sellier_bellot
Tvárnice
Jan M. Heller

Hodně pozorovat a méně přemítat: deset myšlenek o Petříčkovi a Petru Borkovcovi

„To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.“

Esejistika – Studie
Z čísla 2/2020

Tento text má doprovázet knihu Petra Borkovce k udělení ceny. Činí tak ve formě seznamu nápadů, číslovaných myšlenek, jež mě napadly nad knižním souborem novinových sloupků a dalších drobných, příležitostných prozaických útvarů, které svou stavbou nesplňují definici povídky. Myšlenek, z nichž by snad mohla postupně v obrysech vyvstat odpověď na otázku, proč je Petříček Sellier & Petříček Bellot kniha, která má dostat cenu Tvárnice za dílo roku.

 

1. Já subjekt

Většinou ich-formový, vždy homodiegetický, hodně autobiografický – jinak nemůže; titulní Petříček u jmen zakladatelů známé zbrojovky, stejně se představující, stejně oslovovaný svým nejlepším kamarádem v textové zprávě. Nehrdinský hrdina, který deheroizuje sám sebe spolu s tím, jak v jeho krátkých prózách klesá míra dějovosti; je zprostředkovatelem, je zaznamenavatelem (to hlavně), není sebestředný, na svět hledí skrze čočku melancholie, úžasu, vzpomínky. Radostně přitakávající barvitosti života, radostně nasávající vůně ročních období, naolejovaných loveckých zbraní i nemocničního karbolu. Nestydí se: nestydí se shazovat sám sebe, své vyprávění, prostředí, které je jeho přirozeným biotopem, kamarády v lovecké chatě, návštěvníky literárních čtení.

Já – jmenuju se Petříček, těší mě – jsem neudělal nic, co by stálo za řeč.
(s. 46)

Neváhá se nadšeně přimknout k drobné každodennosti, těšit se z jarního prořezávání stromů za stovku na hodinu i z nadšení pro práci, jež pozoruje u venkovských knihovnic. A jak uvidíme, odvrácenou stranou této téměř dětské bezelstnosti je ironie. Jak vypráví? Lehce, tak, jak mu prostor, omezený jen vykolíkovaným počtem znaků či rozhlasových minut, umožňuje rozeběhnout se takřka kamkoli. Subjektivně, o sobě a o tom, co vidí a co prožívá, přičemž žádný motiv, žádný obraz mu není natolik bezvýznamný, aby se u něj nezastavil. A zase se nebojí shazovat: poměr mezi iluzivním pozorováním a sebereflexivním zliterárňováním se mění zdánlivě arbitrárně, tak, jak vypravěč rozmarně nechává vidět střídavě svět i sám sebe.

 

2. Pointa

Novinový sloupek, fejeton či úvaha jako koncentrované, na základní vzorec zredukované vyprávění: úspornost je ctnost, zmíněný omezený rozsah zpravidla motivuje ke konciznosti a přesnosti. A pointa by v takovém textu měla mít razanci rány na komoru. Konec, rozuzlení, katharsis: vrchol kauzální logiky, zjevitelský okamžik (pře)uspořádání hodnot. Jenže o toto Petru Borkovcovi vůbec nejde. „Je mi dobře,“ končí jeden text; jiný zase: „Je jaro.“ Absence pointy nebo hledání pointotvornosti nepointotvorných obrazů a obratů prozrazuje, že autentické neuspořádanosti Borkovcových črt a obrázků vyhovuje nepřítomnost apriorního příběhu – a s ní i dynamika ozvláštněné či nepřítomné pointy. Je to relativizace řečeného, rezignace na degradované tajemství čapkovského střihu. U Borkovce není nikdy nic definitivní. Ale co bychom chtěli – aby pokaždé byli šťastni a žili spolu až do smrti? Borkovcova poetika konce spočívá v něčem jiném: v abruptní změně zorného úhlu (viz dále bod č. 5 a 8). Pointu lze vyslovit i při deklarované nemožnosti jiného než otevřeného konce. A navíc není nutné omezovat se na skutečný konec, za nímž následuje bílé místo na stránce.

