Drahá Virginie,

Váš poklidný život v Monk’s Housu se změnil v noční můru. Snad každý den slyšíte rachot letadel, ten strašný rachot blížící se války. Zatím jen cvičné lety. Royal Air Force zatím jen trénuje. A Vy pracujete. Dál neúnavně pracujete. Píšete nový román, vlastně je to spíš novela, jmenuje se Pointz Hall.

Na starém venkovském sídle se koná ochotnické divadelní představení, ale herci v řeči zadrhávají, dialogy se rozpadají, kdesi hoří, mezi kulisami jsou vidět plameny, je strašlivé horko, a když konečně přijde přeháňka, průtrž mračen působí, jako by se kde kdo na světě rozplakal. Ten Váš nový román je nejen obrazem předválečné Evropy, ale i Vašeho duševního rozpoložení.

Ze svého venkovského úkrytu už téměř nevycházíte. Do Londýna zavítáte jen někdy, jako právě dnes, a pak prosedíte na lavičce v Kensingtonském parku celý den. Hodiny na věži Holy Trinity odbily sedmou. Musím Vás rychle seznámit s další ženou se stejnou „duševní DNA“, než se docela setmí. Dovolte, abych Vám představila Terezii Benediktu od Kříže, civilním jménem Editu Steinovou.

Narodila se ve Vratislavi, v židovské rodině, početné, jedenáct dětí, nikoli snad přímo ortodoxní, ale židovské svátky a zvyky se dodržovaly díky houževnaté a na víře a tradici lpící matce. Jenže Edita židovskou víru i tradice opustila ve čtrnácti letech. Na její cestě od judaismu přes ateismus ke křesťanství je pět milníků, do nichž jsou vryta tato jména: Max Scheller, Edmund Husserl, Terezie z Ávily, Jan od Kříže, John Newman. Studovala nejprve na vratislavské univerzitě, ale brzy se rozhodla pro univerzitu v Göttingenu, kde navštěvovala přednášky Maxe Schelera z oboru religionistiky a filosofické přednášky Edmunda Husserla. Za profesorem Husserlem pak odešla do Freiburgu, kde obhájila svou dizertační práci Problematika empatie z fenomenologického hlediska a stala se Husserlovou osobní asistentkou.

A jsme opět u toho. Myslím tím u Simoniny katarze. Vždyť pokud lidé nejsou navzájem propojeni, pokud neexistuje společný mentální prostor lidství, empatie nemůže fungovat. Ale s empatií to je i jinak těžké. O empatii lze přemýšlet, psát, mít o ní přednášky. To také Edita dělala, dokud nepřekročila Rubikon mezi zkoumáním empatie a žitou empatií. V případě Edity se ale nejednalo o nějakou náhlou, divokou událost jako v případě Simony Weilové. Nezažila noc v rybářské vesnici ani vytržení v Santa Maria degli Angeli. Svou důležitou roli sehrála kniha Terezie z Ávily Libro de la vida, to ano, po jejím přečtení se rozhodla přijmout křest, ale pak ještě následovala dlouhá cesta. Silný kritický intelekt, který Edita bezesporu měla, se jen tak nevzdával, bránil se zuby nehty. Začala tedy svůj intelekt důsledně zkoumat. Chtěla mu porozumět. Poznat, jak funguje. A stejným způsobem zkoumala i své emoce. Jejich příčiny, působení, dopady. Prováděla filosoficko-psychologický průzkum a používala při tom metodu fenomenologické redukce. Když vstupovala do řádu karmelitek v roce 1934, do kolínského kláštera v Lindenthalu, byl její průzkum u konce. Složila řeholní sliby chudoby, poslušnosti, čistoty a pokory.

Brzy, kvůli politickým událostem, si musela na svůj řeholní hábit našít Davidovu hvězdu. Takové byly říšské zákony a týkaly se i jeptišek a mnichů židovského původu. Situace v Německu se však stále zhoršovala. Proto poslala sestra představená Editu v roce 1938 do kláštera v Echtu v Holandsku. Edita si tedy mohla, alespoň pro tuto chvíli, oddechnout v „bezpečí“. Je zachráněna! Jenže vlastní záchrana Editu nezajímala. Hned po příjezdu do holandského Karmelu napsala závěť, v níž prohlašuje, že ve válce, která se chystá, zemře s ostatními. Její testament začíná slovy: S radostí přijímám svou předčasnou smrt.

Už jsme opět v parku zlatých jilmů. Poslední paprsky zapadajícího slunce zazářily v korunách stromů, listí prudce vzplálo a park se ponořil do režné městské tmy. Nakláníte se, nabíráte hrst písku, prstem rozprostíráte zrnka po dlani – do spirálky, do vlnek –, teď tvarujete zrnka do kroužků. O čem přemýšlíte? Kopíruje písek podoby Vašich myšlenek? Zvedáte hlavu. Před Vámi stojí žena v hnědém řeholním hábitu, bílém plášti, vlasy skryté pod černým závojem, na prsou má Davidovu hvězdu. „Jsme propleteni jako rákosí v zoufalství i v radosti,“ říká, když Vám podává ruku.

Edita Steinová si vybrala pro svou dizertaci skvělé téma v předvečer nejstrašnějšího válečného konfliktu v dějinách lidstva. Empatii! Základní axiom lidství. Máte spolu o čem hovořit. Až do noci můžete debatovat o tom, co empatie je. Je pouhou iluzí? Možná. Možná se jen domníváme, že s někým soucítíme, ale ve skutečnosti jsme od sebe odděleni betonovými zátrasy. Prosím, nezapomeňte mi napsat, k čemu jste došly, pokud budete o empatii diskutovat.

S úctou Vaše

M. S.