Mohl by to být scénář k roadmovie, o tom, jak se Táta a Máma – kdysi snad divadelníci s uměleckými ambicemi a ideály, nyní spíše unavená, vyčuraná šmíra, kočující po evropských festivalech s dodávkou a dvěma syny – rozhodnou vrátit domů, do rodného kraje. Svět už není, co býval (migranti, přituhující byrokracie, klesající zájem o jejich představení), a přestože se oba protagonisté navzájem utužují v optimismu a těší se, jak se doma usadí a všechno bude dobré, zabředají do čím dál neuvěřitelnějších průšvihů, částečně vlastním přičiněním, částečně vinou okolností. Trochu pijí a trochu fetují. Máma na tom není zdravotně nejlépe a postupně vysvítá, že se syny také není něco v pořádku. Ve chvíli nouze se objeví Tátův ztracený bratr, který se stal Rusem, a situaci zachrání. Jeho zaměstnanec, vrahoun Vaska, odstraní z cesty jak chlípného emíra, tak dotěrnou gorilu i německého úředníka, který rodinu pronásleduje kvůli krádeži. Ale ouha! – ti dva to s Tátou a jeho rodinou nemyslí dobře. Unesou je na Ukrajinu a chtějí Tátu (coby herce, který má zahrát jiného, mediálně známého herce) využít jako proruského agitátora v občanské válce!

Přes několik mrtvol a v ukradeném autě přece jen hrdinové šťastně doputují do rodného Posázaví, a Táta už si maluje, jak se ožení s Mámou a zdědí po tchánovi byt, pozemky a peníze, ale smůla se mu lepí na paty i nadále. Máma ihned po příjezdu do rodného bytu potratí, a sotva ji Táta doveze do nemocnice, vtrhne do bytu zbytečně agilní policistka se sociálkou v patách. Táta jen tak tak v tom fofru ještě stačí zardousit umírajícího tchána a vzít mu peníze zpod polštáře (beztak to byl komunistickej policajt, nikdo ho neměl rád, a on sám se stejně nedávno rozhodl, že si lehne do postele a umře, na čemž celou dobu urputně pracoval), popadne své dva syny, naloží je do onoho ukořistěného auta, a už jsou zas na útěku, až na to, že Táta srazí dotěrnou policistku z mostu a možná ji zabije.

V Posázaví se ale nic neutají, a tak má téměř vzápětí na krku hned další povedené zachránce, místní mafii z vrakoviště, která ho mezi žoviálním strejcovským tlacháním nemilosrdně obere jak o luxusní vůz (ten ukradený), tak o tlustý svazek bankovek (ten ukradený zavražděnému skorotchánovi). Ubohý Táta však neklesá na mysli a nechává se i s oběma synky odvézt jedním z mafiánů do Pyšel ke své matce, kde, jak doufá, najdou aspoň děti útočiště, než se věci urovnají. Ale ony se neurovnají, naopak – oč komunálnější kulisy, o to hrůzostrašnější thriller se roztáčí. Pohromy a vraždy se fraškovitě hromadí, co táta ukradne, to vzápětí v další bitce ztratí, kam šlápne, tam deset let tráva neroste, pouhou svou návštěvou přivede do neštěstí jedinou relativně sympatickou postavu tohoto vyprávění – rybáře Šupinu, do kroku si přivražďuje tak lehce a bezděčně, jako dýchá nebo vyměšuje. Toho neštěstí a násilí a prchání už je tolik, že se to zvrhává tu v kečupový tarantinovský mumraj, tu v barvité davové scény kolem nařvaných bossů a jejich rozmarných vílích kurviček – jak z filmů Emira Kusturici, ovšem kompars, kostýmy a kulisy jsou ryze domácí. Humor, deklarovaný na obálce, je dosti černý, spočívá v nadsázce a přehánění, v absurditě situací a žvanění; po tom našem českém, laskavém humoru ani stopa (což nemyslím jako výtku). Teprve když tato divoká jízda na praseti skončí, získáme možnost se zastavit a přemýšlet, co jsme to vlastně přečetli, a vzít to nejlépe ještě jednou od začátku. I to má tato próza společné s filmem.

