Z chorvatského originálu přeložil Adam Borzič

^{HOŘKÝ I ŽHAVÝ PROROK ALEN KRISTIĆ}

Asi nikdy nezapomenu na první osobní setkání s Alenem Kristićem, chorvatským teologem a básníkem, které se odehrálo v poloprázdném baru v centru historického Sarajeva. Od prvního okamžiku mě tento muž doslova uhranul svou nakažlivou vlídností, jiskřivou inteligencí a úžasným tvůrčím zápalem. Kristić představuje nejen ve svém regionu zářivý a neobvyklý zjev současného křesťanství. Je jedním z nejodvážnějších teologů, jaké jsem kdy četl, odvážnějším o to víc, uvážíme-li, v jak konzervativním prostředí působí. Hned po děsivé válce, která nastala s rozpadem Jugoslávie, se intenzivně zapojil do mírové obnovy, zahrnující mezináboženský dialog s muslimy a pravoslavnými. Opakovaně v této době kritizoval vlastní katolické Chorvaty, že se nedostatečně rozešli s válečnickou mentalitou, i církevní špičky za pochlebování nacionalistickým politikům – takový postoj byl ovšem na horké bosenské půdě doslova nebezpečný. Odvaha Kristićovi nechybí ani v dalších záležitostech. Intenzivně se ponořil do dialogu s muslimy (sám je velkým milovníkem súfijské mystiky), jakkoli neváhá kritizovat islám za netoleranci a úzkoprsost, stejně jako své domovské křesťanství. V silně machistickém místním kontextu je radikálním feministou, bojuje za práva queer lidí ve společnosti a zabývá se queer teologií. Také sociální témata jsou Alenovi bytostně vlastní, zastává se dělníků a vůbec všech chudých, kteří v divokém kapitalismu živoří. Kritizuje mocné a bohaté, a ze všeho nejvíc zpohodlnělou konzervativní formu křesťanství posedlou nacionalismem, šovinismem a homofobií. Hojně přednáší, veřejně diskutuje, píše a publikuje v Bosně i v zahraničí.
To vše u něj pohání vášnivá víra v Ježíše, který osvobozuje chudé a vyloučené, a Boha veškerého života. Kristić je spíše ohnivým Ježíšovcem než vymydleným křesťanem, na jaké jsme ve veřejném prostoru zvyklí. Jedna z nejoriginálnějších Kristićových tezí zní, že křesťanství, judaismus i islám by se měly vrátit ke svým kacířským počátkům. Skutečnost, že zakladatelé těchto náboženství byli sami rouhači a heretici, je podle Kristiće skrytou příčinou, proč se jejich duchovenstvo tak úzkostlivě bojí všech projevů rouhání. Podle Alena může být blasfemie prorockou cestou víry, zvláště tehdy, když pravou víru zakrývá nános moralismu a odcizené ideologie. Na tento Alenův geniální teologický vhled jsem obzvlášť silně myslel v době, kdy „čeští vlastenci“ spolu s kardinálem Dukou běsnili proti blasfemickým prvkům v divadelní hře jiného chorvatského intelektuála, režiséra Olivera Frljiće. Bylo příznačné, že tato hra, která se díky našim fašistům stala skandálem, upozorňovala na křesťanské násilí páchané na muslimech, což v kontextu války v bývalé Jugoslávii dávalo víc než smysl.
Skandální a blasfemický nádech má ovšem i před časem vydaná básnická sbírka Alena Kristiće Agonie: Teopoetika tělesně-politického, v níž náš teolog klade Bohu rouhavé dotazy, rafinované otázky a předkládá před Jeho velebnost své vášnivé pochybnosti. Při hlubším a trpělivějším zkoumání však vidíme, že Kristićovu revoltu pohání svým vzpurným a rebelujícím duchem samotný historický Ježíš. A tak je jeho básnická sbírka především svědectvím ryzosti jeho křesťanské víry. Chorvatská teoložka Jadranka Brnčić o sbírce napsala: „Autor nás vede od jednoho teologumenon k druhému a v rytmické výměně čelí jejich odchylkám od pravdy v současné církvi: jakkoli bylo Ježíšovo mužství nahodilým prvkem – ženy jsou v církvi radiálně vylučovány; jakkoli byl Ježíšův vlastní rodokmen prost etnické i morální čistoty, církev přeslechla Boží hlas ‚zakotvený v lidských tělech // v tělech znásilňovaných žen / vyhladovělých dělníků / v tělech zbitých uprchlíků / stejnopohlavních milenců // v tělech toužících / po něze lidského doteku‘; jakkoli Ježíš překračoval zdi mezi nebem a zemí a ‚spaloval nebeskou hierarchii‘, církev baží po trůnech pozemské hierarchie; přes společný tanec božského a lidského v Ježíši, je církev posedlá nacionálně-rodově-náboženským; místo Ježíšova židovství nastupuje antisemitismus uhnízděný v církevní politice až k hrůzám Osvětimi; jakkoli byl Ježíš uprchlíkem – krutá lhostejnost vůči dnešním uprchlíkům. […] Kristić činí ze slova tělo, z otázky seznam odpovědí, hlásá vzkříšení z mrtvých, a stává se tak hořkým prorokem naší doby.“

Adam Borzič