Bloy
Právě vychází
Robert Bly

Knížka o lidském stínu

Dominantní osobnost bývá na Západě idealistická, soucitná, civilizovaná, spořádaná jako Dr. Jekyll, který je ke svým pacientům tak starostlivý; stínová strana je deformovaná, pohybuje se rychle, „jako opice“, je mladší než hlavní osobnost, má v sobě velké zdroje energie a žádnou morálku.

Esejistika – Esej
Z čísla 9/2018

Americký básník a esejista Robert Bly (nar. 1926) se vedle poezie celoživotně zabývá hlubinnou psychologií. I českému čtenáři je dobře známá jeho světoznámá kniha Železný Jan, v níž zkoumal na pozadí pohádek, básní a mýtů archetyp mužství. V těchto dnech vychází v nakladatelství Malvern počtem stran úzká, leč obsahově hutná Knížka o lidském stínu, v níž Robert Bly obdobnou metodou ohledává archetyp lidského stínu. Zde přinášíme ukázku z páté kapitoly knihy, věnované především básnickému dílu Wallace Stevense.

5/ Wallace Stevens a Dr. Jekyll

Literatura na americké půdě je stará mnoho tisíc let a její rytmy stále vyvěrají z hadů pohřbených v Ohiu a lastur, které jedli a odhazovali Jakuti. Literatura amerického národa je stará pouze dvě stovky let. Kolik temnoty z podzemí za tu dobu proniklo do básní a příběhů?

O veškeré literatuře, jak primitivních, tak moderních národů, můžeme uvažovat jako o výtvorech „temné strany“, které jí umožňují vyvstat ze země a znovu se dostat do sluncem osvětleného vědomí. Mnoho starých náboženství, zejména těch matriarchálních, zjevně pracovalo na tom, aby se temná stránka včleňovala do osobnosti pomalu a plynule. Tento proces začal v rané fázi lidského života a trval, přinejmenším v případě mysterijních kultů, dvacet až třicet let. Křesťanství, jak si mnozí všímají, historicky přispívalo polarizaci „temné osobnosti“ a „světlé osobnosti“. Křesťanská etika obvykle zahrnuje po- tlačení temné stránky. Jak se následky tohoto potlačování století za stoletím stávají stále závažnějšími, dospíváme nakonec do stavu, kdy je psyché rozštěpená a obě strany se navzájem nedokážou najít. Máme tu Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda. Dominantní osobnost bývá na Západě idealistická, soucitná, civilizovaná, spořádaná jako Dr. Jekyll, který je ke svým pacientům tak starostlivý; stínová strana je deformovaná, pohybuje se rychle, „jako opice“, je mladší než hlavní osobnost, má v sobě velké zdroje energie a žádnou morálku. „Cítí“ zuřivost vyvolanou staletími potlačování.

Jak se od sebe tyto dvě osobnosti oddělily? Zjevně jsme strávili prvních dvacet nebo dvaadvacet let života rozhodováním, co by mělo být vypuzeno do stínového já, zatímco dalších čtyřicet let trávíme snahou navázat s touto matérií znovu kontakt. Kultury se vzájemně značně liší v tom, co své příslušníky nutí vypudit. Obecně můžeme říct, že „stín“ reprezentuje všechno, co je v nás instinktivní. Cokoli má ocas a spoustu chlupů, to je ve stínu. Lidé ze sekulárních a puritánských kultur mají sklon tlačit sexuální touhu do prostoru pod svýma nohama, stejně jako strach ze smrti; obvykle s nimi jde také velká část extáze. Přijdou tam naše staré jeskynní impulsy, touha spořádat celý svět – pokud tam toho zatlačíme hodně, zbývající část na zemském povrchu vypadá docela úctyhodně.

Conrad je velkým mistrem stínové literatury; Tajný souputník popisuje hojení toho samého rozpolcení, které Stevenson zahojit nedokázal. Conrad má podezření, že někdy se stín nepropojí s vědomím, pokud člověk nemá závažný úkol, který vezme za svůj, jako například úlohu kapitána na lodi. Srdce temnoty popisuje selhání ve stejném úsilí. Conrad si všímal, že Evropan problém se stínem řešil méně často po invazi do Afriky. Evropan teď má finanční zájem na potlačování stínu. Kurtzův příběh naznačuje, že pro bílého muže je znovunabytí stínu ve chvíli, kdy zároveň vykořisťuje černé obyvatelstvo, nadlidským úkolem.

