1)

Přitažlivý rys poezie Víta Janoty je odstup, s nímž je psána. Není to poezie, jež by potřebovala řešit sebe samu, opečovávat svůj poetický oblouk, soustředit se hned na nějaký lyrický kód, jímž je nutno číst svět. Básně ve sbírce Víkend v jakémsi Švýcarsku (precizně odtažité již od titulu!) tvoří spíš střídmé výpady, krátké segmenty, místy až „lyrické“ stenogramy nikoli nutně obrazné, ale třeba jen stroze konkrétní: „Omšelé / pilíře mostů“. Jindy je to abstraktní sentence, letmá pevná myšlenka. Básník si drží odstup od sebe i svého způsobu vyjadřování, jeho pohled je lakonický, zpytavý, ale s vědomím, že věci netřeba moc rozmazávat, lyricky ani jinak, má sklon k suchému humoru, jímž však hodlá říkat cosi důležitého o světě i svém nastavení vůči němu. Verše jsou zřetelné a úsečné, s ambicí proříznout se ne snad k bůhvíjakým prapodstatám (tak naivní básník není), rozhodně ale zpříma pod viditelný povrch.

„Kdybych měl psací stůl / právě teď / uklidil bych na něm“ – pozoruhodný obraz hned v první básni, jako vstupní signatura sbírky. Je to vůbec obraz? Jde o obraz v podobě vnitřního impulsu, pocitu, duševního nápřahu. Co dalšího, krom úklidu na stole, bych chtěl, měl, mohl učinit v tomhle nastavení mysli? A z druhé strany: proč zrovna k psacímu stolu a úklidu na něm mě okamžité rozpoložení přivedlo? Kdybych měl stůl –  ale nemám jej, snad jsem od psacího stolu nedosažitelně vzdálen; co se tedy stane právě teď, když úklid je vyloučen? Jaké jsou další eventuality? Veršům vládne sklon k exaktnosti, impuls k „úklidu“ je pohnutkou k pročištění chaosu, snad rozlišení a uchopení nějakého řádu. Tříbit a rovnat, dokud zpod změti nevysvitne jasně definovaná, podstatná deska stolu.

Zůstaňme ještě u první básně. Tři její verše (z celkových dvanácti) tvoří pouhá slova: Roztát – Anebo – Cokoli. Tvoří skrytou vertikálu básně, jež je naopak vhledem do „ne-řádu“, ke ztajeným, těkavým nejistotám, jimiž autorovo aktuální „právě teď“ oplývá. Roztát – či spíš vychladnout? „Anebo / se jen neznatelně obalit / zelenkavým mechem“… Exaktní, tříbivý pohled – a dobrodružná nátura: básník je připraven na Cokoli. Kdybych měl stůl – jenže kde je můj psací stůl? Zůstal někde za zády. Protože teď se vyráží do světa: za oceán, k poslednímu výběžku Evropy, do dětství či do chaosu jihu, k podstatám skrytým za „nepatřičnostmi“ rozpohybovaného světa. Sbírka má nenásilně (matoucně) cestovní charakter; cestujeme po místech, ale i jen po okamžicích, kdy se cesta smrští do jediného gesta cizí ruky, hejno racků náhle jen strnule klouže nebem, jih je zničehonic překryt severem, překvapivě, ale vnitřně zákonitě.

2)

Padlo slovo o dobrodružné nátuře. Hned druhá, titulní báseň sbírky však před nás sarkasticky předestře jakési bizarní Nešvýcarsko, placaté území, kde by mohl „výstup bez kyslíkových přístrojů trénovat spolek alpinistů z Polabí“. V příští básni, nazvané „Český sen´“, je privátním českým snem pro změnu jen tiché postávání v zahradě za „prvního řídkého deště před svítáním“. Přičemž jako svědek křehkého národního snu ráno zbude jen vlhké pyžamo přehozené přes židli. Komplementární sen americký, následující v básni „Americký sen“, je symetricky stejně podivně banální: „Popíjeli jsme laciný bourbon / z barevných kelímků na limonádu“. Věci jsou zjevně něčím jiným, než být měly či slibovaly. Nejde ostatně o kdovíjaký objev, vše je naopak až moc jasné a zjevné. Pozoruhodná je až skutečnost, že tak jako ve snu, „i zde / zjevné / nesmí být vyjeveno“. Ale právě sem Janotovy verše neochvějně míří: k rozhraní mezi přílišnou zjevností – a rouškou, jež má (musí) zjevnost z nějakého důvodu zahalovat; k ohledávání momentů, kdy se vše děje poněkud jinak, než vyjeveno – a proč vlastně a co z toho plyne.

