sebe a nedá ti nasednout.“

„A jak se jmenuje?“ zvolal Buřinka.

„Jé, to já nevím,“ odpověděl hřib. Buřinka zoufale zavyl a vyrazil dál, hřib v hrsti. Sfingy už mu olizovaly uši a blížily se blíž a blíž. Hranice Čínské lidově italské republiky již čněly na dohled, Buřinkovi však zbýval pouhý krapet sil.

„Což tu není, kdo by mi pomohl?“ zalkal. V ten okamžik se mu v cestě zjevil Tajemný Zída.

„Zmiz, chlape, než tě přerazím,“ zasípěl Buřinka. Tajemný Zída se opět rozplynul.

„Co to bylo za zjev?“ ptal se Buřinka.

„Nevím, já ho neznám, jenom ti chtěl pomoct,“ odpověděl po pravdě hřib.

Každý večer přilétali do Čínské lidově italské republiky od západu Netopýří lidé. Byli prosti všech vztahů, duševním založením indolenti a zajímaly je jenom prachy. Po večerech brouzdali ulicemi, rozmítali nad svými životními konstelacemi, zda měli jejich rodiče zůstat svobodní, či se rozvést, zda nekrmí svoji kočku příliš často a zda jejich pokojové květiny nežijí ve stresu. Spokojeným životem znepokojeni hledali hnidy ve svém štěstí. Oblibovali sugesce, čarování a magie a vzájemné oblbování. Člověk by si je z dálky spletl s houfem lesních sviní, kdyby měl chuť. Právě v tom tkvěl meritus Buřinkova problému: toužil být s nimi, a zároveň jej odpuzovali nezdolnou silou. Stejně tak chtěl zahodit kouzelný hřib, který plnil jeho přání pouze zpola, jenomže naděje, že mu hřib jednou jeho přání komfortně vyplní, jej zdržovala od vrhu houbou do dálky s přešlapem. Žil skromně svým studovaným hlupáctvím, v pyrrhicky prostém pokojíku s lůžkem o něco pohodlnějším než kaktus, jež jej nutilo ponocovat v komfortních podnicích s klimatizací, nápoji a dámskou obsluhou.

Teď však se přiblížil na dohled hranicím, sfingy zmizely kdesi a Buřinka překonal bravurně hraniční přechod, by spěl k přivítání s princem Lundolfem Rumbertem Čarasem Třetím a princeznou Anilínou, již mu chystali uvítání filírovanými fidlátky s kefírem.

Nejpříhodnější ovšem je, když se člověk ocitne v zakletém dramatu. Což se právě přihodilo Buřinkovi. Takový člověk se někde ocitá i proti své vůli a jsou na něj kladeny požadavky, které někdy plní rád, jindy pod tlakem okolností a jindy není schopen, i kdyby se nastokrát rozkrájel. Nejen to. Když se mu po všech peripetiích a šlamastykách zdá, že je z dramatu venku, ono si jej znenadání najde a opět jej vtáhne do hry – jedno zda proti jeho vůli, či se souhlasem, ale musí hrát. Znovu je vlečen přívaly děje, vtahován do maelströmu scén a příběhů, znovu stoupá a klesá jako balon v orkánu a není, co by jej vrátilo do poklidu slastné ataraxie, která vládla jeho předešlému živobytí.

Možná je tento příběh nudný, možná strhující – ale co je to proti tomu, jak jsem se minulý týden opil vínem u jezera? Byl slunečný den zralého srpna, parno jaksepatří. Koupil jsem si v trafice dvě lahvice bílého vína jako v jinošských časích mého věku a svezl se na pláž. V rákosí jsem si jednu otevřel a hleděl až do večera na hru vlnek. V noci pod hvězdnou oblohou jsem vypil lahvici druhou a pochopil, co je štěstí.

Jinak žil Buřinka jako darebák. Hrozně. Když bylo jeho dvojče zničeno úderem blesku, mohl konečně popustit uzdu svým vášním bez nebezpečí, že budou přičítány jeho vypařenému blížencovi. Vstával, jak mu libo, dělal, co ho bavilo, lízal prdele kočkám, šťoural se v prdeli, všecko mu bylo pro prdel, seděl na vlastní prdeli, uměl jít do prdele ve správný čas a chodil spát, kdy chtěl. Myslel si, že je v upřímné sprostotě nepřekonatelný, ale byl vyveden z omylu na festivalu, kde vyšla kráska z přeplněné toiky a postěžovala si čekající frontě: „Už to nejde, namočila jsem si do toho píču.“ Upadnul do mrákot, ze kterých vyplul až po dvou týdnech o tři sta kilometrů dál na úpatí Vihorlatu, odkud rázoval další týden až na vrcholec Lysé hory. Kdykoli zvolnil svůj cval a rozhlédnul se vůkol, spatřil jedině obzor zvlněný Venušinými pahorky, obratem proto pádil dál.

