Nová kniha Miroslava Petříčka Filosofie en noir (Praha: Karolinum, 2018) svádí dohromady Fantomase i Edmunda Husserla, zlotřilého doktora Fu-Manchu i Adornovy teze o moderně. Petříček se věnuje zásadním tématům filosofie 20. století: krizi a katastrofě. A bere vážně otázku, jak může filosofie mluvit o něčem, o čem není možné mluvit – jak se může vyjadřovat po všech krizích a katastrofách? Filosofie jako by musela opustit bezpečí tradice, změnit vlastní jazyk, vlastní diskurs, aby mohla vypovídat o současné době…

Filosofie. Ale proč en noir? Toto jméno pro detektivní román jistého typu naznačuje, že děj probíhá současně s vyšetřováním. Nicméně to, co se ukazuje a o čem se mluví uvnitř této knihy, se stále ještě děje tam venku. En noir, protože hlavním hrdinou není racionálně smýšlející postava-detektiv, ale oběť nebo dokonce sám podezřelý. Někdo, kdo je součástí tohoto děje, stejně jako je i součástí společnosti a systému, o kterém mluví. A konečně proto, že hrdinu detektivního filosofického výkladu v podání Miroslava Petříčka je možné rozpoznat v evropském myšlení, které zcela následuje charakteristický znak románu en noir, jímž jsou sebedestruktivní sklony. Tato kniha je výzvou. Vydáváme se po neprostupné, extrémně namáhavé cestě skrze tmu, na které si nemůžeme posvítit žádným zábleskem jednoduchého a rychlého „chápání“, protože bychom se tak připravili o to, co se snažíme sledovat. Petříček je schopen být trpělivým průvodcem v tomto myšlenkovém pralese, aniž by sklouzl ke zjednodušování ve formě pouhého „kdo si co o čem myslí a proč“. Pohybuje se, a to velice obratně, uvnitř i vně této oblasti, díky čemuž je schopen právě nebanálního odkazování jakožto nutného momentu výkladu. Putuje bez návratu, a díky tomu nechává otevřenou možnost setkání. Jinak řečeno: nesnaží se pouze stvrdit sám sebe. Setkáváme se se jmény jako Giorgio Agamben, Siegfried Kracauer nebo známější Walter Benjamin či Theodor W. Adorno, ale i s mnoha a mnoha dalšími, u nichž nelze jednat jinak než – číst.

Představme si, že jsme filosofové a klademe před sebe jediný cíl: zachránit budoucnost. Jak to provést, když jsme jen hrdinové myšlení? Nejprve projdeme výcvikem, který nás učí „dívat se jinak“. I proto, že filosofie ještě není po smrti, reaguje jako každý živý tvor na své okolí a na svou dobu. Minimálně tak, že promění sebe samu, a v důsledku tedy i jazyk, kterým promlouvá. Nelze si nevšimnout, že pro myšlení současnosti je příznačná zvýšená míra nesrozumitelnosti. Až by se chtělo prohlásit: „To je moc složité.“ (Jako to říkáme vždy, když mluvíme o věcech, o kterých se mluvit nedá.) Jenže vyčítat filosofickým knihám nesrozumitelnost znamená minout se s vědomím, že jsme odmítli podniknout práci na vztahu k vlastní době a v posledku sami na sobě. Jenže pokusit se porozumět vlastní době paradoxně znamená, že je nutné podniknout jakýsi protipohyb, který nás namísto přibližování podrží v odstupu. Pohyb, který říká, že abychom mohli porozumět, musíme být schopni hledět na sebe jako na „cizince“. Dívat se, jako bychom to nebyli my, jako by to nebyla naše doba, ale jen zvláštní, vzdálená historická epocha, do které se snažíme proniknout. Zkrátka neaplikovat předpoklady toho, co už známe, ale osvojit si onen pohled cizince.

„Do starých slov se nové zkušenosti vtěsnat nedají“

Pojem zkušenosti je klíčovým pojmem textu. Pokud bychom chtěli co nejtriviálněji a nejrychleji shrnout, odkud se na pojem zkušenosti en noir dívá, parafrázujme: pokud je obvyklým způsobem zakoušení identifikace (rozpoznání toho, co zakoušíme, jako čehosi podobného něčemu jinému, co už známe), hrozí riziko ztráty toho, co je nepodobné tomu, co známe. Proto potřebujeme pojem „Jiného“, které je uchopitelné výhradně a jedině skrze diferenci, jež nemůže být naším poznáváním zrušena.

Pokud jsme schopni vnímat i to, co se nepodobá tomu, co známe, blížíme se k pojmu respektu. A respekt není pouze akceptováním. Není to snášení faktu, že něco se děje jinak, než bychom si přáli, i když ani toho nejsme často schopni. Není to jen nutná podmínka soužití. Respekt je na rozdíl od tolerance, ke které jsme nejčastěji vyzýváni, skutečná úcta k tomu, že jiný je jiný. Respekt je v posledku podmínka možnosti dialogu, i když v něm možná dojdeme k tomu, že něco ani „tolerovat“ nelze. Tato „nezrušitelná diference“ je podmínka rozhovoru, ve kterém neslyšíme jen to, co slyšet chceme. Dialogu, který probíhá, přestože máme tendenci si myslet, že víme, co si myslí ten druhý. Jako bychom ztráceli zájem o to, kde se shodneme, a projasňovali svou přítomnost právě tam, kde se shodnout nemůžeme. I proto nám pomůže postava cizince, oné zvláštní bytosti, která je mezi námi, ale my nějak tušíme, že se kdykoliv může zvednout a odejít. Že není na „místo“ vázaná tak jako my. Musíme být schopní se ztratit.

