Válka

Ještě před ní můj dědeček, zlatník, ukončil nedobrovolně svůj život pod kopyty koní, táhnoucích ve Lvově koňskou tramvaj. Shodou okolností jsem se tam teď nedávno octl, bydlel jsem v hotelu King George, který kdysi býval ozdobou města, vyjel jsem výtahem do poschodí, kde jsem byl ubytován, a hned vedle dveří prvního pokoje, kolem kterého jsem šel, byla zlatá cedulka, na níž stálo, že tam býval před válkou ubytován slavný tenor a herec Jan Kiepura. Měli jsme doma jeho maličké foto se zubatým zdobným okrajem, spolu s fotografiemi dalších předválečných hvězd. Byl v bílém obleku s kloboukem, stál ležérně opřen loktem o sloup. No, to jen tak na okraj… Můj strýc Rafael, také zlatník, údajně místní přeborník ve stolním tenise, zmizel za války neznámo kde, pohltil ho nějaký koncentrák nebo zasáhla zbloudilá kulka. Všechno by možná bylo za jiných okolností taky jinak. I maminka by patrně žila jiný život! Jaký? Kdoví…

Tak třeba jeden strýc, snad brusič diamantů z Tel Avivu. Vždycky když jsem někam jel, většinou pracovně, protože z vrozené šetrnosti po otci jsem já sám za svoje nerad někam jezdil, takže jsem ve všech městech světa, když už jsem se někde octl, hledal v telefonním seznamu to či ono rodinné jméno a doufal jsem, že narazím na někoho příbuzného, kdo přežil válku, což se i stávalo. Když se nějaké to jméno po otci nebo po matce objevilo, hned jsem tam volal, doufaje, že se nadšený příbuzný s rozpřaženou náručí vzápětí objeví, pevně mě obejme a bude nadšen, že někdo z rodiny i po válce ještě žije, dokonce se má k světu. To se skutečně také stalo, jenže trošičku jinak. Já jsem ovšem tušil, že někde někdo bude, jen konkrétního jsem nevěděl nic. Tak například jsme se při natáčení nějakých rozhovorů ocitli v Izraeli, tuším, že právě v Tel Avivu. Byly zrovna Vysoké svátky, vytočil jsem číslo pevné linky, které bylo uvedeno v telefonním seznamu pod otcovým příjmením.

Já jsem ovšem hned tušil, že to bude nepochybně nějaké příbuzenstvo. Ozval se mužský hlas a dost nevrle se začal vyptávat. Odkud jsem, co tam dělám, za jakým účelem se ozývám, o co mi jde. Já jsem se představil, vysvětlil jsem, že jsme tam za prací, že tam natáčíme nějaký dokument a na jeho jméno že jsem narazil náhodou, když jsem listoval telefonním seznamem, a že budeme nejspíš příbuzní. Jeho hlas nabyl tón maličko přátelštější a poznamenal, že není vyloučeno, že bychom skutečně mohli být příbuzní. Vyptával se, odkud jsem, zajímaly ho osudy naší rodiny, a když jsem mu všechno vylíčil, jak jsme se kde ocitli, co se s našimi rodinami dělo za války, kde kdo žil a co dělal, kdo je doposud naživu a kdo už pobývá na věčnosti, došel k závěru, že můžeme být skutečně příbuzní. Konstatoval to hlasem váhavým, tónem nikoli příliš nadšeným a neochotně mi nabídl, jestli bych druhý den nechtěl přijít na návštěvu. Upřímně řečeno mě zarazilo, že neprojevil žád-nou velkou, ba prakticky vůbec žádnou radost, že někdo z rodiny je dosud naživu, že moji rodiče přežili válku a jak se to stalo. Řeč už vázla, on ještě jednou zopakoval pozvání na druhý den, začali jsme se tedy loučit a on mě počal instruovat, kde bydlí a jak se k němu dostanu.