Jestliže se rozhodneme přečíst nový Topolův román s ironickým názvem Citlivý člověk tak nějak dětsky – na jeden zátah, sledovat pouze „příběh“, ztotožnit se s hlavním hrdinou (hrdiny) a s napětím sledovat jeho (jejich) osudy, nejspíš dopadneme jako diskutéři v měsíčníku Host (viz Host č. 6/2017) – ztratíme se v řetězci absurdních, nechutných situací, do kterého se čím dál bezvýchodněji zamotávají jacísi nesympatičtí, nepochopitelní lidé, a knihu nakonec zavřeme s pocitem znečištění a s úlevou, že už skončila. Nesnesitelný je Citlivý člověk i v případě, když se ho pokusíme číst jako „zemitou grotesku“, jak navrhuje na zadní straně nakladatel – to pak zase spadá do kategorie příliš dlouhých vtipů. Odhodit Citlivého člověka po pár stránkách nám při takovém čtení zabrání jen Topolovo stylistické umění, které se odjakživa vyznačuje spádem, podivuhodnou naléhavostí a schopností absorbovat nejrůznější odstíny hovorové řeči. Právě skrze mluvenou řeč Topol vynalézavě buduje charaktery postav, aniž by je potřeboval popisovat. Krátké hutné popisy prostředí jsou velmi obrazné a výtvarné. Ke kladům Topolova stylu patří i napětí – autor neřekne všechno naplno a nechá čtenáře, aby si dal věci dohromady sám. (Například to, že jsou oba Tátovi synové stejně staří, Tátovy vraždy apod.) Avšak opravdu pádným důvodem, proč ve čtení vytrvat, jsou určité indicie, které naznačují, že tu jde o víc. Ten thriller je zrychlený a vyšinutý až příliš, a hrdinové jsou o něco amorálnější a odpornější, než aby bylo možné brát celou věc jen tak jednoduše. A symboly a archetypy se to tu jen hemží.

Jáchym Topol jako spisovatel pochází z doby, kdy to zjevné, tedy první plán, nebylo tím nejdůležitějším. Jeho prózy se vždy daly číst jako alegorie s velkorysým (přinejmenším středoevropským) záběrem, a Citlivý člověk podle mého názoru patří k těm obzvlášť povedeným. Není to žádná taškařice, a pokud ano, pak velice temná. Topol předkládá obraz postapokalyptického světa – přesně toho našeho, v důvěrně známých souřadnicích Sázavy, kraje kocoura Mikeše, ale i evropských letovisek, kam jsme doposud zvyklí vyjíždět na dovolenou. Neví se přesně, kdy apokalypsa nastala, avšak hodnoty starého kontinentu jsou už dávno minulostí a krajinu zabydlely morálně degenerované klany, jejichž cílem je jen přežít, najíst se a urvat si trochu hloupoučké zábavy a pohodlí. Zároveň se ti dobří lidé třesou strachy před vpádem mnohem mocnějších barbarských kmenů, který je nevyhnutelný a možná už se blíží. Bude to jen jedna z řady „povodní“, která se zas přežene, anebo skutečný Armagedon? To nikdo neví.

Topolovi se podařilo propojit bizarní osudy jedné nijak obdivuhodné rodiny s aktuálními pohyby v Evropě v kontrastu s čím dál obtížněji udržitelným domácím smrádkem a teplíčkem (stěhování národů a všudypřítomný strach, jemuž místní komunita čelí leda tak obranou vypěstovaných kedluben, naparováním se nebo strkáním hlavy do písku). Symbolický je především vztah Táty a jeho bratra Ivana. Bratr byl vždycky silnější a stal se (sic!) Rusem. (Poturčenec horší Turka?) Bratr-Rus, k němuž se zpočátku upírají naděje jako k osvoboditeli, se vybarví jako arogantní uzurpátor, z jehož moci není lehké se vyvléct. Rus jako nezničitelné rasputinovské monstrum – nedá se zabít, nedá se mu ujet, nedá se ani utopit v žumpě a zazdít – pokaždé znovu vyleze a chce osvobozovat. Jsou tu však i další bratrské dvojice – Tátův větší syn, který odmítá mluvit a celým příběhem tak nějak pasivně, pozorovatelsky vlaje, a jeho dvojče, které podle všeho odmítlo i vyrůst, všichni ho považují za mimino a jsou udivováni pouze jeho neúměrně vzrostlým pohlavním orgánem a ochlupením. Tento „malý bratříček“ je pro všechny jen přítěží, ale jeho bratr se o něj oddaně stará a rodiče ho krmí utišujícími prášky. To že má být nová generace, pokračování rodu, či snad dokonce naděje Evropy? A nepřipomíná nám to něco, když se rozhlédneme kolem? Bratrskou dvojicí jsou i vymahači dluhů Kája a Miran. Starší z nich je na „poslední štaci“ zabit a jeho smrt jen podtrhne rozvrat celé komunity. Všechny tři dvojice nějakým způsobem naplňují tradovaná slova Tátovy matky o koťatech:

„Ále, to jedno pojmenuju Mourek, a to druhý utopim.“

Nikde není přímo řečeno, že by se něco takového mělo vztahovat i na děti, leč Tátovi se v kraji odjakživa přezdívá „Mour“.