Básníka v hledačském procesu provází vlastnost, o níž se sám zmínil v úvodních básních „Český sen“ a „Americký sen“: zatvrzelost. Ta je zprvu zmíněna v souvislosti s autorovým nitrem: „Zatvrzele kolíkovat / vlastní uzavřené světy“. V příštím textu se však týká hned celého oceánu, jenž proti břehu „zatvrzele vrhal / všechen svůj um“. Rázem jsou vykolíkovány světy vnitřní i vnější, intimní i cizí, ten ovládaný i nezvladatelný. Přičemž oba světy jedno jsou: intimní niterné „kolíkování“ i extrovertní silová ekvilibristika oceánu jsou jen různé aspekty téhož. Oba světy pojí táž zatvrzelá síla, jež může být soustředěná i bezhlavá, tříbivě tvořivá, ale také jen elementárně, cize, „nad-lidsky“ zničující.

3)

Básnickou neústupnost, zatvrzelý a svým způsobem přímočarý tah k tomu, co chci doopravdy říci, vnímám jako výrazný rys Janotovy poezie. Přesto se někdy právě tahle síla staví i proti básníkovi. Občas jako by Janota úsečným veršem řízl trochu zbůhdarma, jindy bůhvíproč opouští odstup, jenž ho šlechtil: „Pečeť horoucně vetknutá neklidné krajině“. V pár posledních číslech sbírky („Dark was the night“, „And cold was the ground“) jako by se sympatická zarputilost místy sesouvala v pouhou urputnost poněkud přesycených obrazů, známých z dřívější Janotovy poetiky. Možná je to od básníka trochu hra; když přestřeluje, mísí scientistní představy a výrazy s každodenní banalitou, snad až bezděky (leč patřičně) paroduje takového Miroslava Holuba a jeho civilistní květňácké vize, teď však již nahlížené střídmě deziluzivní perspektivou doby, jež si je schopna věcně připouštět apokalypsu. Odstup neodstup, Janota místy přece jen podlehne svodu „dělat“ poezii, říci cosi regulérně poetického: „Palčivě taví se / pradávná ocel v nás“… No ano, úplně všechno se přece nějak děje „v nás“, to není třeba zdůrazňovat. Poetický oslí můstek „v nás“ ze sdělení nezadržitelně činí klišé… Ledaže by i zde šlo o suchou (zatvrzelou) ironii: kontext básně, kde jsou „bledá aneurysmata časoprostoru“ konfrontována s jakýmisi ušmudlanými výtvory školních dílen, by tomu napovídal.

4)