Při té příležitosti se mě tázal, zdalipak vím, že jsou svátky a co je v takových případech nutno činit, jak se chovat. Že bych neměl mít žádné zavazadlo, cestovat veřejnou dopravou, brát do ruky peněženku, ne-li peníze vůbec, a tak dále. Všechno jsem mu slíbil a přitom ve mně rostl pocit nechuti. Myslel jsem na to, o čem bychom si mohli povídat, a napadalo mě, co ho tak asi může zajímat. Čím bychom si snad mohli být blízcí čili máme-li si vůbec co říct. Takže já se tam nakonec vypravím, pokud tam vůbec trefím, přijdu do rodiny, kde budou lidé, kteří mně patrně budou v podstatě cizí a žádnou zjevnou radost ze mě mít nebudou. Já tam pobudu, nebudu se nejspíš chovat podle patřičných zvyklostí a norem, moje sekulární žertíčky jim budou cizí a oni mě brzy vykvindují jako nějaký cizí živel, vetřelce, a já neuspokojen potáhnu temnou nocí do hotelu.

Když už budu odcházet, podívají se na sebe, pozdvihnou obočí a kdoví, co si pomyslí. Ani já nebudu nijak nadšen, zatímco bychom se měli radovat, jásat, hodovat, objímat se plni radosti ze shledání, ve které už ani nikdo z nás nedoufal. Kdo z nich mohl jen tušit, že můj otec bojoval v Rusku, tehdejším Sovětském svazu, v čsl. jednotce proti Hitlerovi a moje maminka, s tetou a babičkou, se skrývali u dobrých Poláků, ve výklenku za skříní a vycházet mohli tajně, jen v noci a místo záchodu měli plechový kýbl. Oni, ti zahraniční příbuzní, navíc kdoví, kdy se tam ocitli, patrně tento jiný svět, válečný evropský svět, jim doposud zcela cizí, neznali, ba nepoznali! Jejich představy o něm byly nejspíš nereálné, ba fantazijní. Já jsem si to představoval jako nějakou mayovku nebo něco ze Sienkiewicze, prostě něco exotického.

Příbuzný

A tak jsem místo společenské návštěvy příbuzných kráčel nočním Tel Avivem, možná to byla Haifa, ta je, jak se jeví v mé paměti, taková evropštější, a tu se pojednou otevřel příklop kanálu. Dostal jsem trochu strach, a tu se za mnou ozvalo přidušené volání: „Rišo! Rišo!“

Zastavil jsem se, rozhlížím se kolem sebe, až jsem nahlédl dolů, do kanálu, ze kterého vyčuhovala hlava. Oči šmejdily sem a tam a jejich pohled byl upřen přímo na mě. „Volá mě někdo? Děje se něco?“

„No ano, já tě volám!“

„Kdo to je, já?“ zeptal jsem se.

„No já, tvůj příbuzný,“ teď byla zase řada na mně, dotazovat se.

„Jaký příbuzný, z kterého kolena, po kom jsi… jste můj příbuzný?“

„Po kom, po kom, po předcích!“

To mě trošku zaskočilo. „Po jakých předcích, po otcově rodině, nebo po maminčině? Vždyť kdyby nezemřeli, teda většina z nich, byl bych měl příbuzných nepočítaně. Ani bych je možná všechny neznal. Je pravda, že jsem slyšel nebo četl různé historky, ti, co přežili, z obou rodin, byli zdatní vypravěči. Tak například maminčina matka, moje babička, o které občas vyprávím, to byla velká pohádkářka. Můj strýc, zase z otcovy strany, jeho bratr lékař, byl milovníkem života a žen – a že jich nepoznal málo!