 

3. Klima

Mírné, středoevropské. Podzimní plískanice, ladovská zima, jarní mumraj barev a vůní; ale nejčastěji vedro nebo nějaký jiný způsob léta. Magický čas prázdnin, kdy dětské světy přestávají být omezeny na hranice každodennosti a i v těch dospělých začíná být zřejmé, že přece jen všechna pravidla neplatí na sto procent. Je v tom něco z pohanských oslav rovnodennosti, i když, ovšemže, to neznamená žádné otevřené vyhlášení války životním ani literárním konvencím, žádnou osobní ani spisovatelskou revoluci – znamená to hřejivé a prohřáté vědomí spříseženstva těch, kteří bez zbytečného smlouvání vědí, že pustit na chvíli z hlavy pracovní dobu a plácnout sebou do trávy na břehu řeky (ta jeho milovaná Berounka!) je někdy nejen možné, ale i žádoucí, stejně jako je někdy možné a žádoucí začít o něčem vyprávět a skončit někde úplně jinde. Letní ovzduší jako čas, kdy se přece jen něco může víc než jindy. A věci nejenže jsou dovoleny, ale také se dějí samy od sebe. Ve vzpomínkovém textu k poctě Ivanu Wernischovi se mihne postřeh o jedné básni ze Zimohrádku, který zní:

jako by se kolem toho čtyřverší povalovaly v letním vedru další strofy, které jen nejsou vidět

– v letním vedru, kdy jindy!

 

4. Pozorování

Frekvenční analýza by odhalila v Borkovcových textech zvýšený výskyt sloves souvisejících s vizuálním vnímáním: pozoruju („neuvažuju“ – s. 20), dívám se („nic víc“ – s. 28), zrak zaznamenává, oči bloumají, zírám, sleduju, vidím, civím.

Ptáci jsou typicky zraková zvířata
(s. 109),

vybaví se mu kdysi zaznamenaná věta při pozorování sýkorek. Klíčovým slovem je detail. Všechny ty stříbrné rubové strany vrbového listí, skvrny zvláštních tvarů identifikované mezi kachličkami, dlouhá řada dalších drobností. Petr Borkovec je pozorovatel, který si dává na čas, jeho sítnice funguje jako fotografický snímač, kterému je nutné dopřát delší čas, aby se zachycené dobře prokreslilo; k tomu slouží pomalé tempo a jemně se zachvívající rytmus. Tady se nespěchá, tady se lenivě čeká, zda přijde nějaký další impuls, vzruch, zachvění seismické křivky. Pozorování je způsob tvorby skutečnosti, světa příběhu (viz bod č. 1); intelektuální výbavou k tomu není přemýšlení, nanejvýš tak popis, je jí bystrost, citlivost, opravdovost, zdánlivá nehledanost. Ruku v ruce s tím jde lexikální bohatství, neotřelost zdánlivě náhodných sousedství slov, které se zdaleka nevyčerpává často uváděnou Borkovcovou zálibou v nomenklatuře oborů ornitologie a entomologie. A hlavně: nahlížení detailu z různých perspektiv umožňuje mikrozměny zorného úhlu, díky nimž vyvstávají netušené protiklady blízkého a vzdáleného, obyčejného a neobyčejného, bezvýznamného a magického. Zpochybnění každodenní perspektivy, byť jen v náznaku; ozvláštnění, říkali ruští formalisté – což Borkovec, překladatel z ruštiny, samozřejmě ví. A současně i zpochybnění pozorujícího subjektu, který se stává tím, kdo je pozorován (postup je instruktivně vyložen v textu „O mé rodině a sýkoře koňadře“). Tím možná Petr Borkovec tak trochu kompenzuje absenci dialogičnosti: jak už jsme si všimli, píše subjektivně, jako někdo, kdo pro svoje texty nepotřebuje partnera k rozhovoru, neobrací se na „laskavého čtenáře“. Emil Staiger v Základních pojmech poetiky píše, že zrušení protikladu vnitřního a vnějšího světa, které je podle něj podstatou lyrického modu, má za následek znesmyslnění dialogičnosti:

Protějšek odpadá, nepochybně.

