Michal Viewegh nedávno v jednom video rozhovoru prohlásil, že jeho veliký autorský úspěch (několik milionů prodaných výtisků v mnoha jazycích) je relativní, protože dobře ví, že po všech těch knížkách „za padesát let neštěkne ani pes“. Tak nenarcistně lakonický odhad pomíjivosti z úst extraslavného českého autora na mne popravdě řečeno udělal dojem.

Kdybychom vedli analogii s tuzemskou poezií: Co z tvorby současných básníků přežije – jinak než jako archiválie – dalších padesát let? Něco, nebo nic? Léta letoucí píšeš, ale i rediguješ a vydáváš poezii, tak se zkus, Martine, zasnít…

Sním: „Mravenečci, řeřavci, / šustiví kmocháčci v kadlubu lesa…“, třeba něco takového? Co my víme…

Šustiví kmocháčci?

To jsem nedávno našel v Hostu v rubrice „Nová jména“, úplně mne zalechtalo v podbřišku. Ale vážně. Takoví lumírovci si možná mohli myslet, že svět, který jednou opustí, bude ještě za půl století plus minus stejný, ale Viewegh je prostě jen realista. Zkušenost generací se stává těkavou, nepřenosnou, a i když poezie by v ideálním případě měla mít punc nadčasového, osobního ručení, víme, jak to s tím rozuměním poezii je. Dávno je to věstník klubu osamělých srdcí. Ale vadí to?

Když umřel Jirous, napsal Martin C. Putna do novin zdánlivou banalitu, kterou si pamatuju: „Básník buďto je, anebo není. To je tajemství, které žádná literární věda nikdy nepochopí…“ Chci jen říct, že je mi jedno, co přežije a kolik lidí to bude číst. „Hlavně aby nezmizela radost!“ To taky řekl zmíněný Jirous. Chci jen připomenout – hlavně aby nezmizela poezie! Jako jedinečná možnost, jako princip a dar…

A ještě, když už jsme u toho citování, nevím, kdo to řekl, snad taky on? „Básník si nemá nic nárokovat, básník má být rád, že ho bližní nezabijou…“