Tato spekulace má dozvuky také v americké fikci, jak na Severu, tak na Jihu. Mark Twain poukazuje na něco podobného v Huckleberrym Finnovi, geniálně, radostně. Ve Spojených státech je někdy „slušný člověk“ skrytý ve stínu, spolu se spoustou dalších věcí, a jak zjišťuje Huckleberry Finn, „slušný člověk“ se k vám znovu připojí, pouze pokud odmítnete prodat Jima.

Většina naší literatury popisuje úsilí, které vyvíjí stín, aby povstal, a je to úsilí marné. Achab selže; není jasné proč; má silné pouto se „starou etikou“ skrze rétoriku hebrejských proroků. Dimmesdaleův stín selže. Zjevně mu v pozvednutí brání jeho strach z žen. Když mluvím o literatuře, dávám přednost slovu „stín“ před slovem „zlo“, protože „zlo“ permanentně staví energii ven, jako součást nějakého mocného stvoření, kterým nejsme my sami. „Stín“ je neohrabané slovo, ale je zjevné, že tyto energie jsou uvnitř nás.

Alexandra David-Néelová vypráví znepokojivý příběh. Když na začátku 20. století studovala u několika tibetských učitelů, navrhli jí, aby se pokusila získat jasnější zkušenost své vlastní životní síly nebo libida. Doporučili jí, aby ho umístila mimo sebe, kde ho uvidí jasněji, a ne do předmětů, nýbrž do myšlenkové formy, do postavy, kterou si bude vizualizovat a která nebude existovat mimo její mysl. Rozhodla se nepoužívat typickou tibetskou vizualizaci – nějakou energickou tančící postavu s náhrdelníky z lebek a plameny šlehajícími z chlupů na hrudi – na základě úvahy, že ona sama by ji mohla považovat za pouhý přenos z tibetského nevědomí. Rozhodla se pro vizualizaci středověkého anglického mnicha. Po několika měsících těchto vizualizací, které provozovala vedle svých dalších povinností, si jednoho dne, když šla po cestě nedaleko kláštera, všimla anglického mnicha oblečeného v šedém, který přišel k ní a šel dál. Po několika takových setkáních ji začal při setkání zdravit a ona viděla jeho oči. Když si ho „odmyslela“, zmizel. Brzy si nicméně všimla, že je čím dál tím smělejší; zdálo se, že si od ní svévolně bere energii a žije svým vlastním životem. V tu chvíli se začala bát. Nakonec šla za svým tibetským učitelem, který ji naučil dlouhý rituál, jímž se mnicha zbavila. Člověk, který mluví o zlu v Bílé velrybě, je ten typ, který by věřil, že onen mnich je skutečný.

Skupina amerických básníků narozených mezi lety 1875 a 1890, jmenovitě Wallace Stevens, Frost, Eliot, Williams, Marianne Moore, Pound a Jeffers, jsou všichni básníci stínu. Nejenže jsou básníky stínu, se stínem také hodně pracovali. Většina práce se stínem se v 19. století objevovala v románové formě; ve 20. století se spíše objevovala v poezii. Wallace Stevens nebývá obvykle považován za básníka stínu, proto se budeme zabývat jím; jeho dílo bude muset zastoupit i ostatní z této úžasné skupiny.

Je zajímavé porovnat prostředí Wallace Stevense s Kennethem Rexrothem, tak jak ho líčí Rexrothův vlastní životopis. Rexrothova rodina prožívala svůj stín. Stevensovi, němečtí Američané z vyšší střední třídy, byli zřejmě úspěšnými potlačovateli temné stránky. Netuším, jak se stín navrací u tak komplikovaného člověka jako Wallace Stevens; vůbec navracení stínu nerozumím moc dobře a všechno, co tady říkám, jsou spekulace. Ale zdá se, že energie stínu potřebují k návratu speciální kanály. Eliotův prudký žal, který nejprve přišel v jeho manželství a později se šílenstvím jeho ženy, je spojený se vzedmutím velké části jeho stínové energie, ale ve Stevensovi žádná taková prudká muka nepromlouvají. Ve Stevensovi se stínová matérie pozvedá v dokonalé vyrovnanosti, propojená s probuzením smyslů, především sluchu a čichu. Naše smysly tvoří přirozený most do naší zvířecí minulosti, a tím pádem i ke stínu. Čichové vjemy, odstíny světla a tmy, vědomí barev a zvuků, tak živoucí v primitivním člověku, pro kterého mohou znamenat život, nebo smrt, jsou v nás stále naživu, ale otupělé. Jsou otupělé bezpečím a léty strávenými ve školních třídách. Zdá se, že se Wallace Stevens, když zpočátku pracoval v pojišťovně, snažil každý den zakončit v nějakém městě v Nové Anglii, kde měli muzeum. Strávil pak několik hodin tím, že si prohlížel obrazy. To je praktický způsob, jak probudit svoje smysly, podobně jako procházky. Obojí probouzí smysly více než čtení.