(Ostatně nesouvisí s tím také nápadná absence milostné tematiky a vůbec ženského prvku, který je většinou přítomen nanejvýš jako blahosklonně komentovaný spouštěč mužských trapasů?)

 

5. Ironie a mystifikace

Právě tento neustálý pohyb mezi pozorovatelem a pozorovaným, tato neustávající změna perspektivy je tím, z čeho pramení jemná ironie Borkovcova pozorovatelství. Efekt, díky němuž obraz, motiv či tvrzení v sobě hned současně obsahuje svoje vlastní popření, dovedení do absurdna, výsměch sobě samému. Na nečekaných místech vykoukne paradox jako rétorická figura:

bezstarostné měsíce, které čekají. Které může nechat čekat
(s. 23);

zbrusu noví obyvatelé v gigantických velkých garážích s velkými domy
(s. 58);

v restauraci lázeňského domu nabízejí se k poslouchání od vedlejších stolů „spokojené nářky“ (s. 88). To se tím spíš týká samotného subjektu v pasážích věnovaných minulosti, kdy je líčen jako nechápající, vyplesklý mladík, adept zasvěcení, které se odehrálo úplně jinak, než si maloval, ať už jako malý kluk, nebo jako devadesátkový intelektuál, dvakrát vyhozený ze společnosti spisovatelským stařešinou Bohumilem Hrabalem. V textu pojmenovaném „Kůň a ryby“ vzpomíná na knihu s názvem Prérií pádí kůň, která byla v dětství jeho nejoblíbenější, takto:

Lovecké historky, které se v průběhu vyprávění změní buď v mikrothriller, nebo v bohapustou legraci, v níž je zesměšněn čtenář i žánr.
(s. 52)

No bodejť, to jsme doma. A pak mystifikace, zvláštní případ ironie, rozradostněné cválání houštinami slov a jejich významů (tedy, abychom si připomněli: tím, co znamenají), snad dantovským lesem z Lida di Dante: tady je moje území a moje pravidla, sem za mnou, laskavý čtenáři, už nemůžeš! Rozkročení mezi světem života skutečného Petra Borkovce a jeho bezbřehou imaginací je stavba vybudovaná z ironie s pevností gotické katedrály; na to, jak to vlastně bylo s japanofilní Christou Rothmeier či jurodivým Václavem Vokolkem, nemluvě o Biance Bellové, kterou pojednal s jemně pichlavým humorem v mystifikační reakci na její „antifeministický“ sloupek na iLiteratuře.cz, do knižního souboru ji však nepojal – na to se lze jen ptát, odpověď by tohle napětí zbořila a s ním by vyvanula i značná část půvabu, který s sebou nese. A líčení lekcí tvůrčího psaní jako národní školy z dob před sto lety, v níž učitel řve a bije žáky holí, sem zapadá úplně stejně; přehánění tu slouží jako nástroj shození příliš vážného tématu tvorby, v tomto případě básnické. Básník je

podezřelé povolání,

říká autor,

celý život jednou nohou v kanálu
(s. 101).