O mém prastrýci, také lékaři, kolovala řada historek. Říkalo se, dokonce jsem to i četl ve vzpomínkách slavného hudebníka Arthura Rubinsteina, Moje młode lata, že prý ho tento můj prastrýc přivedl zpět k židovství, a popsal také Goldflamovu nemoc, a tak se octl v lékařském slovníku! Do jaké míry co oni všechno dodržovali, jak žili ve vztahu k víře, to jsem se nedozvěděl, ale píše se o tom, tak to na tom bude něco pravdy. A tak dál, já sám už si to všechno ani nepamatuju… Po pravdě řečeno si pamatuju velmi málo, jako bych měl v hlavě směs zážitků a příhod a dobrodružství, čehož jsem byl spíše pozorovatelem než účastníkem, ne-li aktérem. Ba dokonce čím jsem starší, tím víc se mi v hlavě mísí opravdové zážitky s fantazií a příhodami z četby. Pomalu už nejsem schopen rozeznat, co se skutečně přihodilo, co jsem doopravdy zažil a co jsem si vysnil.“ Možná i tento rozhovor nebyl reálný, možná to byl víc sen, fiktivní vzpomínka, fantazie, ani tento další příbuzný neexistoval, jako mnohé, co se mi honilo v hlavě.

Vtom se ozval řev, ostrý štěkot, jako když někoho honí velký a zlý pes. Z kanálu se rychle vysoukala moje maminka, ale ještě nedospělá, ještě holčička. Z otevřené rány na lýtku se jí řinula krev, měla tam ránu, jak ji ten škaredý pes pokousal. Jeho hlava byla vystrčená z kanálu, tlama byla otevřená, ostré zuby vyceněny, cvakal jimi na všechny strany, po mamince, dokonce i po mně. Maminka křičela, bála se ho, já jsem taky křičel, sundal jsem si botu a praštil to psisko po hlavě. Pes zmlkl a zalezl. Já jsem se taky bál, jen ten příbuzný, ten nedával najevo žádný strach.

Zeptal jsem se: „Jak to, že se nebojíš?“

„Protože už dávno nejsem naživu!“ odpověděl mi.

„Já myslel, že jo!“ poznamenal jsem.

„Myslet si můžeš, co chceš. Ale je pravda, že tvou maminku za mlada, ještě když byla děcko, kousl pes a od té doby se ona psů bojí. A víš, jak se to mohlo stát, že už nejsem naživu?“

„Jak to mám vědět, když jsme se osobně nikdy nepoznali, ba ani nesetkali?“ odpověděl jsem. Na to s lehkým úsměškem odpověděl – a koneckonců, mohl jsem to čekat. „Poznali, nepoznali, příbuzný blízkého člověka pozná vždycky,“ opáčil cizí příbuzný.

„No, počkej, já se mamince na tu nohu podívám, však jsem taky doktor.“ Odněkud zespodu vydoloval známou lékařskou brašnu, otevřel ji, vytáhl lékařské náčiní a začal léčit.

Maminka 1

A tak, zatímco příbuzný izraelský doktor vedl ty svoje podivné řeči, ošetřoval zraněnou maminku. Člověk by si myslel, že ta rána, to kousnutí, ze kterého byl vidět na dětské nožce otisk ostrých zubů, by si zasluhovala odvoz do nemocnice. Očistil ránu, obvázal ji a pomohl mamince z kanálu. Měl jsem zase svou maminku, byť ještě malou.

Jenže, jak se ukázalo, jsme byli v exotické zemi, mně se dokonce zdálo, že ani nejsme někde v cizině, kde nejsme zvyklí žít. Jako bych se octl v nějaké pohádce, něco jako Tisíc a jedna noc, kde se prolínají fantastické historky pikareskního románu, například nějakého hraběte Potockého.

Zatím venku hučela auta, pochodovali vojáci, smáli se a vesele rozprávěli, jako by nad námi neviselo nebezpečí války a smrti. Chtělo se mi je oslovit, zeptat se jich na jejich život, na jejich pocity, jestli se taky bojí války a smrti jako já.

