Osip jsem já
S básnířkou Marií Iljašenko o Maďarsku, nenávisti k literatuře a ptačích cestách.
S básnířkou Marií Iljašenko o Maďarsku, nenávisti k literatuře a ptačích cestách.
Marie, právě pobýváš v Budapešti na stipendijním pobytu. Ta se v poslední době často objevuje snad ve všech světových médiích v souvislosti s uprchlickou krizí. Mohli jsme sledovat apokalyptické výjevy na nádraží Keleti nebo na maďarsko-srbských hranicích. Jak vnímáš atmosféru města v tomto světle? Obtiskuje se do jeho všedního toku? A do tebe?
Média silně deformují realitu, nebudou nám přece ukazovat starou Budapešť s kavárnami, žluté tramvaje a cyklistky v letních šatech. Potřebují probudit emoce, emocionální rauš, aby lidé přestali myslet, a to se jim podařilo. Když jsem přijela, byla ta největší krize, ale na atmosféře města se dění na Keleti vůbec neodrazilo, a to bydlím asi patnáct minut odtud.
S americkým básníkem a kritikem Stephenem Burtem o poezii a queer identitě.
Aktivismus je naprosto nutný, aby demokracie fungovala a státní správa nezdegenerovala. To je v podstatě hnací motor státní správy. Bez něj si to ani nedovedu představit.
Muhjaddín Ibn (al-) ’Arabí je pro mne dlouho hledaným, milovaným pokladem, bez kterého si dnes jen sotva dokážu představit vlastní spiritualitu: myšlení i zkušenost Boha.
Jana Bělíčka v článku „Prozaik Stančík a Dva tisíce ponížených uprchlíků“ na serveru a2larm.cz pobouřil rozhovor s Petrem Stančíkem, který vyšel v předposledním Tvaru (11/2015). Zvláště jej pobouřily autorovy poznámky na adresu uprchlíků, muslimů – a také fakt, že autora od mládí vzrušují černošky. Adam Borzič reaguje.