Dalším opakujícím se motivem je eutanázie, případně rovnou sebevražda: Odcházející generace (bez víry v Boha) se děsí umírání – ať už jde o silné starce, patriarchy klanů, anebo stařičkou alkoholičku Růženku. Protipólem je motiv madony – i ta se vyskytuje v mnoha podobách, jako se by nepotlačitelná potřeba duchovna v bezbožném světě samovolně zhmotňovala, byť často z primitivních pověrečných pohnutek lidí –, a občas dokonce předvedla nějaký ten neokázalý, ryzí zázrak. Je tu válečná Madona, která budí hrůzu, její srdce hlasitě tepe a ona je magickým fetišem nájezdníků. Je tu svatý obraz Madony pahorecké, který přechovává dobrácký rybář Šupina a kterého se nenechavý Táta neustále snaží zmocnit, aby ho zpeněžil. Je tu i několik živých madon – těhotná Máma, která potratí a nakonec je zřejmě zabita Rusy, je tu těhotná Světlana, bývalá prostitutka, užívající si „svatý týden“ před svatbou s vymahačem Kájou. Světlana, která je všude, jako světlo – propojuje všechny panoptikální klany a komunity a všude vlastně koná dobro. Je tu i těhotná bordelmamá Monča, Tátova sestra, která nakonec nosí pohrobka, neboť její druh Miran je zastřelen. Panoptikální položkou ve výčtu madon je pak Madona trosek – Táta v ženském přestrojení, svírající svého zaostalého syna ve chvíli, kdy májka (symbol jara a nového života) svým pádem rozpráší pouť (shromáždění, jehož původním účelem kdysi bylo duchovní usebrání a oslava Boha a z něhož do dnešních dnů zbyly už jen kolotoče a stánky sladkostí a buřtů). Ze světa špíny, násilí, zmaru a konzumu povstává i samozvaný kněz Černý Lukáš (albín), který se svými přívrženci opravuje zbořený kostel a o jehož kriminální minulosti se vypravují legendy. Nositeli brutální barbarské síly jsou motorkáři – jednak ruští, o kterých se vlastně jen mluví a k nimž se kdysi přidal Tátův otec a zmíněný bratr Ivan, jednak Bizonova parta, která měla původně zajišťovat pořádek (jsou to policisté), teď však jen zasévá zmar a zkázu.

Na troskách starého světa, hodnot a tradic vzniká i novodobý ústně tradovaný folklór – vyprávění o strejdovi Máťovi Píťovi, o cesťákovi s pánvemi a dalších místních postavách, které se v různých verzích protočí v dialozích všech možných lidí. Ústní folklór vzniká možná i proto, že nikdo už nic nezapisuje, nepíše, nečte (jen Monča čte Blesk). Sepisovat se zpočátku snaží pouze Táta – či o tom alespoň mluví, v každém případě je alespoň autorem nijak zvlášť objevných divadelních kusů, kterými se s rodinou po Evropě snažil živit. Další „intelektuál“ je strejda Lojda, Tátův někdejší středoškolský učitel, který kdysi Tátu udal StB a tak z něj nepřímo učinil disidenta a světoběžníka. Jejich setkání po letech je zajímavé: učitel Tátovi tvrdí, že ho udal jen proto, aby zabránil prozrazení jakéhosi mnohem důležitějšího odboje. Zároveň stejně jako ostatní starci mluví o přání včas a rychle zemřít, a také mu svěří pečlivě schraňovaný rukopis – životní dílo legendárního Máti Píti, který byl podle všeho pozoruhodným filosofem. Táta pravděpodobně učitelovo přání splní (zabije ho) a vzácný rukopis v bitce s Bizonovou hordou hodí do řeky, a ještě ho v letu nakopne.

Jednou z místních legend je také vyprávění o ruském tanku, utopeném v srpnu 1968 v Sázavě. Zločinný klan z vrakoviště nechá tank vyzvednout z bahna a opraví ho – má to být naivní gesto oslavy českého odboje proti Rusům, ale všechno dopadne jinak. Symbolicky působí i mnohem subtilnější detaily v jednotlivých promluvách a dějích – a nebylo by ode mne hezké okrádat čtenáře o možnost jejich objevování. Stejně tak si odpustím i pokus o převyprávění a interpretaci závěru.

Citlivý člověk je velmi nepříjemná a velmi povedená kniha, a není chybou Jáchyma Topola, že některé literární klany v této zemi ostentativně odmítají mentální nepohodlí při čtení náročnějších textů. Reálné tu jsou nejen zeměpisné souřadnice, ale též souřadnice politicko-historické – o to temněji tato divoká fraška působí. Je to varování, jak bychom mohli dopadnout? Anebo nastavené zrcadlo? Koneckonců reálné a důvěrně známé jsou i řeči a postoje postav, které Topolovu knihu zalidňují. Ale z čeho jiného než z řečí a postojů lidí rostou jejich činy a osudy – které se pak slévají do činů a osudů celého společenství… Takže bacha.