Minule jsem nebyla upřímná. Opřela jsem se o Melvillovu povídku Písař Bartleby a hlavní postavu představila jako hrdinu, který najde klíč ke svobodě. Ten klíč se jmenuje „raději ne“, což je replika, kterou písař užije, kdykoli mu zaměstnavatel zadává úkol. Replika jej činí svobodným, povinnosti nepovinnosti. Jednu věc jsem ale zamlčela: tahle svoboda hrdinu zahubí. Zaměstnavatel se se svým písařem rozejde (a nelze se mu divit), ten se ocitne v chudobinci a na otázku, zda bude jíst, odpovídá „raději ne“. Umře hlady. Co je to tedy za podloudnou interpretaci? Co za svobodu? A hlavně: co je tohle za hrdinu?

Pro modernu je to hrdina příznačný. Hrdinové se proměňují v antihrdiny, jakmile člověk zjistí, že hrdinství je samo o sobě podezřelé. Duch moderny připouští útok na autority, dokonce jej schvaluje. Moderna je svou podstatou revoluční a hrdinská. Člověk povstává proti bohům, vládcům, otcům. Tatáž moderna své hrdiny nesnáší. V médiích slýcháváme, že ta či ona instituce, případně strana, nemá ideje, že potřebuje svého vizionáře. Že by moderní instituce byly schopny přijmout něco jako hrdinu? Moderna sice z hrdinského gesta vyrůstá, avšak hrdina sám je svou podstatou archaický, a tím nedemokratický. Jedná na vlastní pěst, jeho energie žije na úkor druhých. Nehraje podle odsouhlasených pravidel a strážcům pořádku to neuniká. Bezohledné střelce nechceme.

Čím to, že hrdinství zhořklo? V moderně člověk netvoří jen sám sebe, podoben bohu vytváří svůj svět – ne svět koní, lesů a vycházejícího slunce, ale institucí, smluv, ministerstev, trhů, rozvodů. Jinými slovy: člověk tvoří moderní společnost. Že by dříve nebyla? Nebyla. Doba se stane moderní, když se ukáže, že společnost je tím, co se řekne, že je společností. Moderna už nezná věčné a posvátné zákony, natož boží, zákony – to je to, co schvalují zákonodárci. Naše povinnosti nás nepředcházejí, my sami jsme jejich autory.

Jak dospělé ­ – a hlavně: jaké štěstí. Jestli je společnost naše, můžeme ji přetvořit: učiníme ji lepší, spravedlivější, svobodnější. Jaká hrůza – nejde to. Člověk vytvořil společnost a obratem nad ní ztratil moc. Heroické vzepětí se proměňuje ve zjištění, že společnost žije z jiných principů než jednotlivec. Boha jsme mohli prohlásit za mrtvého docela snadno, se společností to jde hůře.

Ne že by klasický předmoderní heroismus sliboval větší úspěch. Hrdinové končí špatně vždy. V jednom podstatném ohledu se ale moderní hrdina od tradičního liší. Zatímco ten tradiční se dozvídá o svém selhání teprve zpětně, moderní se ještě do ničeho nepustil, a už ví, že selže. A strážci pořádků – těmi jsme my všichni – nejsou králi až po bitvě, vládnou nepřetržitě. Sebe i druhé tak spravujeme o budoucích, probíhajících i minulých porážkách několika troufalců. A v tom všem jsme neomylní.

Stále existují ti, kterým se přihodilo, že něco milují více, než je to rozumné, ti, kteří jsou o něčem přesvědčeni více, než by se slušelo. Na nás se neohlížejí a zdá se, že porážky se nebojí. My je častujeme vítězoslavnými poznámkami: „Vždyť jsem ti to říkala!“ Ale počkat: Není to tak, že jejich činy živí tohle mdlé prozaické vítězství? Možná jim dlužíme za více než za možnost čas od času si přemoudřele povzdechnout. Co když na jejich porážce stojí to, co strážci střeží?