„Vy se nebojíte? Chodíte tady se zbraněmi v ruce, zdá se, že jste na ně dokonce zvyklí, že jste uvykli se bránit, kdyby bylo třeba. Moje maminka i babička, ba i můj otec, mi vyprávěli, jak v Evropě žili ve strachu, v panice, ohroženi každým dnem, ve strachu, že můžou přijít o život. To bylo ovšem za války, za jiné války, než je, nebo byla, ta vaše.“

I po válce, to jsem byl ještě kluk, jsme ale přece žili ve strachu. Večer, kolem desáté, chodil otec po domě, vykřikoval svoje „pst!“ a „ša“, ucho přilepené k radiopřijímači značky Kongres se zeleným okem a snažil se poslouchat zprávy izraelského rozhlasu a celý se jen otřepal, když se ozval hlasatel se svým: „Radio Jerušalajim“, čemuž i tak bylo špatně rozumět, nicméně otec byl v napětí, ve střehu, skoro jako by držel v ruce zbraň a při sebemenším ruchu hodlal zahájit střelbu po každém, kdo jen nějak zašustil. Všichni v místnosti, babička, maminka, teta, sestra, já, jsme se ani nepo-hnuli, ačkoliv jsme jen stěží postřehli jedno dvě slovíčka a jejich smysl. Teprve když relace skončila, odvážili jsme se pohnout a taky vydechnout, jako by ohrožení zmizelo a nastal zase dlouhý klid a mír, do večera druhého dne.

Byl to podivný guláš, některá válka byla nebezpečná, na spadnutí, jiná nad námi jenom tak visela, některou válkou z naší strany sice vyhrožovali, ale vlastně to byla jenom slova, kterých se člověk snad ani nemusel bát, pokud tomu věřil. Nicméně to nebezpečí, ta slova visela ve vzduchu nad námi a stala se součástí každodennosti. Člověk by si myslel, že to byla jen taková tradice, móda těch dní, těch let, že to snad ani není opravdové nebezpečí. Zdálo se, že to tak bude navždy. Vlastně jsme si na to zvykli, jako na součást podivné každodennosti.

Otec taky vyprávěl, jak to bylo v padesátých letech, když zatkli strýce a zavřeli ho do kriminálu. Musel stát na studeném betonu a stříkali po něm z hadice studenou vodu, takže mu pak částečně ochrnuly nohy a vozili ho na kolečkovém křesle, jak si pamatuju.

I otec se chlubil, že pro něho taky přišli a ptali se ho: „Chcete být taky zavřenej?“ – a on lišácky, jak se domníval, odvětil: „A za co? Proč bych měl být zavřený?“ Na to mu však žádnou pořádnou odpověď nedali, asi ani nemohli nebo neměli žádnou po ruce, řekli jen: „Tak pozor!“ – a beze slova odešli. Otec se domníval, že jim dal tak chytrou odpověď, na kterou se nedalo nic kloudného říct. Zůstali údajně stát beze slova, jako opaření. Byl na sebe hrdý, protože přece nenašli způsob, jak mu odpovědět. Je fakt, že kdyby byli chtěli na to něco říct nebo ho sebrat, mohli to udělat, ale nestalo se tak. A tak to plynulo léta, jednou měl člověk větší strach, jindy se nebál vůbec nebo na to nemyslel.

Ten můj příbuzný, který se mnou mluvil z kanálu a zdálo se mu patrně, že náš rozhovor má logiku, smysl a obsah, občas na chvíli zmizel. Já jsem zůstal civět na kanál a nevěděl jsem, co si mám myslet. S velkou námahou jsem odklopil těžkou mříž svrchního deklu a odtáhl ji kousek dál. Pes byl pryč, jen odněkud z hloubi kanálu se ozýval jeho zběsilý štěkot. Moje maminka, vlastně ještě holčička, už ošetřená, ránu ovázanou čistým kapesníkem, seděla vedle mě na zemi a ještě trošku poplakávala. Klečel jsem u ní, hladil jsem ji po ručkách a po vlasech a bylo mně jí nevýslovně líto.