 

6. Idyla a brutalita

Říkám-li v kanálu, myslím v kanálu. Texty sebrané v Petříčkovi nevykazují tak nápadný kontrast, jaký lze najít mezi mediteránní dovolenkovou idylou a společenským dnem v prostředí zlodějíčků v Lidu di Dante. Přesto tu maloměstskou idylu jeho rodných Louňovic pod Blaníkem, břehů Berounky, lesů, starých domů se silnými stěnami, spisovatelských rezidenčních bytů, tržišť a kaváren komplementárně doplňuje vrstva motivů spojených se smrtí a tělesnou zkázou. Bere na sebe podobu lovu: zbrojovka Sellier a Bellot se od Louňovic koneckonců nachází pár kilometrů (ve Vlašimi); zbrojařská terminologie jako metaforika jarního bujení, vzpomínky na dětství a na trofejní srnčí nohu upižlanou zhaslému zvířeti pilou nebo na králíka ne úplně záměrně prásknutého vzduchovkou. Druhá vzpomínka na dětské čtenářské zkušenosti se týká knihy s názvem Ryby zpívají na Ukajali, která pojednává o polském přírodovědci střílejícím zvířata v Amazonii.

Miloval jsem to jeho neustálé zabíjení překrásných zvířat,

vyznává se subjekt tak, že to zní dnes až jako svatokrádež. Smrt krásných srnců – vyvolávání odvrácené stránky života v blízkosti přírodě a její syrové poetičnosti. („Krutost i křehkost“: pointa jako rána na komoru!) Ještě dál jde text jménem „Natali“, odehrávající se na praxi v motolské nemocnici. „V létě umírá hodně lidí“ (s. 27), poznamenává se v něm lakonicky – i v tom vzývaném letním illud tempus je přítomná odvrácená temná strana skutečnosti. Jenže, což nemají svou dávku znepokojivé grotesknosti v sobě všechny autorovy výlety do mladých let, včetně devadesátkového osobnostního a intelektuálního zrání? Tehdy, když „smutný umělec Petr Kůrovec“, postava z Posledního bourbonu Bohuslava Vaňka-Úvalského, dnes již skoro zapomenutého klíčového románu z prostředí pražské literární bohémy 90. let,

vstával jako každý slušný básník, vzal si píchačku a jel do duchovního časopisu,

aniž by tušil, že

z našeho jedového hnízda na jeho adresu směřovala smrtonosná dávka těch nejvtipnějších tiráží?

 

7. Intertexty

Pro pozorovatele a přičiňovatele poznámek nejnejistější území a nejtenčí led – pád do banality a klišé hrozí nejakutněji, Úvalský neúvalský. Intertextualita není něco, v čem by se pisatel Borkovcova typu navenek vyžíval či nalézal. Co jsme tu měli? České maloměsto a jeho letně ospalý, pastelově biedermeierovský poklid i poláčkovskou rošťáckost, akcentovanou klukovským viděním a mistrovskou prací s jazykem. Karla Čapka, jednoho z nejslavnějších novinářů-pozorovatelů v českých zemích. Bohumila Hrabala, s nímž by si Borkovec mohl po stránce poetiky i sednout, kdyby se tak zoufale nemíjeli generačně. Ale přece jen ještě jedno jméno tu musí zaznít: Charles Bukowski, jakkoli se stalo předmětem parodování už v anotaci k Borkovcovu premiérovému autorskému čtení v pražské kavárně Fra, když se v ní otázka

Máte rád Bukowského?

opakuje třikrát coby poukaz k přitroublým čtenářským dotazům. Ale právě Bukowski tu nějak také je, i kdyby jen jako příslovečný největší krajíc odříkaného chleba: autenticita sociálního dna, poezie všednodenní banality a detailu, kouzlo střídání nauzey a smíchu v těžko popsatelném, avšak zachytitelném rytmu, nepointová pointa, vědomí, že občas je potřeba se s tím vším prostě nepárat. Řekneme-li o Borkovcových drobných prózách, že jsou setkáním Poláčka s Bukowským, bude to hravě obhajitelné, jakkoli lacině to zní. Intertextuální otevřenost v nich je naprosto zjevná, Borkovec se stává Henrym Chinaskim prostřednictvím stejné hry s proměnami subjektů, jakou se v již zmíněném textu „Kůň a ryby“ lovec stává Enšpíglem. Jenže zase – nebyl by to Petr Borkovec, aby nekomentoval dialog svých textů s jinými těmito slovy:

Tohle je dost možná přesná citace. A možná tam ta věta vůbec není.
(s. 53)

 

8. Žánr

O tom, zda sloupky jsou texty hodné knižního vydání, už psali jiní; těšil jsem se na ně, když jsem je jako editor iLiteratury připravoval k publikaci, a měl jsem tedy výstadu moci je číst dříve než ostatní čtenáři. Těšil jsem se na ta slova, která vytvářela krásné a autentické světy. K jakému literárnímu druhu tyto světy patří? Kdo je Borkovec prozaik, jak se liší od Borkovce básníka? Vystačíme si s pátráním po tom, jak se Borkovec prozaik snaží o kompozici, jak si hlídá tempo vyprávění, jak režíruje postavy, jak pracuje s gradacemi, pointami?

Kdo je naladěn lyricky, nezaujímá stanovisko,

říká již zmíněný Emil Staiger.

Okamžik nad ním získává výlučnou moc – nyní tento tón, pak zas jiný.

Když do lyrického modu vtrhne logika – třebas i ta kauzální, příběhová – cítíme „vystřízlivění“. Platí to jako protiklad? Borkovcovu básnickou sbírku Herbář k čemusi horšímu uvádí báseň nazvaná „Hledám, jsem“:

Hledám práci. Jsem muž 47 let
a hledám štípání a řezání dřeva.
Jsem levný. Jedinou podmínkou
je jakékoli ubytování.
(s. 13)

V Petříčkovi se v prvním textu nachází takřka beze změny, jen věk subjektu se zvýšil o dva roky, na 49. Předcházejí jí slova:

Nejradši bych si dal inzerát. Že hledám jakoukoli práci, že můžu bydlet i v karavanu a že nemám žádné vzdělání. Nebo takhle:
(s. 13)

Napětí mezi velkými, existenciálními slovy v titulu básně a banalitou pracovní inzerce v próze je suspendováno, avšak vystřídáno jiným napětím – mezi materiálem z původní básně a jeho „doříkáváním“ v motivech karavanu a sebestylizace do osoby, která „nemá žádné vzdělání“ (neboť je u Berounky pohříchu k ničemu nepotřebuje). Podobně beze změny vplouvá do prozaického textu báseň „Květinářství“, kde jedinou změnu představuje právě její okolí: další neviditelné strofy rozházené kolem dvou originálních mají podobu prozaického žánru, vět a odstavců. (Je na jaře už letní vedro?) A do třetice báseň „Škeble“:

Vybírám z řeky škeble říční,
jsou plné bledého masa,
tak plné, že přetéká – když je zvednu,
průsvitné maso se cpe dovnitř.
[…]
držím v ruce osahané peněženky
nacpané účtenkami a drobnými
(s. 91).

A v Petříčkovi:

V klidu bych vybíral velké škeble plné bledého masa (tak plné, že maso přetéká přes ostré okraje), které vypadají jako osahané peněženky nacpané tisícovkami a účtenkami
(s. 14).

Ten posun od indikativu ke kondicionálu, který nutí zredukovat paradox mezi přetékáním a cpaním se dovnitř a zpacifikovat ho závorkami! Ta záměna drobných mincí za tisícovky – jak úplně jinak vypadá výsledný vizuální dojem z nadité peněženky, jak se najednou nechce myslet na perlorodky a poklady ukryté uvnitř nich! Báseň:

Prázdné škeble kladu na molo,
[…] na každé je něco k povšimnutí:

čtyři druhy staré žluti,
tři druhy staré žluti,
lepení, lepení, slonovina,
želvovina, perleť a cín.

Próza:

A prázdné lastury bych pokládal na molo, jednu vedle druhé, a díval se na ně, jak osychají. Želvovina. Perleť. Cín. Nikdo mě nehledá
(s. 14).