Byl ustavičně v nějakém konfliktu. Jeho kamarád Pepa Čuníček vynalezl rachtátko, které znělo jako motorka. Dosáhnul s ním určitého věhlasu, a když se k němu přidal performer Nimrous, založili kapelu „Pendregast“. Konflikty na sebe nedaly dlouho čekat. Jejich fanynky a starší bratr Halibert Rumpetr, v občanském životě inkvizitor, jim nedávali spát.

Kamarády a publikum si člověk nevybírá. Jako na potvoru se v té době několik Buřinkových kamarádů domluvilo, že k němu vypraví zájezd a prohrábnou mu vinný sklípek. Na cestu se vydali ve třech autobusech, přičemž osazenstvo jednoho se skládalo výlučně z osob jménem Pedro, José a Baltazar. Kýžené následky se dostavily.

Buřinka byl totiž oficírský synek. Rád zval hosty, aby je oslňoval svým komfortem a při hoštění je urážel rádoby přiléhavými vtípky na jejich adresu, radami a vzpomínkami na jejich trapasy. Běda však, jestliže mu někdo stejnou opáčil: hned se zkabonil a vše zamlouval překotnými slovy. Jeho truckolega Šumperák, stavitel šumperáckých baráků, s ním žil v jedné domácnosti a notoval si s ním společně v každé blbosti.

Co se nestalo, při jedné sešlosti vidím, jak si to k baru hasí brachoň jedné mojí rakety. Byl už napraný jako dělo, a když uhasil žízeň chytrou vodou, začal kázat rozumy. No to byste padli, co z něj lezlo!

Buřinka šel ale pěkně do kopce a s ním si vykračovali ještě jeho kumpáni: Tantr Plancát, šéfredaktor filosofie, dále navářka inženýr Libomil Chacharáček a pan Budský, všeuměl. Rozhodli se, že se vydají přímou čarou do pekel a vezmou Belzebubovi jeho kouzelnou kreditku a hodinky.

Našli díru do skály, jak je v každé televizi, a šup!, hned byli klouzačkou u šéfčerta, který si právě griloval brambory s kotletem a dýněmi hokkaidó a šneky.

Ten si žral, pacholek, z vědra připíjel uherským vínem a mlaskal přitom blahem. Byl na zotavené v lázních Čertova Zátoka. Lítal tam každoročně fidibusem, a když uviděl trojici kumpánů, hnedle po nich hrábnul. Z Tantra Plancáta si udělal židli, z pana Budského stoleček, z inženýra Libomila Chacharáčka přenosný hajzl, poručil si další chod vařených pazdrátů a vyfičel.

Přifičel si to rovnou do Prahy a šel kázat mravy, kam jen mohl: ke svatému Prokopovi, k Pražskému Jezulátku, ke Křížovníkům, ke svaté Markétě; jenom do kostelíků zasvěcených Bohorodičce si netroufal, protože tam ho znali jako falešnou pětku a hnali ho tamodtud volským cvalem za ta jeho kázáníčka, jak žít. Když bylo už po všem a otevřeno měli jenom ve večerkách, nechal se alespoň před jednou vyfotit s hřibem.

Ilustrační foto: archiv autora

Chviličku.
Načítá se.
  • Vít Kremlička

    (1962), autor několika básnických sbírek, povídek a novel, jedné divadelní hry a dvou rozhlasových adaptací. Příležitostný překladatel: Jan Pavel II. – List k umělcům (2010); příhody, příběhy a historky pueblanských indiánů a ...
    Profil

Souvisí

  • Glosa: konference lopatkovská

    8.–9. 6. 2016 se konala konference s titulem “Jan Lopatka”. O události glosuje básník a publicista Vít Kremlička.

    Drobná publicistika – Glosa
    9. 9. 2016
  • Viktor Špaček

    Notýsek

    Přemýšlel jsem, jak je možné, že někteří emigranti svoje vyhnanství nikdy nepřijmou, zatímco ostatní ho zvládají docela dobře.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 19/2018
  • Jane Cambellová

    Česání kočky

    Nesnáším pletení, stejně jako jsem si myslela, že nesnáším kočky.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 19/2018
  • Stáli proti sobě jako dva rozdurdění kohoutci vlašští: Balaton nerad, Srpen rozvášněný. K sekundování se nakonec uvolili naše Berenika na straně Balatona a Srpen vzal zavděk oslíkem Antonínem.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 19/2018