Pathos (řec.) pohnutá řeč, vášeň, prudké vzrušení mysli či affekt, původně jako protiva k éthos (mrav), aby se naznačilo hnutí, které kdo hledí vyvolati v duši posluchačově. Pathos jest předním rysem básnického vznešena. Snahou jeho jest vzbuditi dva hlavní city pohnuté mysli, lásku (zálibu) a nenávist (odpor, strach). Nejmohutnějšího účinku dodělává se ve všelikém projevu řečnickém, hereckém; stejně pak vlastní jest umění vůbec, ať poesii, hudbě či plastice (srv. Laokóon). Jen vážná, důstojná forma může vypnouti se k pathosu; všednost jakákoliv jest z něho vyloučena. Nemá-li pak minouti se cíle, musí projíti citovou výhní srdce autorova. Bez tohoto oživení splichtí se všechen jeho účinek. Také nutno vésti si hospodárně, s opravdovým taktem (uměleckým atd.), neboť přílišně zdlouhavá kulminace pathosu i sebe menší zneužití jeho s jakékoli strany (př. přemrštění) zvrací jej v bombast čili naduřelost. V poesii hlásí se živel pathétický celou řadou figur, jako jsou: zvolání (exclamatio), jež svědčí o mysli silně pohnuté; oslovení (apostrofa), zvláště v poesii hymnické, přímo-li se obracíme na osobu nepřítomnou, ano i na předměty neživé (Ó země, země, to jsi ty, a to jsou tvoje hory – Vrchlický); zapřísahání, prokletí; řečnická otázka a pod.

(Citace pochází ze svazku Ottův slovník naučný, Devatenáctý díl, P – Pohoř, vydal J. Otto, Praha 1902; pro náš účel zachovali jsme dobovou češtinu bez úprav, pozn. ed.)