Přitom jsem sice věděl, že je to moje maminka, zároveň ale holčička, dítě, a přitom dospělý tvor, a jenom jsem opakoval pořád dokola: „Mami, neplač, to nic není. Slyšíš? Nic to není. Neboj se nic.“ Pomohl jsem jí vstát, zapnul jsem jí přezku od modrého, vlastně ještě skoro nového sandálku, vzali jsme se za ruku a vykročili jsme.

Maminka povídá: „Pojď, někam tě vezmu. Půjdeme na procházku…“

„Kam?“ zeptal jsem se.

„Uvidíš!“ A vykročili jsme kupředu. Maminka trošičku zasténala, nožička ji ještě bolela. Vzal jsem ji do náručí a chvilku nesl, i když nebyla úplně lehká. Šli jsme městem, které bylo směsicí barvité izraelské současnosti, Orientu, předválečného Polska, poválečného Brna, šedivým, trochu špinavým městem, o kterém jsem si v duchu vytvořil tak trochu pohádkovou představu, směs toho, co mi zůstalo v hlavě z četby, z obrázků, které jsem znal z knížek ze synagogy, starých rytin z obrázkových pohádkových knih. Kolem nás se na koních přehnala skupina jezdců, patrně nějakých rytířů, něco jako Dürerovi apokalyptičtí jezdci. Maminka mi pevně sevřela ruku a přitiskla se ke mně.

„Neboj se,“ povídám konejšivě, „nikdo ti nic neudělá. Já se o tebe postarám. Vždyť jsem přece tvoje děcko, tvůj syn, já tě budu chránit, a kdyby něco, i život za tebe položím. Vždyť mám svůj nožík, je to dobrý nůž, ostrý, tím se ubráníme každému útočníku. A třeba by měl křivou, zahnutou šavli, rychlého koně a útočil na nás. Vrazil bych mu kudlu do břicha a měl by to! Já tě nedám!“ Vytáhl jsem starou kudlu rybičku a ukázal jsem ji mamince. Tak jsme se drželi za ruce a šli jsme městem.

Míjeli jsme mladé muže s pejzy, v černých kabátech pod kolena, v hedvábné kazajce, v botách a punčochách. Už jsem myslel, že jsem se octl v nějakém tom fantaskním městečku Sokal na východě Polska, o kterém jsem si sice udělal představu z babiččina vyprávění, kde jsem však nikdy předtím nebyl, zašli jsme s maminkou za roh, kde jsem si myslel, že to tam poznávám, že už jsem tam někdy předtím byl. Jenže jsem se mýlil, bylo to tam ještě cizejší.

Aby mě to zmátlo ještě víc, přehnalo se najednou kolem nás auto, jaké už jsem znal. Byl to vůz, jaký měl můj strýc, který, jak jinak, byl také lékařem a měl automobil naší výroby, Tudor.

Už už jsem se domníval, že je to on, a chtěl jsem ho poprosit, aby nás svezl domů. Rychle jsem zul botu, kterou jsem zneškodnil psa, a hodil ji po autě. Řidič nebyl mým strýcem, vůbec si nás nevšímal a ani to auto nebylo jeho, dokonce mělo trochu jinou barvu.

Ve chvíli, kdy jsem se za ním ohlédl, jsem pustil maminčinu ruku a vtom byla pryč. Rozhlížel jsem se kolem, dokonce jsem se dal na útěk, běžel jsem ulicí za jeden roh, potom na druhou stranu, zase za jiný roh, doufal jsem, že uvidím maminku, jenže nic. V tu chvíli jsem si pomyslel, že svou maminku, ať už dospělou, nebo dětskou, v modrých, nebo jiných botičkách, už nikdy neuvidím.