Redukce obrazu na bazální komponenty, v básni neosobní „ono je“, v próze, pochopitelně, první gramatická osoba. A závěr? Pointa: „Nikdo mě nehledá!“ O subtilních změnách perspektivy jakožto atributech básnického vidění byla řeč výše; zde je tedy pozorované (!) zcela zblízka. V těchto jemných tazích tužky skicující obraz, v těchto sotva postřehnutelných změnách frekvence elektrizujícího timbru se říká cosi podstatného o hranicích básnictví a prózy – či o jejich ne-existenci. Možná přímo nesmyslnosti. Anebo – a to možná nejspíš – o tom, jak je (Borkovcovými vlastními slovy) „neprožívat“.

 

9. Kontext

Petr Borkovec v Petříčkovi nabízí něco, co je v české próze ojedinělé, výjimečné. Česká próza roku 2019 – a zdaleka nejen jeho – málo pozoruje. Česká próza konceptualizuje, zaujímá stanovisko, sděluje je světu, přemýšlí a dává ostentativně najevo, že přemýšlí, buduje, přestavuje, přerývá, vykládá, doříkává, nabádá, vede, staví před hotovou věc, pohoršuje se, paroduje, prožívá se, exhibuje, také pozoruje a hraje si, ale jinak než Petr Borkovec: pozoruje a hraje si jaksi sekundárním, služebným způsobem, jako by cítila povinnost brát na sebe jiné úkoly a pomalé tempo přítomné chvíle přenechávala jiným žánrům. Všechny možnosti, které se při volbě tvárnicového díla roku nabízely, byly „ano, ale“; nyní by už na základě bodů 1 až 8 mělo být zřejmé, že Petr Borkovec, který „neudělal nic, co by stálo za řeč“ (za literaturu? za kritiku?), je pro mě jednoznačné ano.

 

10. Tvárnice

Poslední myšlenka není původní, přesto ji zde s přiznáním k této nepůvodnosti uvedu. Jistá osoba blízká, která se mnou sdílela dosud nepoznanou tíhu závazku a směs rozpaků nad vším, co česká literatura v minulém roce přinesla, a nejistoty ze skutečně těžkého úkolu, který Tvar svému zvolenému kritikovi v uplynulém roce připravil, na mé finální rozhodnutí zareagovala následující větou:

To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan M. Heller

    (1977, Hradec Králové), vystudoval bohemistiku a komparatistiku na FF UK a evangelickou teologii na ETF UK, postgraduálně antropologii na FHS UK. Působí jako editor na iLiteratura.cz a ředitel Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze. ...
    Profil
  • Petr Borkovec

    (1970), básník, prozaik, překladatel. Mezi jeho poslední básnické knihy patří Milostné básně (Fra, 2012) a Herbář k čemusi horšímu (Fra, 2018). Je autorem povídek a kratších próz Lido di Dante (Fra, 2017), Petříček ...
    Profil

Souvisí

  • Heller
    Tvárnice
    Rozhovor s Janem M. Hellerem

    Propůjčením ocenění nic nekončí, naopak začíná

    Ptá se Olga Stehlíková

    Vždycky mě zajímalo, jak v textech fungují motivy – jak se z nich rodí složité významy různých řádů, jak to, že jsou čitelné pro některého čtenáře, zatímco pro jiného vůbec, zda jsou jakožto jazykové jevy nějak limitované, nebo mohou nabývat katarzních, či dokonce zjevitelských funkcí.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 2/2019
  • Soutěž, Tvárnice
    red

    Tvárnice

    zahajujeme druhý ročník Tvárnice – literární ceny, která má váhu!

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 19/2018
  • Tvárnice
    Olga Stehlíková

    Co jsem zahlédla

    O něco vyhraněnější je situace poezie, její zoufalí nakladatelé se totiž orientuji výlučně na podzimní sklizeň a stále výraznějším bodem ve strategických úvahách nakladatelů o datu vydaní plánovaných titulů je zjevně konaní festivalu Tabook.

    Drobná publicistika – Literární soutěž
    Z čísla 15/2018