„Osvětim neexistovala proto, aby se o ní psaly působivé filosofické rozpravy“

Ano. Ve shodě s poslední větou knihy připojuji komentář k právě realizovanému vyklízení Kliniky. Otázka, která se nabízí, zní: jak mohou naše úvahy obstát vzhledem k událostem? Jak se tak trochu nestydět za myšlení, které – ať je sebevíc přesvědčivé, pravdivé, důstojné, etické nebo „na příchodu“ – selhává právě proti radikálnímu obrnění se vůči jinakosti, selhává vůči odmítnutí výstupu z diskursů, selhává vůči zásadní nevoli a končí v děsivé představě neschopnosti myslet vůbec? Možná jsem doma cizincem, když třeba jakási paní Jahelková napíše: „Kdyby ten barák byl můj, taky bych chtěla, aby vypadli,“ anebo jakýsi pan Antal zvolá: „Naházejte tam slzák, ať ti blbečci vylezou,“ či desítky dalších dodávají: „zapálit“, „pobít“, „ať si žijí za své nebo v pronajatém“, „špína žije zdarma a neoprávněně v cizí nemovitosti“ a tak podobně; říkám si, ale myšlení je přece ještě pořád zadarmo… Nebo není?

„Dokonale osvícená země září ve znamení triumfálního neštěstí“

Pokud chceme mluvit o současnosti, ne náhodou je prvním, koho potkáme, Fantomas. Přízrak. Petříček na detektivním románu ukáže, jak tento žánr vrací do světa tajemství formou „mystery“, které je ovšem racionálně vyřešeno – a tím neutralizováno. Racionální detektiv stvrzuje svou dobu. Proto potřebujeme objevit ještě jiného detektiva, který nebude vraždu řešit jako problém, ale jako etickou výzvu, jež nás bez nadnesení pronásleduje od počátku světa. Samotný akt vraždy musí být stopou a my se musíme postavit tváří v tvář tomu, že odhalením pachatele se záhada vraždy nevyřeší. Takto je možné pochopit, jak – řečeno s Adornem – moderna v rámci rozvíjení svého osvíceneckého projektu došla k tomu, že zrušila tajemství. Strategie racionálního myšlení měla za svůj cíl převést toto tajemství na problém, který je dřív nebo později, v rámci dodatečného objevu, řešitelný. Riziko takového myšlení ale tkví v tom, že je to přímá cesta ke ztrátě touhy tajemství odhalovat, protože jediné, co nám zbývá, jsou problémy.

Ještě ale máme naději, ještě je zde průrva mezi tím, co odchází, a tím, co je teprve „na příchodu“. V této průrvě je možné zahlédnout přízraky, jakým je i Fantomas. Petříček totiž jako své primární východisko používá stopování vztahu mezi Husserlovou krizí evropských věd a pokleslou literaturou. Ptá se, co je to krize. V triviální literatuře, jak ukazuje, se setkáváme s popisem krize, která, ač přetvořena do kriminálních zápletek, zůstává krizí. Například kniha Saxe Rohmera Zrádný doktor Fu-Manchu, kde člověk z Východu ovládá celou západní vědu a ještě k tomu je polyglot, či The World Set Free od Herberta George Wellse, kde se poprvé objevuje spojení slov „atomová bomba“ (1914). Zkrátka žánr senzačního románu předvídá, respektive potvrzuje, zrcadlí fenomén krize. Odhaluje neurčitý a nedefinovatelný strach, „srdce temnoty“ v rámci civilizace, která je v krizi a která svou vědu, své myšlení, buď ovládá, nebo sprostě zneužívá. Senzační román je předzvěstí toho, co Evropu čeká a co vyvrcholí v totální katastrofě Osvětimi. Jsme donuceni uznat porážku ve válce, ve které mnozí z nás nikdy nebojovali, ale také se proti ní včas nepostavili. A právě zde, v době krize a v katastrofě, která po ní následuje, nezbývá než uznat zhroucení jednoho snu, který by nesl jméno „ideál evropského myšlení“.

Vzhledem k nesmírné tíži vyrovnávání se s nemožným působí Petříčkova kniha jako (byť třeba nevyžádaný) dar, zvlášť v momentálním kontextu, ve kterém se tak obtížně prosazuje myšlení vůbec. Nebojme se jím zdržovat, dokud zde ještě je realita, která jako nepřivlastnitelná (jako radikální vnějšek) vpadává do našich způsobů, jak rozumíme věcem. Do způsobů, které se proti ní jeví vždy jako opožděné a zoufale jí nestačí. Jistě by bylo násilím interpretace tvrdit, že Petříčkovým záměrem je zavádět novou morálku nebo hájit konkrétní filosofický diskurs, jakkoliv by to tak mohlo vyznívat. Miroslav Petříček je člověk, který si je vědom toho, že nám nevládne žádná dominantní teorie anebo filosofický směr. Ukazuje, že se musíme učit chápat to, co se děje, včetně proměnlivosti našeho světa jako takové. Je čas odsunout věcnou neproblematičnost klasických problémů (věc je to a to) a naopak si uvědomit, že se nacházíme v procesu, pro který se musíme permanentně snažit nalézt jméno. A proto i film, literatura, výtvarné umění mohou být zdroje našich budoucích výrazů pro současnost. Moderní myšlení se zjevně limitně blíží umění, ještě pořád má ale před sebou úkoly, které nelze ignorovat. Místo truchlení či stížností musí povstat někdo, kdo svými činy odpoví této realitě, byť třeba dřív, než jí začne plně rozumět. Někdo odpovědný. Stále platí, že některé věci jsme schopní říct prostě pouze tím, že je neříkáme. Proto je možné napsat knihu o myšlení současnosti, jejíž jedna kapitola se celá skládá pouze ze tří slov:

Černé mléko jitra.