Uháněla jsem na poslední chvíli na vlak, čekala mě dlouhá cesta. Do Prešova a pak druhý den zase zpátky. Ve vlaku jsem zjistila, že mi nefunguje počítač, na kterém jsem chtěla pracovat. Knihu jsem si žádnou nevzala a můj telefon se neumí připojit na internet. Devět hodin tam, devět zpátky. A nakonec o nějakou tu hodinu déle, protože vlaky měly zpoždění.

Seděla jsem v otevřeném vagonu, kde si lidé mezi sebou nepovídají, tak jsem si raději přesedla do vagónu, kde byla kupé, že si budu čas krátit hovory s lidmi a posloucháním, co si vyprávějí. Měla jsem štěstí, za chvíli nasedly dvě super babky, které jely do Českého Těšína nakoupit pašované cigarety. Obě byly už v důchodu a jedna u toho ještě pracovala v továrně, aby si k důchodu přivydělala. Chvíli kritizovaly poměry, chvíli sociální reformy, které udělala Nečasova vláda. Pamatovaly si je obdivuhodně přesně. „Za všechno může Kalousek,“ říkaly v jednu chvíli a bláznivě se tomu samy smály. Cesta ubíhala a já je musela v Olomouci opustit, protože jsem přesedala na jiný vlak.

Dva mladí lidé v dalším vlaku byli oba Slováci a jeli na víkend domů. „Chodí jich tam pracovat strašně moc,“ vyprávěla mladá žena mladíkovi, který seděl naproti ní. „To jsou úplné armády zdravotních sester. A někteří pacienti si stěžují, že jim nerozumí. A hodně jich je v exekuci, proto jdou pracovat do Česka.“ Mladík v odpovědi vzpomněl několik exekvovaných Slováků, kteří odešli pracovat do Čech a pokračovali dál. Byli příjemní, měli zajímavá témata, litovala jsem, když jsem přesedala na další vlak.

„Vlaky zadarmo i pro studenty, člověk si pak nesedne,“ stěžoval si starší pán druhému v dalším vlaku. „A proč nejede vlak přímo do Prešova, to taky nechápu, Kysak je taková díra,“ odpověděl druhý. Co vlastně kritizují, jsem pochopila o něco později, když jsem v Kysaku vystoupila s hodinovým zpožděním a davy lidí zamířily k autům, která pro ně z Prešova přijela. I já si vyjednala odvoz, protože osobák do Prešova, který měl přepravit cestující, co vystoupili z rychlíku směr Košice, nečekal. A Kysak je opravdu trochu díra. I když je Prešov třetí největší město na Slovensku, rychlíky do něj nejezdí. Vymýšlel to asi někdo v Bratislavě. Anebo ještě v Praze.

Druhý den ráno jsem odhodlaně nastoupila do přeplněného vlaku. Kupé bylo plné. „Ty vlaky zadarmo nám byl čert dlužen, teď se bezdomovci vozí tam a zpátky,“ s odporem si ufrkla starší paní. Za chvíli hovor přešel k „Cikánům“. „A množí se jak králíci v těch osadách,“ pokračovala paní se svou litanií. Když se ukázalo, že jsem Češka, stočil se hovor k Babišovi („Copak ten náš Babiš u vás vyvádí?“ Celé kupé propuklo v smích) a pak najednou k Pirátům. „Víte, co jsou Piráti zač? To je mezinárodní velká organizace a víte, kdo je v jejím čele? Arab! A jeho zástupce? Taky Arab! Takže žádná čistá ruka, vidíte!“ To řekl starší pán, který to někde četl, ale nevěděl, jak se ti Arabové jmenují.

K uprchlíkům už byl jen kousek. Jak nás tu chtějí převálcovat. Chvíli to vypadalo, že kupé bude pokračovat v horších a ještě horších scénářích. A pak najednou kdosi řekl: „Ale sem na Východ asi žádní uprchlíci nepřijdou.“ Chvíli bylo ticho. Takové to normální ticho. Po chvíli se přeměnilo v ticho tísnivé. Všichni na sebe koukali a nikdo nevěděl, co říct. Až někdo přišel s řešením: „Ale přijdou sem Ukrajinci a těch bude!“ Hmatatelně jsem cítila, jak kupé zalila úleva.