Mlhou připlouvají labutě. Z temnoty se blíží těla, rozrážejí vodu, pohyb z hlubin. Zvuk vln se nese k lesu a protéká stromy. Zabloudil jsem totiž ze sídliště na Hájích. Za ledňáčkem v rákosí jsem zahnul po neznámé stezce a skončil u břehu rybníka. Tma se vpíjela do vody. Jsem mimo mapu, v mezeře souřadnic. Bílé stožáry se nesou skrze opar a není slyšet než mlaskání přílivu.

Básníci pomlouvají mlhu jako médium zapomnění – na koho padne, ten ztrácí paměť; krajina ponořená do mléčných závojů rozpouští minulost; v nerozlišeném se ztrácejí rozdíly, které obvykle rýsují jistotu reality. Na Jižáku asi máme jinou mlhu. Tahle mlha zesiluje vjemy. Samozřejmě, zmizely lidské orientační body. Ale z té tělesné, skoro hmatatelné tekutiny vyvstávají vjemy nové – místo „lidských očí“, které usínají, se probouzí „zvířecí“ sluch. Stromy skřípají. Ptáci řežou studený vzduch. A za kopcem řvou pravěká monstra na víceproudé silnici. Mlha zesiluje, co je obvykle zastřeno civilizačním zkrocením časoprostoru.

V hlavě, která se pomalu rozpouští do zvuků a vlhkosti téhle pradávné noci, nesu vzpomínku na článek. Na studii o tom, co jsme v procesu evoluce přestali slyšet. Na univerzitě v Tel Avivu zkoumali rajčata a tabák. Pěstovali je ve sklenicích, poblíž postavili speciální odposlouchávací zařízení. Zjištění: pokud rostliny trpí suchem nebo zraněním, vydávají ultrazvukové signály. Pokud jsou rajčata a tabák spokojené, ozvou se přibližně jedenkrát za hodinu. Při nedostatku vody vykřiknou rajčata pětatřicetkrát za hodinu, tabák ve stresu zvolá pětadvacetkrát. Zvukový přístroj rozpoznal také intenzitu zvuku: vyschlá rostlina je hlasitější než rostlina s odříznutou větvičkou. Ve studii se píše:

Naše zjištění může změnit způsob, jak smýšlíme o říši rostlin, která byla dosud považovaná za téměř tichou.

Bolestné výkřiky rostlin ovšem následovalo mlčení v mediální krajině.

Mentálně jsme totiž stále uvězněni modernitou. Když se na počátku 20. století vydávali prospektoři do amazonské džungle, té komplexní sítě organismů, jejíž živočišné a rostlinné druhy nebyly dodnes ani zdaleka objeveny, natož katalogizovány, tehdy prohlašovali britští vědci, vážení a moderní a civilizovaní, že jsou tyto výpravy marné: Amazonii přezdívali „zelená poušť“. Prostor bez člověka, bez budov a industrie, pro ně postrádal smysl. V takovém místě ještě „nic“ neexistovalo. Vyhlíželi civilizaci a přehlédli přitom miliardy životních forem. „Prázdný“ prostor planety byl osídlen, vytěžen, sterilizován, zpeněžen. Přitom jsme se mohli od novověku ujišťovat, že zvířata jsou stroje, které nic necítí, hnát je do válek a jatečních mašin, privatizovat jejich domovy – a rostliny? Chemické látky, pletivo, buňky – mechanismus, plevel, v lepším případě sklizeň. O desítky let později na této „neživé“ planetě začal hořet celý kontinent. A uši nejdokonalejší bytosti, vrcholu evoluce, pořád neslyší.

V Austrálii se požáry šíří z jednoho lesa do dalšího, plameny plují po větru i skrze půdu. Oranžové nebe, jedovatý vzduch. Spáleniště zůstává tam, kde žily propojené kultury zvěře a vegetace. Některá zvířata slyší křik vysychajících rostlin, napsali vědci z Tel Avivu, dokonce i kočky a psi. Co slyší prchající vačnatci v Austrálii? Kolik hlasů nese dým? Kolik hořících stromů je přeřváno hádkami o „nezbytnosti fosilního průmyslu“, poklesech HDP, exportu, importu, o křivkách a akciích? Co se volá v ohni?

Šátrám temnotou, kladu nohu za nohou a rozpoznávám ceduli. Čtu potmě: alej vrb podél rybníku bude odstraněna. Stromy vyschly. Mávání labutích křídel exploduje nad mou hlavou a já klopýtám zpět. Po cestě potkávám absurdní množství koček, které prchají bez zjevného důvodu. Pryč, daleko od lesa.