Rozprostřena přes více textů sbírky je Janotova vize přetechnizované současnosti, s jejím váznutím v nejasné nedotaženosti, nadbytečnosti, její ztrátou směru a orientace. Civilizační vize se ve sbírce  rozpouští do jednotlivých obrazů, črtání neurčitých, přitom důvěrně známých periferií či industriálních předpeklí na okraji města, jindy se vtělí do pozornosti, již je autor ochoten obrátit k chatrným školním výtvorům v básni „Hodiny ručních prací“: „Stojánek na ubrousky / z dřevěných kolíků na prádlo / křivě poslepovaný“. Čas techniky je časem stále téže tajené dětinskosti; jako celá Amerika je přeludně, jako ve snu nepřiznaně, leč zjevně levná a profánní, tak svět, saturovaný technikou a pokrokem, je ustavičně také jen nakřivo lepený dětinský sen. Primordiální dětská dychtivost a neumělost („Dívej se! Dívej!“) jsou zvenčí spěšně překrývány krustou kompetentní dospělosti. Janota shrnuje situaci lapidárně sarkasticky: „Dekonstrukce / dekomprese // Panika v kabině“. Podobně stručně, s humorem bez hnutí brvy dovede Janota „dekonstruovat“ i kulturu a vůbec lidské spolupobývání v básni „Artové kino I“, v nostalgicko-postbarvotiskovému cirkusovému čísle „Poslední představení“ či v textu „Galerie moderního umění“. Tam k evokaci bezradného šerosvitu pozdní doby, jež tolik nabízí i nechápe, stačí jediný, tak známý typický postřeh: „Překvapené vyskakování ze židle / omluvné rozsvěcení světel“.

Ale pak přijdou momenty, kdy lakonická grotesknost by již byla zdržením, vlastně zastíráním. Kdy je nutno jít rovnou k věci. Odstup mizí a podstatné je hned před očima. A tak je zde momentka s retardovaným chlapcem v básni „Variace na staré téma I“: zatrnutí nad člověkem a světem, vyslovené jasně, vzácně a bez příkras; báseň plná sdílené lidskosti, v jejímž cudném „odvrátil jsem se“ je zahrnuto též podstatné vědomí nesdělitelnosti a nepřenosnosti pozemských údělů a břemen. V dalším textu pro změnu dojde na tón otevřeně proklamativní a sebe-vymezující: „Nejsem tu od toho / … / abych naplňoval jakékoli představy“. Tato delší báseň prostřednictvím pár rázných obrazů a vyzrálých formulací bez obalu míří k ústředním nejistotám i nutnostem tvoření (tvoření v širším slova smyslu, totiž jako bytí ve světě), autor nezaváhá ani před dramatickým gestem, když si klade drsně naléhavé, přitom „normální“ otázky: „Viděls březový háj / plazit se po stráních hlušiny / vyvezené z uranových dolů?“ – Březový háj na hluché stráni: první a poslední, lidské a nelidské setkávají se na podivné zplaněné křižovatce. Tristní apozice: lidské zde představuje odpad, mrtvá stráň, zatímco nelidské je reprezentováno zatvrzelým, neústupným březovým hájem. Obraz vztahy zrcadlově převrací: lidské vnímáme právě v hou ževnatosti háje.

V básních „Artové kino II“, „Noční chvilka p.“ anebo v textu začínajícím „Na samém konci sídliště..“. ožijí drobné vzpomínky a dojde k tak živě zpřítomnělé konfrontaci s plynoucím časem (pojatým jako jakési věčně předávané dětství), že bez zaváhání akceptujeme i pár „postaru“ střižených metafor („čas je brusič drahých kamenů na penzi“), ostatně nejspíš myšlených ironicky. Celkové sdělení je natolik akutní, trnoucí mezi časem minulým a dnešním, že na konkrétních prostředcích přestává záležet. Autor si o jistému učedníkovi z dávné pekárenské brigády vybaví, že mu „nebylo rozumět / ani slovo“; tohle vydá za miliony přirovnání. Člověk a čas se zde vyjeví v celé své překotnosti a záhadnosti, jež jen co se vynořila, už zase mizí do nenávratna.

Jaké si ze všeho vzít „ponaučení“? Sbírka je nabízí v zenově prosté, zároveň ryzí mystické sentenci z pohádkově „biografické“ básně „Legenda o Ouroborovi“: „Pochopil / že pravda / kterou hledá / musí být stvořena jím samým“. Svět nám pravdu nenutí, ani nenabízí; pravda musí být osobně stvořena. Pozor ale: musí to vskutku být pravda… Vyžaduje kus básnické zarputilosti i lidské jasnozřivosti, odvahy k nesamozřejmému i docela samozřejmému, aby to někdo byl schopen říci takhle jasně a naplno.