Uprostřed dvaceti sněžných hor
se pohybuje
jenom kosí oko.
1

Říká se, že na Západě dostávají oči nepřiměřeně velkou část psychické energie; všechny ostatní smysly jsou oslabeny měrou, v jaké čtení klade důraz na zrak. Původní harmonie pěti smyslu byla zničena. Stevens zachází pečlivě se sluchem:

Nevím, co si vybrat,
krásu modulací,
nebo krásu narážek,
kosí hvízdání,
nebo chvilku hned poté
. . . .

Celé odpoledne se šeřilo.
Sněžilo
a mělo sněžit dál.
Kos seděl
v koruně cedru.2

Poslední báseň má ten nejúžasnější a nejcitlivější smysl pro změny světla, prohlubující se temnotu vnímanou skrze tělo, když se schyluje ke sněžení. Věnuje více pozornosti propojení smyslů barvy a čichu, než je tomu u většiny mužů:

Noc má barvu
dívčí paže:
ta žena noc,
nejasná,
vonná a pružná
v svém úkrytu.
Třpytí se tůň
jak náramek
ve víru tance.
3

Pracuje na propojení očí s hmatem:

Světlo je jak pavouk. […]
Sítě tvých očí
jsou připjaté
k tvému tělu a tvým kostem
jak k trámům nebo k trávě.

Vlákna tvých očí
jsou na hladině vody
a v hranách sněhu.4

Věnuje pozornost počasí a jeho splývání s emocemi:

…rozruchy z deště,
nálady v padajícím sněhu, hoře
v samotě, nezkrotná rozradostnění,
když vzkvete hvozd, či prudká pohnutí
na mokrých cestách za podzimních nocí…
5

Začíná si uvědomovat, jak díky cílevědomě zbystřeným smyslům člověk začne splývat s tvory a předměty kolem sebe:

Jsem tím, co je kolem mě.

Ženy tomu rozumějí.
Nemůžeš být vévodkyní
sto sáhů od kočáru.6

V jeho básních vyvstávají podivné a záhadné substance, když začne klouzat po paprscích svých smyslů:

Ujížděl přes Connecticut
ve skleněném kočáře.
Jednou v něj vnikl strach,
jelikož pokládal
stín své ekvipáže za kosy.
7

Zde se popisuje čirý okamžik stínu, v němž stínové matérie vystřelí vzhůru do vědomé mysli. Když stín takto na zlomek vteřiny vtrhne do našeho vědomí, často s sebou přináší uvědomění, že zemřeme. Zvláštní je, že tuto informaci do vědomí někdy přináší soustředění na mravence.

Poměřuji se
s velikým stromem.
Vida, jsem mnohem větší,
vždyť dosáhnu až k slunci
očima; a dosáhnu až na břeh moře
ušima. Nicméně mě rozčiluje,
jak mravenci lezou
sem tam přes můj stín.
8

Z anglického originálu přeložil Jakub Hlaváček

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Právě vychází, Psychoanalýza
    Wilhelm Reich

    Vražda Krista

    Kristus je výzvou jejich samé existenci – emoční, společenské, hospodářské, sexuální, vesmírné.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 7/2018
  • Právě vychází, Slunce
    Marsilio Ficino

    O slunci

    Staří umísťovali božstva do Slunce. Buď zkoumáme jeho substanci, anebo jeho síly: v jeho substanci nacházíme esenci, život, inteligenci; esenci nazýváme po jejich způsobu Nebem, život Rheou, inteligenci Saturnem.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 1/2018
  • Právě vychází
    Paolo Cognetti

    Osm hor

    K jihu, směrem do nížiny se obracel nerad: tam se vznášela srpnová mlha a někde pod tím šedým poklopem hořel Milán.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 15/2017
  • Právě vychází
    Jiří Kratochvil

    Jízlivá potměšilost žití

    Má hostitelka (říkejme jí tak, časem připadnem, slibuji, na lepší pojmenování) samozřejmě ví, že nejsem jen tak obyčejnský králík.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 6/2017