V dnešních dnech jen máloco hýbe světovým mediálním prostorem tolik jako kauza sexuálního predátora Jeffreyho Epsteina. E‑maily, dokumenty a další materiály postupně zveřejňované v rámci tzv. Epstein files odhalují nejen rozsah a povahu jeho otřesné trestné činnosti, ale také prozrazují, kdo byl s tímto kuplířem z různých důvodů v kontaktu. O některých osobnostech se šuškalo již delší dobu, přičemž publikované zmínky o nich dodávají nepříjemně reálné obrysy určitým konspiračním teoriím. Kromě nich se ale ve složkách objevila také řada jmen poměrně nečekaných, a to včetně jednoho z nejvlivnějších lingvistů 20. století.

Řeč není o nikom jiném než o Noamu Chomském [rozhovor s ním jsme vedli ve Tvaru 9/2019, pozn. red.]. I když se dle zatím dostupných informací žádného protiprávního jednání přímo nedopouštěl, jeho korespondence s Epsteinem, v níž mu mimo jiné radil ignorovat „hysterická obvinění“ ze zneužívání nezletilých, mu zřejmě nevratně poškodila reputaci významného společenského kritika a hlasitého politického aktivisty. Přijde mi smutně úsměvné, že zatímco levicové intelektuální kruhy se Chomského pochopitelně zříkají právě nyní, ve světě lingvistiky se s ním a jeho teoriemi valná část akademické obce rozešla již relativně dávno. Jelikož se ale ještě předtím stal vědcem vlivným natolik, že bývá někdy nazýván dokonce „otcem moderní lingvistiky“, nelze jeho poznatky o jazyce jen tak odbýt jako zastaralé či překonané (přinejmenším proto, že stále mají nezanedbatelné množství zastánců). Není od věci si tedy alespoň letmo připomenout, v čem spočíval jeho přínos oboru, ale také proč se hlavní proudy současného lingvistického bádání vydaly jiným směrem.

Avram Noam Chomsky, narozen roku 1928 ve Philadelphii, se během studií na University of Pennsylvania nejprve věnoval filosofii, logice a arabštině, avšak pod vlivem svého školitele Zelliga Harrise se začal zaměřovat na teoretickou lingvistiku. V roce 1955 získal doktorát za disertační práci Transformational Analysis (vydána roku 1975 jako součást knihy The Logical Structure of Linguistic Theory), v níž položil základy výzkumného směru lingvistiky nazývaného generativní gramatika, jejíž teoreticko-metodologický rámec poté rozvíjel celou svou akademickou kariéru.

Do povědomí odborné veřejnosti se pak Chomsky dostal roku 1959 díky své ostře kritické recenzi knihy Verbal Behavior amerického psychologa B. F. Skinnera. Ten jako zapřisáhlý behaviorista považoval jazyk za něco plně naučeného pouze na základě vnějších stimulů, což Chomsky striktně odmítl s poukazem na to, že ve skutečnosti si děti tímto způsobem jazyk neosvojují. Svou argumentaci založil na možnostech jazykové kreativity, neboť lidé jsou schopni smysluplně tvořit i takové věty, které nikdy předtím neslyšeli nebo neviděli. Jinak řečeno, i přes omezené množství jazykových stimulů, jimž jsme vystaveni během období osvojování jazyka, dokážeme produkovat potenciálně neomezené množství vět. To je dle Chomského možné díky tomu, že znalost jazyka je z velké části biologicky vrozená. Obecným cílem generativní gramatiky pak je vytvořit univerzálně platnou teorii, která tuto znalost formálně popíše a vymodeluje.

Zde je potřeba udělat terminologickou vsuvku, neboť s pojmem gramatika je to trochu komplikovanější, jak už to tak v lingvistice bývá. Tradičně se používá synonymně s pojmem mluvnice, který označuje soubor pravidel (především morfologických a syntaktických), jimiž se řídí konkrétní E‑jazyk (externí), tedy sociální konstrukt jako například čeština. Tato pravidla mohou být na základě rozsáhlých analýz různorodého jazykového materiálu popisována v celé své šíři, případně může být část z nich standardizována jakožto součást kodifikovaného jazyka spisovného (v obou případech lze za gramatiku či mluvnici označit též text, v němž jsou taková pravidla zaznamenána). Chomského jako teoretického lingvistu však nezajímaly gramatiky jednotlivých E‑jazyků ani jejich užívání v praxi. Středobodem jeho výzkumu se totiž stal I‑jazyk (interní) neboli abstraktní systém či modul v lidské mysli, díky němuž máme vrozenou schopnost osvojit si jakýkoliv E‑jazyk. Jádrem onoho systému je podle Chomského tzv. univerzální gramatika, což je sada principů představujících vrozené předpoklady (respektive omezení) toho, jak mohou vypadat gramatiky přirozených E‑jazyků.

Zmíněným „útokem na behaviorismus“ se Chomsky zařadil po bok dalších vědců, kteří stáli u zrodu tzv. kognitivní revoluce. Jejím hlavním důsledkem pro lingvistiku (kromě ní tento přechod vědeckého paradigmatu od behaviorismu ke kognitivismu zasáhl též psychologii, informatiku, antropologii, neurovědy a filosofii) bylo přijetí předpokladu, že jazyk lze zkoumat jako „mentální orgán“ (tedy součást lidské mysli), podobně jako anatomie zkoumá orgány tělesné. Takto zaměřená lingvistika by měla poskytnout odpověď na otázku, co přesně je podstatou lidské znalosti jazyka. Jenže právě neshody na tom, co je touto podstatou, vedly ke sporu známému jako „lingvistické války“.

Generativní gramatika prošla od svých počátků v 50. letech do současnosti několika fázemi (standardní teorie, rozšířená standardní teorie, teorie principů a parametrů), během nichž Chomsky cizeloval různé dílčí koncepty. Jádro jazykové znalosti pro něj ale vždy představovala pouze syntax (skladba) jakožto jediný čistě formální (tudíž plně abstrahovatelný) a generativní komponent jazyka, jenž podmiňuje sémantiku (význam), která tím byla odsunuta na vedlejší kolej. S takovým pojetím ovšem nesouhlasili mnozí Chomského kolegové a studenti, podle nichž je v jazyce naopak primární sémantika, jíž je podřízena syntax. Tito rebelové se proto odštěpili od generativní gramatiky pod hlavičku generativní sémantiky, jež se postupně rozvinula v „konkurenční“ výzkumný směr nazývaný kognitivní lingvistika. Kromě ní začaly od 90. let získávat relevanci také usage-based a korpusové přístupy, které sice nezpochybňují mentalistický základ jazyka, ale zároveň zohledňují vliv toho, jak často a v jakých kontextech se jednotlivé jazykové prvky užívají.

Dnes již sedmadevadesátiletý Chomsky je znám svou argumentační zarputilostí a neochotou uznat vlastní mýlky. A tak zatímco většina současných lingvistických škol v otázce naučenosti či vrozenosti jazyka zaujímá realistický postoj někde mezi, Chomsky by se stále do krve hádal (pokud by se od prodělání mozkové mrtvice v roce 2023 nestáhl z veřejného života) ve prospěch vrozenosti. Ale ať už si o Chomském a jeho teoriích myslíme cokoliv, nelze vyloučit, že by bez něj bylo lingvistické poznání o několik dekád pozadu.