dita_taborska-barva
Rozhovor s Ditou Táborskou

Vždycky pravdivost

Ptá se Simona Martínková-Racková

Když jsem začala psát Malinku, kvasila ve mně i její biologická rodina, takže to taky muselo ven. Bylo to silné, zase jinak než Malinka. Na jedné straně vyčerpávající, na druhé nabíjející.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 14/2019

Nikdy nepsala, a po třicítce v rychlém sledu vydala provázané romány Malinka (Host 2017) a Běsa (Host 2018). Oba se dotýkají tématu přijetí dítěte do rodiny, s nímž má autorka osobní zkušenost. Na rozhovoru jsme byly s Ditou Táborskou domluvené rok – coby diplomatka totiž momentálně působí v tchajwanské Tchaj-peji a do Čech se dostane jen jednou za rok.

 

Diplomatické mise jsou obvykle čtyřleté. Už se vám někde líbilo tolik, že byste zůstala i déle?

Předtím jsem byla v Mongolsku a to je zrovna na tři roky, coby obtížná destinace z hlediska životních podmínek. S mužem jsme tam byli hodně šťastní, dovedla bych si představit prodloužení, ale vrátili jsme se v termínu z rodinných důvodů.

I když je to „obtížná destinace“?

Když pominu pracovní aspekty, tak obtížné je to hlavně z ohledu klimatického, jsou tam skutečně kruté sibiřské mrazy. Ale je to mnohem sžitelnější, než se může zdát. My jsme tam byli v období ještě před dětmi a dokázali jsme si to dost užít. Na rozdíl od většiny kolegů jsme nejezdili na dovolenou za sluncem, ale trávili jsme ji v Mongolsku, a to samozřejmě i v zimě, protože v létě – v době konzulární sezony – jsem nemohla mít volno. Na cestách jsme strávili celkem 70 až 80 dní a těsně před návratem jsme ještě podnikli výpravu na Bajkal, Sibiř, transsibiřskou magistrálou.

Jací jsou tamní lidé?

Mongolsko je skutečně specifické. Venkovská společnost je ve svém životním stylu prakticky zakonzervovaná od Čingischánových dob, navíc je to jedna z nejméně osídlených zemí světa. Zážitek prázdnoty krajiny a možnosti samoty je mimořádný: absolutní ticho, absolutní tma a absolutní hvězdné nebe bez světelného smogu. To jsou intenzivní vjemy, zvlášť pro Středoevropana, a je to dost návyková záležitost. Až teď v Tchaj-peji, která je toho opakem, jsem si uvědomila, jak mi to vyhovovalo a jak moc jsem byla v té relativně vyprázdněné krajině schopná odpočívat. Plus je to jedna z mála zemí světa, kde dominuje tibetský buddhismus, překvapivě po éře komunismu a vymýcení klášterů v 30. letech. Je to velmi živé náboženství a Mongolové jsou hrdý a svérázný národ.

Pustí si cizince k tělu?

Na jedné straně jsou Mongolové pohostinní, což být musí, i v zájmu přežití v tamních podmínkách. Na jurtu se neklepe, prostě se vezme za dveře a vždycky budete přijati a pohoštěni mléčným slaným čajem. Na první kontakt jsou Mongolové nesmírně vřelí, ovšem jen tak nějakého cizáka si pod dél – to je tradiční oděv – nepustí. Ale myslím, že Češi to mají podobně.

V čem je Tchaj-pej tolik odlišná?

Tchaj-wan je rozlohou asi polovina Česka a žije tam zhruba dvojnásobek lidí, takže je prakticky nemožné vyrazit do samoty. I když je člověk na krásných místech, nesporně a objektivně mimořádných, vždycky je v kordonu výletníků. Jsou tam odlehlá místa, jako třeba tchajwanské třítisícovky, ale to není zrovna pro malé děti. Pro mě je přelidněnost ten nejnáročnější aspekt. Jinak jsou ale Tchajwanci nesmírně laskaví a nápomocní vůči cizincům – s takhle stoprocentní chápavostí jsem se nikde jinde na světě nesetkala, takže se nám tam žije opravdu hezky.

Poprvé jste vyjela na misi s rodinou. Jaká je to zkušenost?

Dětem jsou čtyři, pět a sedm a vyjížděli jsme před rokem. Zásadní rozdíl je v tom, že se na všechno díváte optikou rodiny a dětí. Zatímco v Mongolsku jsem byla nadšená a pohlcená prostředím, tady bylo první rok mojí hlavní misí to, aby děti úspěšně zvládly přestup do jiné kultury, jiné školky a školy, aby se tam nějak rozdýchaly a abychom jim poskytli co nejpevnější zázemí. Ale děti jsou adaptabilnější než dospělí, takže možná spíš drží ony nás… Každý z chlapečků si našel jiný způsob, jak se s tím vyrovnává. Hodně si o tom všem vyprávíme, minimálně každý večer, když děti uspávám. Bavíme se i o tom, jak se jim stýská po Praze a po čem přesně a za co jsou v Tchaj-peji naopak rádi. Díky tomu máme možnost to společně „vařit“.

Vypravit se se třemi malými dětmi na druhý konec světa – to jste odvážná žena hodná obdivu!

To bych vůbec takhle neřekla! U nás v kostele jedna známá vždycky říká – to jsou ty české ženy. Já jsem to úplně nechápala, a teď jsme s kamarádkami z kostela a jejich dětmi jely na vandr a tam jsem pochopila, co tím myslí. Ty ženy mají v zadku nalepený motor – jsou neuvěřitelně výkonné a schopné. Jsou to matky, manželky, jsou vzdělané, mají zajímavé povolání, angažují se pro potřebné, k tomu obvykle výborně vaří a děti mají vycepované. Jenom zírám! – Vycepované v tom smyslu, že hodně ujdou s batohem. Myslela jsem si, že naše děti jsou piráti z ostrova, ale trochu hekaly. Takže já sebe v kontextu okolí takhle nevnímám. V mnohých věcech si připadám docela bábovkovitě. Třeba neřídím.

Já taky ne! A vždycky se všichni strašně diví.

Přesně, všichni se strašně diví. Přestala jsem řídit před deseti lety v Mongolsku, kde jsme měli volant na pravé straně a řídí se taky napravo. To jsem skutečně nedala. Od té doby tahám děti hromadnou dopravou a už jsem na to zvyklá.

Chviličku.
Načítá se.
  • Dita Táborská

    (1981) Vystudovala anglistiku-amerikanistiku na Filozofické fakultě UK; studijní pobyty absolvovala na Indian Springs School ve státě Alabama, na Universidad Autonoma de Madrid ve Španělsku a na New York University ve ...
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    (1976), básnířka, redaktorka, editorka. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium završila diplomovou prací interpretující současnou českou poezii. Od roku 2013 vede recenzní rubriku ...
    Profil

Souvisí

  • Simona Martínková-Racková

    Planety

    Rostliny, které pěstuješ potmě, mají / oranžové kořeny. Kdo barví oheň, kdo

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 11/2019
  • Horakova
    Rozhovor s Pavlou Horákovou

    Vždycky jsem stála na okraji

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Navíc se mi tam děly divné věci – máš pocit, že na tebe někdo kouká, tak se otočíš a na náhrobku sedí kočka. Nebo na rozcestí stoji veverka a položí si ruku na srdce.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 11/2019
  • kolmacka_tvarnice
    Rozhovor s Pavlem Kolmačkou

    O životě v ústraní, včelách a světle na zdi

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Pracovní život začne kopírovat rytmus včel. Jakmile se oteplí a včely začnou lítat, nastává nejen jejich, ale i moje aktivita. Musím s nimi držet krok a přizpůsobit tomu program.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 6/2019
  • Simona Martínková-Racková

    Piš o vílách

    Otevřené kupé už není
    kupé, oproti tomu velká dcera
    je pořád dcera, a každý vůz může být lůžkový

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 4/2019
  • Rozhovor s Petrou Dvořákovou

    Stvořila jsem si svůj nejhezčí svět

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Nejsem schopna přesně pojmenovat tu pohnutku, která bezprostředně vede k tomu, že začnu psát. Určitě se to nějakou dobu koncentruje a pak člověk prostě začne.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 18/2018